Zeptali jsme se: Jaké je pracovat na onkologii?

„Jak můžete dělat onkologii?!“ řekly jsme dvojhlasně, když jsme s primářkou onkologického pracoviště v Praze na Zeleném pruhu MUDr. Renatou Koževnikovovou hledaly tu správnou otázku pro onkology a onkologické zdravotníky. Opustily jsme tím všechny otázky uměle zdvořilé. Tenhle dotaz totiž napadne skoro každého. Ale bývá málokdy vyřčený. Mnohdy je jen vidět. Někdy je dokonce jen cítit ve vzduchu.
Zeptali jsme se: Jaké je pracovat na onkologii?
30.10.2014 17:00 |

MUDr. IVO MICHALIČKA

onkolog

Onkologie je jeden z oborů, který na první pohled vypadá pro laika jako hrůza. Pojmy rakovina a nádor jsou strašáky. Ale ono to tak není. Zvláště u rakoviny prsu je úspěšnost léčby vysoká. Uzdravujeme lidi, kteří jsou ve velkém maléru, bomba je, že jsou najednou zdraví. Rakovina je skupina nemocí. Některé dodnes léčit neumíme a ty kazí pověst těm jiným. Nerozlišuje se. Je rakovina, na kterou se umřít nedá, i kdyby člověk chtěl. Začínal jsem jako chirurg a poměrně krátce po atestaci nebyl nikdo, kdo by dělal onkologii, tak jsem si udělal onkologickou atestaci.

Dnes jdu s pacientkou od diagnózy přes operaci a zároveň léčbu. Je to pro nás oba příjemnější. Známe se. Na rozdíl od většiny kolegyň a kolegů se rakoviny nebojím. Vím, že její výskyt lze ovlivnit životním stylem. A kdo se bojí, má vyšší pravděpodobnost onemocnění než ten, kdo to neřeší. Polovina léčby je v hlavě. Ti, kdož nepodléhají panice, dopadají lépe. A také ti, co kašlou na stres a dokonalost na všech frontách. Stále přibývají mladé, chytré, ambiciózní ženy, které zvládnou vše v práci a doma a ještě se ve volných chvílích trápí pohybem, aby dobře vypadaly.

Psychicky to možná chvíli vydrží, ale jejich tělo to nemůže zvládnout. Touha po dokonalosti je dožene. Doporučuji zdravý životní styl: nenosit si práci domů, srovnat si životní hodnoty. Docílit toho, aby nás nedeptaly banality. Kdo to dovede, nejenže si víc užije příjemného a pozitivního života, ale zároveň sníží riziko rakoviny.

RENATA LIMAXOVÁ

vedoucí sestra onkologického oddělení

Je to práce jako každá jiná. Nejde ji ale dělat, když člověka nebaví. Zásadní požadavek na onkologické sestry je být stále plně k dispozici pacientům. Člověk se pak také musí naučit oprostit se od jednotlivých příběhů. Dnes už to umím. Když vyjdu ze dveří, trápení a bolesti nechávám tady.

Jsem původně dětská sestra. Vracela jsem se do práce po mateřské, ale na dětském nebylo místo. Na onkologii ano. Měla jsem z toho strach. Nikdy jsem nepracovala s dospělými pacienty, kteří nejdou uchlácholit. A bála jsem se, že nezvládnu komunikaci s onkologicky nemocnými.

Zpočátku jsem se také pozorovala a přehnaně sledovala svůj zdravotní stav. Přešlo mě to. A když jsem se uklidnila, uvědomila jsem si, že je to tu opravdu jiné než jinde. Jde tu nikoli o kvantitu, ale o kvalitu. O to, aby se tu pacienti cítili dobře. Psychika je totiž u onkologických pacientů nejdůležitější. Když se cítí dobře, získají důvěru v léčbu, kterou tudíž i lépe snášejí a která je tím účinnější… Řetězí se to. Jde tu o pochopení, vhled, trpělivost.

Jsem tu jedenáct let a už bych v žádném případě neměnila! Kdyby mi někdo řekl, že mám nádor, určitě bych tu zprávu jako zdravotník snášela mnohem hůř než laik. Uvědomila bych si okamžitě všechna možná rizika a kvůli všemu, co nastat vůbec nemusí, bych byla v mnohem větší nepohodě, což tomuhle onemocnění nesvědčí.

MUDr. RENATA KOŽEVNIKOVOVÁ

primářka onkologického centra

Ta otázka v podtextu křičí: „Ježkovy voči! Hrůza!“ Osobně z ní mám psotník. Ne kvůli sobě, ale s lidmi to cvičí. Většina má strach jen ze samotného slova. Někdo pak i ze mě. Já jsem onkoložka náhodou, nikoli přímou volbou. Ale už na škole, když jsem koketovala s vědeckou prací, se má činnost týkala nádorů. Pak jsem zůstala sama se dvěma dětmi a potřebovala být v Praze. Potkala jsem kamarádku, se kterou pracujeme dodnes, a ta mě upozornila na volné místo na onkologii. Končila jsem šesťák, místa nebyla…

Lidé mají ze slova onkologie strach, protože mají „své představy“. Když se řekne rakovina, je to pro většinu z nás rovnítko se smrtí. Ale ono to tak není. Za více než dvacet let se změnily možnosti léčby. Technicky. Záleží na diagnóze, ale speciálně rakovina prsu je v rámci onkologie relativně příznivá diagnóza.

Velká část případů je dnes, díky prevenci, zachycená ve vyléčitelném stadiu, a i když dojde k návratu, je znovu velká část dlouhodobě léčitelná při zachování slušné kvality života. Řada žen, které mají léčené metastázy, sportuje, chodí do práce, žije normálně. Některé příběhy samozřejmě mají nepříznivý průběh - abych nelakovala narůžovo, co růžové není. Tak to prostě je.

Nevím, jak bych osobně reagovala na to, kdyby mi kolegové řekli, že mám rakovinu. Ta zkušenost je nepřenosná. Jakékoli představy, hlavně ty o sobě, jsou vždy jiné, než bývá realita. Myslím, že můj obor není smutnější než jiné. Má své smutné stránky a spoustu krásných. Obsahuje radostnost ze života samotného. Tím, že život přestane být samozřejmostí.

„Nevěřila jsem vám, že se dožiju maturity vnuka, a včera jsem byla na jeho promoci,“ řekla mi jedna pacientka nadšeně. Po první informaci o pozitivní diagnóze nastává většinou zděšení, šok, ochromení, ale pokud zůstane strach přítomen i dál, nedá se dělat nic. Velký strach udělá krustu, která nepropustí ani léčbu, ani pozitivní myšlenky. Strach je základ respektu, ale na druhou stranu ochromuje. Je tam tenká hranice, kterou se musí člověk prosmýknout…

MARTA KOTKOVÁ

zdravotní sestra a lymfoterapeutka

Co lidi tak děsí na onkologii, je jasné. Berou ji jako konečnou. Sepisují závěť, uspořádávají věci, mají představu, že už není na co se těšit. Prošla jsem i velmi těžkým onkologickým lůžkovým oddělením a - ono se to špatně vysvětluje - viděla řešení tolika zdánlivě neřešitelného. Vím a vidím denně jen jedno: je to nemoc jako každá jiná a musí se s ní bojovat.

Pro mě bylo nejtěžší období, když mi začaly dospívat děti. Mám čtyři. V té době jsem si všimla, že se začal snižovat věk onkologických pacientů. Syn mě najednou upozornil, že mu „to znaménko kontroluji tenhle týden už potřetí“, a já se musela uklidnit a připustit si, že je normální mít strach o děti, ale není dobré je tím obtěžovat.

Už jsem se zklidnila a uvědomila si, že moje práce lymfoterapeutky je úžasná. Znám hodně žen z doby, kdy se „to“ dozvěděly, a dnes se už jen chodí vypovídat. Vzpomínáme, jaké to bylo na začátku… Lymfodrenáž u pacientek je mimochodem i dobrá další prevence, protože kdyby se něco dělo, lze při ní dobře nahmatat i případnou bulku.

Nemluvím ale o náhodných estetických lymfomasážích. Masér vás musí opravdu dobře znát, aby nahmatal případné změny ve vašem těle. A ještě praktická douška k masážím lymfy: nehubne se jimi. Leda byste na ně chodili doživotně každý den. A stejně nezhubnete tuk, jen budete vyždímaní.

LENKA ŠIŠLÁKOVÁ

zdravotní sestra

U mně to byla vlastně náhoda. Chtěla jsem sloužit na chirurgii, ale přišla jsem sem. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale došlo mi tu, že jestli chci někde opravdu pomáhat, měla bych tu zůstat. A tak mám to, co jsem chtěla, a ještě hodně navíc: je to i chirurgie, ale v blízkosti pacienta, nadto ještě kus psychologie.

Je tady všechno. Jsem tu šestým rokem. Někdy je to horší, někdy lepší… Vnímám ty pozitivní věci, věřím léčbě. Dívám se na lidi při léčbě a po ní, kdy jsou v pořádku, plni optimismu… Vždycky věřím, že to dopadne dobře. Kdybych nevěřila, tak bych to dělat nemohla. Když něco dobře nedopadne, jsem smutná. Ale v životě to tak bývá, že lidé umírají.

Pochopila jsem i to, že někteří jsou tu jen kvůli jiným. Někdo musí onemocnět jen proto, aby dal těm psychicky slabším, ale fyzicky silnějším naději na vyléčení. Stále se na ně dívám. Je jich třeba pět na pokoji a ta jedna je tak dobře naladěná, že dodá dalším čtyřem elán do života. Z rakoviny mám strach. Samozřejmě. Máme větší strach než laici. Zdravotník sám o sobě je diagnóza!

MUDr. KAROLÍNA HOVORKOVÁ

onkoložka

Já vím, tu otázku znám. Znamená: „To musí být hrůza!“ Blbost. Je to mýtus. Dnes už určitě. Čím kvalitnější a časnější diagnostika, tím je větší šance na uzdravení. Degenerativní onemocnění a další jsou podle mě daleko horší.

Vybrala jsem si ten obor sama, ale z poměrně praktických důvodů. Prvým důvodem bylo volné místo, a navíc tam byly výhody vhodné pro ženu - zkrácená pracovní doba a týden dovolené navíc. Jsem původně radioterapeut. Dnes již žádné výhody nejsou, zato už mám onkologii upřímně ráda.

Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, že zběhnu k jinému oboru. Ale jen teoreticky. Často z důvodů, že jsem měla pocit, jestli psychicky zvládnu svědectví další tragédie. Říkala jsem si třeba v takových chvílích „zlatý kožní“. Člověk, i když si vybuduje vnitřní bariéru, zažívá chvíle, kdy se mu osudy lidí dostanou dovnitř. Zvlášť na malém pracovišti.

Přicházejí také čím dál mladší pacienti. Proč? Stres, tlak okolí… Stres oslabuje imunitní systém a jeho porucha je zodpovědná za vznik nádorového onemocnění. Je to tak, ať chceme, nebo ne. Myslím, že kdybych se dozvěděla, že mám nádor, chovala bych se příšerně a hystericky. Mám, stejně jako většina mých kolegů, kancerofobii (strach z rakoviny).


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Šárka Horáková Maixnerová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění