Kdo doma drží kasu?

Ať se nám to líbí, nebo ne, náš život se z velké části točí kolem peněz. I ti, kteří tvrdí, že jim na penězích nezáleží, potřebují jíst a bydlet. A naše vztahy se kolem nich točí také. Zejména pokud se partneři ohledně financí neshodnou. Kdo u vás doma drží kasu?
Kdo doma drží kasu?
9.5.2011 0:00 |

Řešíme je denně. Chodíme nakupovat, platíme účty, staráme se o děti, o zvířata, vyrážíme za zábavou, na dovolenou, kupujeme dárky, máme koníčky, záliby, potřeby a touhy. Za tohle všechno se platí. Kdo žije sám, má rozhodování, za co utratí a na čem naopak ušetří, mnohem snazší. Život v páru nás do značné míry zbavuje výhody nakládat se svými penězi jen podle svého. Když přijdou děti, nejde to už vůbec. Peníze se stávají společným majetkem. Aspoň větší část z nich. Woody Allen o penězích řekl: „Společnými penězi si manželé vyjadřují důvěru. Ta vydrží tak dlouho, dokud ji společné peníze nerozleptají.“

Kolik a za co

Psychologové potvrzují, že peníze patří k nejčastějším příčinám partnerských hádek. Konkurují jim jen hádky ze žárlivosti, ohledně výchovy dětí a hádky, kdy jeden vyčítá druhému, že si na něj neudělá dost času a nezajímá se o něj. Peníze jsou zkrátka nezbytnou součástí vztahů a partneři jsou nuceni je nějak řešit, případně vypořádávat se s rozdílnými postoji k financím a také se svými rozdílnými potřebami a nároky. To není snadné. Některým párům se to nepodaří nikdy a jejich vztah se v důsledku finančních neshod rozpadá. Na začátku to přitom vypadá tak snadno. Když jsme zamilovaní, peníze neřešíme. A čím jsme mladší a zamilovanější, tím méně nás zajímají. Nechceme je řešit z několika důvodů. Jak tvrdí Woody Allen, společnými financemi si partneři vyjadřují důvěru. To je zásadní důvod, proč se na počátku vztahu partneři penězi moc nezaobírají. Chtějí si dát najevo důvěru. Říkají si tím: „Teď mám peníze já, tak platím já, příště to zase uděláš ty. Nezáleží na tom, důležité je, že jsme spolu.“ Dalším důvodem je ochota zamilovaných udělat pro druhého cokoli, třeba se rozdat. A bavit se o penězích s někým, koho právě poznávám a kdo mi zamotal hlavu, je prostě trapné. Připadali bychom si lakomí, malicherní a sobečtí. Mnozí z nás mají před očima své rodiče a jejich věčné spory a prohlašují, že se o peníze nikdy hádat nebudou a nikdy nebudou řešit, že partner moc utrácí. Jenomže v tom se mýlíme. Vztahy se vyvíjejí a otázka „kolik a za co“ nakonec přijde na přetřes. I kdyby se jí jeden navždy vyhýbal, druhý ji dříve či později položí.

První vážná krize

„U nás to přišlo asi po roce a půl,“ vzpomíná na začátky svého manželství třicetiletá tlumočnice Kateřina. „Už dříve jsem si všimla, že máme jiné názory na to, co je důležité, ale většinou jsem nad tím mávla rukou. Nechtělo se mi začínat o penězích dřív, než to bude nutné, a také mi manželovo bohémství připadalo roztomilé. Když jsem přišla do jiného stavu, vzali jsme se, koupili na hypotéku byt a já si uvědomila, že si musíme určit nějaká pravidla, jinak nebudeme mít na účty. Manžel se ale uskrovňovat nehodlal. Anebo hodlal, ale třeba na úkor společné dovolené. Ne na úkor svých koníčků. Když jsem namítla, že já za koníčky neutrácím zdaleka tolik, oponoval, že to je můj problém, že jich tolik nemám. Hádali jsme se denně a někdy to bylo dost ostré. Měli jsme totiž společný účet, na který šly všechny peníze, a ten jsem měla na starost já. Dohlížela jsem na složenky, účty a rozdělovala kapesné. V době našich sporů jsem nám oběma kapesné snížila, což manžel těžce nesl. Chtěl nový systém. Do společného banku dáme každý stejně, a co bude nad, to si necháme pro sebe. Já se ale chystala na mateřskou a bylo jasné, že takový model nebude možný, protože do společného banku nebudu mít co dát.“

Společné finance

Přestože každý pár řeší své finance trochu jinak, existují dva základní modely rozdělování peněz. První z nich by se dal nazvat „společné finance“ nebo „všechno na stůl“. Až 70 % českých párů žijících v jedné domácnosti dává přednost společnému účtu a společným penězům před oddělenými účty a vlastními penězi. Jak to vypadá v praxi? Podobně, jak výše popisuje Kateřina. Všechny peníze, které partneři vydělají, jdou na jeden účet a stávají se společným majetkem, což má oporu i v zákoně, dojde-li k rozvodu a nemajíli manželé předmanželskou smlouvu. O zákon ale v tomto případě nejde. Podstatné je, jak řešíme finance v běžném životě. Model „společné finance“ patří k nejoblíbenějším, protože se jeví jako nejspravedlivější. Neříká se snad při svatbě, že manželé se mají o všechno dělit a sdílet spolu dobré i zlé? Ze společných peněz se nejprve zaplatí všechny účty a odečte se částka na jídlo, děti, potřeby do domácnosti atd. Na tom se většina párů shodne. Horší je to s penězi, které zbudou. O těch většinou rozhoduje ten z partnerů, který takzvaně drží kasu a má finance na starosti. Protože má přehled, co už se zaplatilo a jaké byly nečekané výdaje, často je to on, kdo rozhoduje o výši kapesného a o tom, kolik peněz se uloží stranou – třeba na horší časy. A to může dělat neplechu.

Zlaté vejce

Pokud drží pomyslný klíč od společné kasy jen jeden partner, časem získává nad financemi nejenom kontrolu, ale také určitou moc. Peníze jsou sice pořád společné, ale ten, kdo je spravuje, si často začne minimálně podvědomě dělat nároky na rozhodování, jak se s nimi naloží. Už není jen správcem, se jakýmsi vládcem. Pokud partner požádá o něco navíc nebo navrhne, aby si partneři kapesné zvýšili, ten, který drží kasu, není ochotný k diskusi. Chce, aby bylo po jeho. Námitky, že peníze jsou společné, odbývá, že to sice ano, ale on se o ně stará, a tak má lepší přehled, co si mohou dovolit a kolik jich zbývá navíc. Tomu, kdo dostává peníze „na příděl“, to časem může připadat ponižující. Kdykoli nějaké potřebuje, musí vysvětlovat, na co je hodlá vynaložit, a když vysvětlení není uspokojivé, nemusí peníze dostat. A pokud je přece jen nakonec dostane, bez dobrých rad a výčitek se to neobejde. Není divu, že tomu z partnerů, který dostává peníze na příděl, do jehož výše nemůže moc mluvit, se model „společné finance“ přestane zdát spravedlivý a chce změnu. Třeba navrhne, že se správcem kasy stane na nějakou dobu on. Tak jako to navrhl šestatřicetiletý Martin své partnerce. „Prohlásila, že to nepřichází v úvahu, protože by potřebovala týden, než by mi všechno vysvětlila, a na to že nemá čas. Považoval jsem to za výmluvu a kontroval, jestli si náhodou pro sebe nebere víc, aniž by mi o tom řekla. To se zase urazila ona, z čeho ji to podezírám. Šlo o typickou obranu útokem. Moc nevěřím tomu, že by si nikdy nevzala nic navíc. Kdyby se chovala trochu velkoryseji a neseděla na společných financích jako na zlatém vejci, bylo by mi to jedno. Takhle ve mně hlodá podezření, že chce mít peníze pod kontrolou, aby si mohla kupovat boty a pak říkat, že stály o polovinu méně. Navíc nedostávám ani kapesné. Musím prosit o každou padesátikorunu a to mě ponižuje.“

Co vydělám, je moje

Druhým modelem v rozdělování peněz je model „vlastní finance“. Partneři mají každý svůj účet, dělí si společné výdaje, ale o ostatních penězích, které vydělali, si rozhoduje každý sám, aniž by mu ten druhý do jeho výdajů mluvil. Na první pohled to vypadá skoro ideálně, ovšem na druhý najdete řadu negativ. Tento model by byl k oběma spravedlivý, pokud by vydělávali stejně, trávili v práci přibližně stejný čas a rovným dílem by si dělili domácí práce. Co když ale jeden z nich bere výrazně méně? Dejme tomu, že tím, kdo má menší plat, je žena. V práci tráví osm hodin denně, má na starosti větší část domácnosti, ale protože skoro všechny jí vydělané peníze padnou na společné útraty, žádné vlastní jí nezbývají. Pak buď dostává od manžela z jeho vlastních peněz na svoji útratu, nebo se některé páry domluví, že on platí nájem, případně hypotéku a další poplatky za byt, ona se podílí na jídle a co komu zbude, to je jeho. Ovšem co když se objeví nečekané a ne zrovna malé výdaje? A co budou dělat, když jeden bude chtít novou ledničku a druhý řekne, že na ni nepřispěje, protože ta stará ještě dobře slouží? „To bývá problém,“ říká pětatřicetiletá Johana, která se s partstává nerem dohodla na modelu „vlastní finance“. „Když partner považuje něco za zbytečné, co podle něj nepotřebujeme, tak ho nedonutím k tomu, aby se na tom podílel. Takže novou pračku, ledničku a dalších pár věcí jsem do naší domácnosti koupila já. On je samozřejmě využívá, a když mu to někdy při nějaké hádce vyčtu, řekne, že je využívá jen proto, že ty staré jsem vyhodila. Ale trvá na tom, že je nechtěl a že mě nebude podporovat v mojí rozmařilosti. Jsem s jeho přístupem smířená, protože jinak si rozumíme. Spory ohledně financí mě však někdy dost unavují. Na druhé straně, když kupoval novou sekačku na trávu, přestože stará ještě sloužila, tak jsem mu na ni svými penězi také odmítla přispět.“

Rozděl a panuj…

Odlišné názory na to, co je třeba koupit a kolik je nutné ušetřit, provázejí skoro každé partnerství. S tím je třeba se smířit. Partneři obvykle nepocházejí ze zcela totožných rodinných prostředí, prošli jinou výchovou, byli zvyklí na jiný životní styl a také bývají jinak osobnostně založeni. Tohle všechno plus zkušenosti z minulých vztahů ovlivňují náš postoj k penězům. V některých rodinách má peníze pod kontrolou žena, v některých se úzkostlivě šetří, v jiných peníze ostatním přiděluje muž, který se považuje za hlavního živitele, a v dalších se bohémsky rozhazuje, žije se ze dne na den a příliš se neřeší, kde peníze skončily. Když se potom setkají dva partneři s naprosto jiným postojem k rodinným financím, budou společnou řeč hledat pouze velmi těžko. Jestli spolu však chtějí žít, pak jim nezbývá než ji nalézt k oboustranné spokojenosti.
Dobré účty zkrátka dělají dobré přátele. A také dobré partnerské vztahy.

Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)

Autor článku: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění