Exekuce majetku a práva třetích osob: zabavování cizích věcí

Kde všude může exekutor zabavovat movité věci, o nichž předpokládá, že náleží dlužníkovi? Jak to, že někdy zabaví věci z bytu, ke kterému dlužník nemá žádný právní vztah ani v něm nebydlí?
Exekuce majetku a práva třetích osob: zabavování cizích věcí
12.10.2006 0:00 |

Jaké je „oficiální“ stanovisko exekutorské komory k těmto případům? A jak zastavit nezákonnou exekuci?

V článku Exekuce majetku a práva třetích osob: proč exekutor zabavuje i cizí věci? jsem obhajoval praxi, kdy exekutor při provádění soupisu věcí vychází z vyvratitelné právní domněnky, že ten, kdo má věci ve své moci, je jejich vlastníkem. To ovšem neznamená, že se ztotožňuji s případy, kdy exekutor zabaví věci nacházející se v bytě, k němuž povinný nemá ani právní vztah, ani se v něm fakticky nezdržuje, tj. je v dotyčném bytě kupř. jen formálně přihlášen k trvalému pobytu. Naopak, takto provedenou exekuci považuji za nezákonnou.

Exekutoři v praxi zpravidla vycházejí z toho, že mají pravomoc sepsat i takové věci, které se nalézají v bytových prostorech (popř. jiných prostorech) třetí osoby, jestliže lze důvodně předpokládat, že povinný v nich má umístěn svůj majetek. Exekutorská komora ČR v této věci zaujala v roce 2003 následující „obecné stanovisko“ (a to formou reakce na reportáž odvysílanou TV Nova v pořadu „Občanské judo“ - viz Otevřený dopis Exekutorské komory ČR ze dne 15. 4. 2003):„Soudní exekutor je oprávněn učinit prohlídku bytu a jiných místností povinného a za tím účelem je oprávněn zjednat si do bytu nebo do jiné místnosti povinného přístup. Zákon tedy nevyžaduje nutnost nájemního nebo jinak formálně vyjádřeného právního vztahu povinného k prostorám, pro možnost vykonat v nich exekuční úkon, ale zcela záměrně používá termín ´místnosti povinného´, který je bez jednoznačného právního obsahu, čímž zákon zcela jednoznačně dává najevo, že právní vztah povinného k místnostem, ve kterých je možno vykonat exekuci, není rozhodný.
Naopak je rozhodný důvodný předpoklad, (…) že povinný v těchto místnostech své věci má. Důvodný předpoklad, že povinný má v určitých místnostech své věci, je naplněn zpravidla zejména tím, že je dostatečně prokázáno, že povinný se v těchto místnostech zdržuje. Např. uvedením povinného na dveřích bytu, na zvoncích, vyjádřením sousedů, doručováním pošty na danou adresu poštovním doručovatelem nebo výpisem z evidence obyvatel nebo jiné veřejné evidence, ve které je evidováno bydliště povinného, a především kombinací těchto podmínek.“

Jak se pokusím ukázat v následujícím textu, názor, že exekutor je oprávněn provést soupis movitých věcí i v bytě, ke kterému povinný nemá žádný právní vztah ani v něm nebydlí (pokud tu jsou okolnosti přesvědčivě odůvodňující závěr, že i když se povinný v takovém bytě nezdržuje, má zde alespoň umístěny své věci), není správný, resp. je v rozporu s platnou právní úpravou.

Zastánci kritizovaného názoru nesprávně argumentují ust. § 326 odst. 1 OSŘ: „Soud v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by mohly být prodány…“

Z tohoto ustanovení dovozují, že stěžejní je, zda lze z okolností konkrétního případu důvodně předpokládat, že se v dotyčném bytě či jiné místnosti nacházejí věci povinného. Zapomínají ovšem na ust. § 326 odst. 2 OSŘ: „Soud sepíše i věci povinného, které má u sebe někdo jiný, avšak jen tehdy, jestliže mu takové věci budou současně odevzdány.“

Z tohoto ustanovení OSŘ je zcela zřejmé, že existují místa, kde exekutor nesmí provést soupis movitých věcí, o nichž se domnívá, že náležejí povinnému, aniž by s tím souhlasila osoba, která tyto věci má u sebe, tj. „fakticky ovládá“. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dokonce i kdyby si exekutor byl naprosto jist, že se v určitém bytě či místnosti nacházejí věci povinného, samo o sobě by jej tato jistota ještě neopravňovala k tomu, aby v takové místnosti mobiliární exekuci provedl.

Vstup jen tam, kde dlužník bydlí?

Klíčové jsou tu v tomto směru ust. § 325a OSŘ a § 325b odst. 2 OSŘ, které stanoví, za jakých podmínek si exekutor po právu může zjednat přístup do dotyčného bytu či jiné místnosti. Z těchto ustanovení jednoznačně vyplývá, že si exekutor může proti vůli povinného, resp. majitele dotyčného bytu či jiné místnosti, zjednat přístup jen do takového bytu či jiné místnosti, na níž lze hledět jako na byt či jinou místnost povinného. V případě bytu půjde o byt povinného mj. i tehdy, pokud se v něm povinný fakticky zdržuje (ať již dlouhodobě anebo přechodně; nesmí však jít o pouhou krátkodobou návštěvu).

Z hlediska oprávněnosti exekuce prodejem movitých věcí je tedy rozhodující, zda jde o „byt (sídlo, místo podnikání) povinného nebo jinou místnost povinného“ či nikoli. Jedině ohledně věcí, které se nacházejí v bytě (jiné místnosti) povinného, lze hovořit o tom, že jsou ve faktické moci povinného, a jedině ohledně těchto věcí lze tedy po právu vycházet z vyvratitelné právní domněnky, že ten, kdo věci fakticky ovládá, je jejich vlastníkem.

Jinými slovy, sám fakt, že se v bytě nacházejí věci povinného, natožpak „důvodný předpoklad“, že se v bytě nacházejí věci povinného, nepostačuje k tomu, aby mohl exekutor v takovém bytě po právu začít zabavovat věci. Věci povinného, které jsou ve faktické moci jiné osoby, by exekutor mohl pojmout do soupisu zabavených věcí jen tehdy, kdyby třetí osoba byla ochotna tyto věci povinného vydat. V opačném případě by mohl exekučně postihnout jen právo povinného na vydání těchto věcí, a to formou exekuce postižením jiných majetkových práv povinného (§ 320 a násl. OSŘ).

Skutečnost, že je povinný v určitém bytě přihlášen k trvalému pobytu, ovšem sama o sobě ještě neznamená, že jde o byt, popř. jinou místnost povinného. Údaj o trvalém pobytu má totiž pouze evidenční význam; jde o jakousi oficiální adresu občana pro komunikaci s orgány veřejné správy. Nevyplývají z něj žádná užívací práva k dotyčnému objektu, a co více, občan se samozřejmě na adrese svého trvalého pobytu fakticky vůbec nemusí zdržovat.

Údaj o trvalém pobytu tudíž může být pro exekutora maximálně dílčí indicií, z níž vyplývá, že by se povinný na dotyčné adrese mohl zdržovat a že by tedy mohlo jít o „byt povinného“ ve smyslu příslušných ustanovení OSŘ. Pokud exekutor v takovém bytě provede soupis movitých věcí a dodatečně se prokáže, že se povinný v tomto bytě vůbec fakticky nezdržoval, resp. že nešlo o byt ani jinou místnost povinného, byl soupis uskutečněn v rozporu se zákonem.

Zrušení a zastavení exekuce

V době platnosti a účinnosti exekučního řádu z roku 1896 by v takovém případě ten, v jehož faktické moci se zabavené věci nacházely, byl oprávněn podat k exekučnímu soudu stížnost. Na jejím základě by soud zrušil exekuci v tom rozsahu, v jakém byla provedena způsobem, jaký zákon nepřipouští. Vůbec by se tu nezkoumala otázka vlastnictví dotyčných věcí, nýbrž rozhodující by bylo, kdo měl zabavené věci v době výkonu rozhodnutí ve své moci.

Dnes je podobným institutem, jakým bylo dříve zrušení exekuce, institut zastavení exekuce podle § 268 OSŘ. Možnost této obrany je ovšem pro třetí osobu, v jejímž bytě byly neoprávněně zabaveny movité věci, ztížena již tím, že není aktivně legitimována k podání návrhu na zastavení exekuce. A to proto, že není účastníkem exekučního řízení. Určitou nadějí pro tuto osobu může být skutečnost, že je-li exekuce provedena nepřípustným způsobem, soud je povinen ji zastavit i bez návrhu. Soud by samozřejmě mohl zastavit exekuci prodejem movitých věcí jen ve vztahu té její části, v jejímž rámci byly nezákonně zabaveny movité věci, které se nacházely na jiném místě než v bytě či jiné místnosti povinného. V praxi jsem se ovšem s podobným postupem soudu ještě nesetkal a je otázkou, jak by soud s podnětem třetí osoby k zastavení exekuce naložil.

Každopádně však mám za to, že i v případném sporu o vyloučení takto nezákonně zabavených věcí z exekuce by k úspěchu měl plně postačovat důkaz o tom, že se povinný v bytě, kde byl soupis proveden, dlouhodobě nezdržuje, resp. bydlí jinde, tj. nejde o byt povinného.

Autor pracuje jako poradce v Občanské poradně Jižní Město. Materiál byl vypracován pro provozovatele této poradny, občanské sdružení Společnou cestou, jako jeden z výstupů projektu „Vzděláváním proti předluženosti“, který získal podporu v rámci programu Transition facility z prostředků EU.

Autor: Matěj Šuster
Uvedeno ve spolupráci se serverem Peníze.cz

Autor článku: Matěj Šuster
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění