Konec prokrastinace, teď už doopravdy

Nejspíš byste měla dodělat tu tabulku do práce, odpovědět na e-maily, vyžehlit koš prádla, a místo toho čtete tento článek. Čtěte! Protože po něm všechny tyhle úkoly zvládnete raz dva.
Konec prokrastinace, teď už doopravdy
2.5.2016 17:00 |

A existuje vůbec?“ ptá se mě psycholožka Zdeňka Židková, když jí sděluju téma, které bych s ní ráda probrala. Že by neexistovalo něco, na co Google k dnešnímu dni najde skoro 14 milionů výsledků? Jenže s prokrastinací je to složitější. Ještě před deseti patnácti lety byste těžko hledali člověka, který by vám dokázal vysvětlit význam tohoto slova.

Dneska s ním běžně pracují děti na střední škole. Na začátek je dobré říct, že prokrastinace nerovná se lenost. „Líný člověk nic dělat nechce. Fláká se a je s tím stavem spokojený. Kdežto chudák prokrastinátor by rád něco dělal, ale nemůže sám sebe přemluvit,“ vysvětluje Zdeňka Židková. „Lenoch je ve svém konání šťastný, zatímco prokrastinátor je utrápený chudák,“ dodává.

Petr Ludwig, majitel konzultační firmy a autor knihy Konec prokrastinace, tento pojem v rozhovoru pro Respekt před třemi lety definoval takto: „Prokrastinace je ztráta takzvaných seberegulací. Vysvětlím to na příkladu Spejbla a Hurvínka. Spejbl říká Hurvínkovi: „Hurvajs, musíš si umět poručit.“ A Hurvínek mu odpovídá: „Což o to, já si poručím, ale neposlechnu se.“ Kdybyste před dvaceti lety přišli do ordinace psychiatra s tím, že se neposloucháte, diagnostikoval by vám tzv. abulii.

Abulie je definována jako patologická porucha, jejímž typickým projevem je ztráta vůle k činnostem, ztráta aktivity, pasivita, neschopnost se rozhodovat a nezájem o okolí. Abulie byla a je onemocnění, které je často příznakem onemocnění jiného, velmi často deprese, a měla by se léčit. Prokrastinace má projevy podobné a ve své nejzávažnější podobě může dospět až k abulii.

Ale je tady jeden důležitý rozdíl. „Prokrastinace je uměle vytvořený pojem,“ říká Zdeňka Židková. „Ve většině případů nejde o nemoc, ale o životní postoj, k němuž jsme dospěli především současnou výchovou zaměřenou na neustálou pohodu, radost a štěstí.“

KAM ZMIZELA VŮLE?

Pokaždé, když se bavím s psychology, které zpovídám pro různé články, ptám se jich, s jakými problémy za nimi lidé chodí nejčastěji. Některá témata se během let nemění: problémy ve vztazích a nevěry budou na jednom z prvních míst, dokud někdo nevymyslí lepší uspořádání, než je rodina a manželství.

Za posledních pár let přece jen došlo k jedné změně: ubylo lidí řešících nízké sebevědomí a přibylo klientů, kteří potřebují řešit nedostatek sebekontroly a soustředění. „Vyrostla jsem v letech, kdy se říkalo ‚nejdřív práce, potom zábava‘. Byli jsme vedeni k tomu, že vůlí člověk zvládne vše, a čím víc vydrží, tím lepší je. Tenhle přístup se před třiceti lety totálně otočil a začali jsme hlásat teorie, že nejdůležitější pro zdravou osobnost je co největší sebevědomí a sebeláska,“ říká Zdeňka Židková.

Teď sklízíme hořké plody: děti a následně dospělí, kteří z nich rostou, se neumějí kontrolovat a nemají to, co hranice ve výchově přinášejí – sebekontrolu, silnou vůli, vytrvalost jít přes překážky. Dnešní děti jsou za všechno chváleny, všechno mohou a nemusejí čelit nepříjemnému. Když se jim něco nedaří nebo je nějaká činnost nebaví, rychle je z ní odhlásíme.

Dospělí se chovají úplně stejně. Jen se podívejte, jak jsme se najednou začali mít všichni rádi. „Vykřikujeme ‚já jsem na prvním místě‘ a nic nepříjemného nemíníme dělat, od toho život přece není. Přijali jsme jako fakt, že když nás nebaví práce, není povinnost dělat ji dobře, nebo dokonce dělat ji vůbec. Práce přece musí bavit! Nikoho nenapadne, že bavení často přichází až s výsledky, nejde o neustálý pocit. Představa, že každé ráno vstávám a radostně se vrhám na úkoly, protože dělám, co miluju, je z říše nereálných fantazií,“ říká odbornice, podle níž v posledních letech naprosto zmizela schopnost odříct si krátkodobé požitky a dělat obtížné věci, což je předpokladem životní úspěšnosti takřka v čemkoli.

V kombinaci s vnějšími podmínkami jako internet a narůstající množství podnětů dnes nedokážeme dobře pracovat, budovat vztahy a překonávat překážky.

BERLIČKA PRO SLABOCHY

Zajímavé by podle psycholožky bylo srovnat, jak prokrastinaci vnímá asijská populace, kde se výchova odehrává podle deníku tygří matky na rozkaz rodičů. Co neudělali odborníci, si vzal jako téma svého článku americký novinář Malcolm Gladwell.

Už v roce 2008 popsal asijské Američany, kteří byli vychováváni typicky asijsky, tedy k sebekontrole. Byť jejich podmínky pro úspěch v čemkoli jsou ve Spojených státech mnohem složitější než situace dětí narozených přímo v USA, začínají dominovat ve školách, vědě i byznysu. „Neříkám, že taková výchova je ideální. Jenomže v zemích, kde je takto zaměřeno celospolečenské vyznění, si lidé nedovolí na prokrastinaci ani pomyslet. Je to berlička pro slabochy bez sebekontroly se vznešeným názvem,“ říká Zdeňka Židková.

Všimněte si, že dnes vlastně ani nevíme, jak sebekontrolu budovat. Pokud máte nízké sebevědomí, poradí vám každý časopis nebo některý z milionu seminářů. Pokud vás trápí nízká sebekontrola a nedostatek vůle, málokdo má po ruce radu, co s tím. Kde chybí vůle, je jen kousek k prokrastinaci. Když pomineme výchovu, která nám k prokrastinaci vytváří ideální podhoubí, jaké jsou podle Zdeňky Židkové další nejčastější důvody ztráty seberegulace?

Přehlcenost možnostmi. V každém ohledu našeho života je jich tolik, že nevíme, co si vybrat. Všechno je dostupnější a zdánlivě jednodušší, ale většinou jen do chvíle, než se musíme rozhodnout. Protože nevíme jak a nikdo nám neporadí, co je nejlepší nebo nejdůležitější a od čeho vůbec začít, odkládáme.

Nejistota a strach z neúspěchu. Obrovské množství nejistoty se často mění ve strach vůbec se do něčeho pustit, aby člověk neudělal chybu, aby si nevybral špatně, aby nedošlo k tomu, že by třeba náhodou neuspěl. Na to se pak nabaluje vyčerpání.

Únava materiálu. Když jsme přetížení množstvím úkolů, typické jsou ženy středního věku, které chtějí stíhat práci, děti, koníčky, začneme být vystresovaní a stres a vyčerpání nás nakonec donutí vypnout. Slůvko prokrastinovat je pak jen honosným eufemismem pro kašlání na věci z důvodu totálního vyčerpání.

Nedefi novaný cíl. Tohle je typické u studentů, kteří studují, aby něco studovali, ale nebaví je to, takže se snaží vyhnout všem povinnostem. Platí to ale i pro lidi, kteří si nastavují extrémní cíle v tak daleké budoucnosti, že jim připadá, že jich nikdy nedosáhnou. Až je děsí, a tak nemají motivaci na nich pracovat.

Jednoduché možnosti prokrastinace a neustálé rozptýlení. Už není potřeba složitě vymýšlet, co budeme dělat místo toho, co bychom dělat měli. Všichni nosíme v kapse telefon, kde stačí jedno kliknutí na internet a ztratíme se v něm klidně na celý den.

PROKRASTINACE JE ZLOZVYK

Každý z nás někdy odkládá. Často jde o kontrolované odložení, kdy nutnost udělat něco nepříjemného šponujeme do chvíle, než doopravdy hoří. „Když se učíte ke zkouškám, máte odevzdat projekt nebo udělat daně, radostně umýváte okna, leštíte nábytek nebo čtete blogy. Zároveň máte vnitřně rozpočtené, kdy už musíte se zástupnými aktivitami přestat, abyste stihli, co je třeba,“ říká Zdeňka Židková. Taková prokrastinace není nemoc, ale zlozvyk, podobně jako třeba kousání nehtů. Zlozvyk, který máme naučený a který se posílí pokaždé, když nám na poslední chvíli hotový úkol bez připomínek projde.

Americká autorka Gretchen Rubin ve své nové knize Zvyk není železná košile tvrdí, že nejlepší rada, jak se poprat s nějakým zlozvykem, je maximálně si zkomplikovat podmínky, které ho provázejí. Například: chcete přestat číst esemesky, zatímco řídíte? Hoďte mobil na zadní sedačku, kam na něj nedosáhnete. Čím méně pohodlné něco je, tím pravděpodobněji to přestanete dělat. Mimochodem, autorka svou knihu napsala z velké části v newyorské knihovně, kde nemají připojení na internet a kde nehrozí, že než sedne k počítači, třikrát přejede prachovkou všechny police, vypere a uvaří oběd.

Stejný trik, jak odolat odkládání a naplno se ponořit do práce, zmiňuje ve své nové knize Deep Work profesor z Georgetownské univerzity Calwin Newport. Uvádí příklad lékaře a psychoterapeuta Carla Junga, který si v roce 1922 pořídil dům daleko od Curychu, kde měl praxi a kde ho rozptylovali klienti, studenti, přednášky a všednodenní život. Do domu bez elektřiny, v němž byl čas na práci omezený denním světlem, jezdil především psát.

Že vůle a sebekontrola se dají posilovat dobrovolným vystavením se nějakému nepohodlí, zmiňuje ve své knize o prokrastinaci i Petr Ludwig. Trénink vůle podle něj funguje podobně jako trénink svalů, a tak můžeme prokrastinaci postupně výrazně eliminovat. Výhoda je, že trénovat vůli se dá kdekoli. V už zmíněném rozhovoru pro Respekt Ludwig hovoří třeba o tom, jak poprosil zubaře, aby mu nedával umrtvení.

„Bylo to nepříjemné, ale když si člověk řekne, že se tím posiluje, bolest má najednou smysl a dá se vydržet. Obecně je dobré vždycky ve všem hledat smysl. Pak se člověk snáz donutí učit se i slovíčka nebo latinské věty.“ Knihu Konec prokrastinace podle svých slov napsal stylem, kdy si řekl, že každý den napíše pouze dva odstavce textu. Naučil se totiž, že pokud si velký a nepříjemný úkol dokáže rozdělit, jeho averze vůči němu klesne a díky tomu klesne i sklon k jeho odsouvání.

DOVOLIT SI LENOST

Petr Ludwig byl před třemi lety hostem pořadu Sama doma, kde poté odpovídal na chatu. Dostal tam mimo jiné otázku: Existují nějaké kurzy, jak se prokrastinace zbavit? To mi připomnělo blog, který jsem nedávno četla, kde jeho autorka píše, že její absolutně nejoblíbenější formou prokrastinace je čtení blogů o produktivitě a prohlížení tuny aplikací a antiprokrastinačních softwarových pomůcek.

Ale vážně. Když jsem řekla své kamarádce, o čem bude tento text, tvrdila mi, že prokrastinaci příliš zjednodušuju. Že podle ní je to skoro nemoc. Jenže odborníci, jejichž texty jsem pro přípravu tohoto článku načetla nebo s nimiž jsem osobně mluvila, si to nemyslí. Proto také razí teorii, že člověk si ve většině případů, pokud tedy opravdu chce, pomocí pár užitečných tipů a díky uvědomění si, jak se vlastně chová, může s prokrastinací poradit sám.

Jednu hezkou radu jsem našla třeba v blogu spisovatelky Gretchen Rubin. Funguje takto: když máte tendenci prokrastinovat od něčeho důležitého, prostě to přijměte a daný úkol přestaňte dělat. Ale zároveň místo něj nedělejte vůbec nic jiného – neuklízejte koupelnu, nesurfujte na Instagramu, nepište plán práce na příští týden. Budete překvapení, jak rychle se začnete nudit a vrátíte se k původnímu úkolu.

Pro některé lidi je odkládání problém tak velký, že si s podobnými tipy prostě nevystačí. Co potom? Většinou vám k tomu dá signál okolí. Pokud odkládáte činnosti až do té míry, že kvůli tomu hrozí třeba vyhazov ze školy nebo z práce, někdo vám nejspíš minimálně naznačí, že máte problém, se kterým byste měli jít k doktorovi. To je moment, kdy byste měli mít tolik sebereflexe, aby vám došlo, že to doopravdy máte udělat. Teď hned, prosím vás.

Aspoň protentokrát.

Autor článku: Jana LeBlanc
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Lenka Laskava | 15.3.2017 14:43

Prokrastinace

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění