Máme v práci fňukala

V jeho životě je všechno špatně: doma sotva přežívá, v práci mu pořád někdo podkopává nohy a jeho zdraví nestojí za nic. Žádný z úkolů nemůže splnit, protože přece… Stesky, stěžování, milion výmluv, přičemž nejvíc z nich si vyslechnete vy.
Máme v práci fňukala
21.7.2011 8:00 |

Nadřízené, podřízené nebo kolegy, kteří si pořád na něco stěžují, všechno je pro ně problém a jejichž myšlenky jsou jen negativní, najdete v každé firmě. Takoví lidé jsou nejen otravní, ale co hůř – kradou vám drahocenný čas a odvádějí vás od práce. „S tímto problémem se setkává řada lidí nejen v pracovním, ale i v soukromém životě. Jedná se o problém zdánlivě okrajový, ale ve svých dopadech může mít závažné důsledky nejen na psychiku, ale i na mezilidské vztahy, především pokud trvá dlouho. Metoda ‚vyhnívání‘ v tomto případě nefunguje,“ říká psycholog, trenér a konzultant Michal Walter ze společnosti TOP C.

Když psychologové z USA v rámci velké studie o spokojenosti v zaměstnání zkoumali důvody, proč tolik lidí v práci myslí negativně, došli k těmto závěrům: přílišné vytížení, pochybnosti o správném vedení firmy, strach z budoucnosti, nedostatek zajímavých úkolů a nuda, nedostatek uznání a malé nebo žádné ohodnocení pracovních úspěchů. Pojďme si říct, že negativní myšlenky a jistou nutnost podělit se o ně s druhými máme tu a tam všichni. Dá se to zvládnout.

Horší je, když se pesimismus spojí s kňouráním a naříkáním a to začne být nejen o práci, ale také o zdraví, manželce, dětech, psovi atd. Pokud máte vedle sebe člověka, pro kterého je život boj, v němž stále prohrává a má potřebu to všem sdělovat, nezáleží na tom, jestli vás práce baví. Přítomnost takové osoby dělá z každého dne zkoušku psychické odolnosti a je jen otázkou času, kdy se to projeví na vašem výkonu i duševním zdraví.

Typy stěžovatelů

Psycholožka Zdeňka Židková říká, že stěžovatelství je přípustné jen a jen jako vzájemná společenská aktivita. „Asi jako u opic vybírání blech,“ konstatuje s nadsázkou. Pokud si dva lidé notují na téma poměrů na pracovišti nebo svých zlobivých dětí a různých chorob a oba to baví, pak je všechno v pořádku. „V případě, že si ale stěžovatel vybere 90 % společného času na své bolístky a kolega slouží jen jako nástroj k vyslechnutí, má právo komunikaci ukončit.

A ještě vyšší stupeň obtěžování je, pokud okolí téma nezajímá a stěžovatel se snaží násilím je do něj zatáhnout,“ dodává odbornice. Za svou praxi se setkala s několika typy stěžovatelů, které podle oblasti stesků rozdělila do těchto kategorií: stěžovatel pracovní (cítí se nedoceněn), stěžovatel rodinný (špatně si vybral partnera a jeho děti jsou nevděčná stvoření), stěžovatel vztahový (zatahuje do práce své bokovky nebo řeší nešťastné lásky), stěžovatel zdravotní (dává na odiv, co všechno mu je a jak ho to zmáhá, od hypochondra se liší tím, že hypochondr je svým stavem vyděšen a ventiluje opravdové úzkosti, kdežto zdravotní stěžovatel se snaží získat nějaké výhody) a konečně stěžovatel komplexní – ten si stěžuje úplně na všechno.

Své stesky a nářky prezentují stěžovatelé různě podle typu osobnosti: někteří sebeironicky – ti bývají v kolektivu oblíbenější, jiní mnoha přesčasy a snahou upozornit, že i přes všechny nepravosti a křivdy, které se jim dějí, dřou jako koně – ti jsou obvykle nesnesitelní, a kdo může, raději se jim vyhne.

V roli oběti

Četla jsem příběh o majiteli farmy, který denně obcházel hranice svého pozemku s puškou, připraven zastřelit prvního vetřelce. Svůj majetek střežil takto intenzivně asi rok, stále s prstem na mušce, kdyby snad náhodou někdo… Po roce šel zase jednou na obchůzku, zakopl, šláinzerce pl si na pušku a zastřelil se… Prostě smůla, řeknete si. Ale skutečně za to může smůla? V poslední době se hodně mluví o působení takzvaných univerzálních zákonů.

Jednoduše řečeno je to tak, že příčina a následek je základním zákonem našeho života a v životě se nám děje jen to, co si do něj sami přitahujeme. Ať už s touto myšlenkou souhlasíte nebo ne, jak to souvisí s fňukaly v práci? Univerzální zákony jsou také o tom, že druzí lidé se k nám chovají přesně podle toho, jak jim dovolíme. Takže pokud vás v práci každý den obtěžuje ukňouraný kolega, je to svým způsobem i vaše vina – prostě jste mu dali svolení, byť si to možná ani neuvědomujete.

„Problém může být pochopitelně i v naslouchačích,“ říká Zdeňka Židková a pokračuje: „To jsou lidé, kteří přitahují slabší povahy svou vstřícností. Stanou se vyvolenými ‚naslouchači stesků‘, na které se ufňukanci navěsí a vnuknou jim pocit, že pokud nevyslechnou jejich nářky, tak jsou bezcitní.“ Většina stěžovatelů totiž neventiluje své nářky jen tak každému na potkání. Potřebují někoho, komu je budou sdělovat, kdo by je vyslechl a politoval. A když to neudělá celá skupina, udělají to vybraní jedinci.

Psycholožka vzpomíná: „Mám v paměti ženu, která se obracela na kolegyni se svými stesky a uváděla to slovy: Ty jsi taková vzácná duše, rozumíš lidem, neřekla bych to každému, ale ty mě musíš vyslechnout.“ Odbornice varuje: nenechte se manipulovat vědomím, jak jste potřební. Není to pravda. Jste zneužívaní. A takto se vytvářejí vztahy typu zámek a jeho klíč. Je to podobný princip, jako když si manželka alkoholika znovu vezme alkoholika. Pokud posluchač stesků neprojde terapií a výcvikem umění říkat ne, bude naslouchačem i na dalším pracovišti. Je pro tu roli zkrátka předurčen.

Kde jsou vaše hranice?

Když jsem oslovila odborníky s otázkou, jak jednat s fňukalem, nabídli mi několik možných řešení. Michal Walter v první fázi doporučuje pokusit se o empatii s ukňouránkem, jinými slovy: zkuste se zamyslet nad tím, zda má váš kolega důvod ke stěžování, a pokud ano, nabídněte mu pomoc. Třeba se tak chová jen proto, že je práce nad jeho síly a že si s něčím neví rady. Účinná je podle odborníka kombinace empatie s asertivní technikou sebeotevření, kdy můžete použít věty jako: „Vadí mi, jak se chováš, obtěžuje mě to a přál bych si, abys to změnil.“

„Tato forma zpětné vazby bývá někdy překvapivě účinná, je to ‚nastavení zrcadla‘, které může přinést prospěch oběma stranám. Pokud je to myšleno jako upřímná snaha pomoci, pak se můžeme setkat s úspěchem,“ říká Michal Walter. Ovšem pozor, musíte si stanovit limity. Nesmí se z vás stát jeho psycholog nebo zpovědní vrba. Pomáhejte, ale v rozumných mezích a ne notorickým stěžovatelům, kteří budou mít problém vždycky a všude. Jenže to je právě ten problém: jak rozlišit, kdo je „jen“ negativní, a za pár (tý)dnů ho to přejde, a kdo notorický fňukal, a tedy jak se angažovat – co je málo a co už je moc?

Protože většina lidí to rozlišit neumí, doporučuje Zdeňka Židková jednat od začátku zpříma: „Moje babička vždycky říkala: Co sám nemáš rád, nečiň druhému. Není proto třeba být příliš vstřícný, stěžování je většinou obtěžování. A to si musí ukňouraný kolega uvědomit.“ Vzhledem k tomu, že věční nespokojenci se nedají jen tak odradit, doporučuje použít metodu nazvanou „to není moje parketa“. Ve chvíli, kdy vás fňukal začne obtěžovat svými nářky, zastavte ho a řekněte mu, že s tím nechcete mít nic společného.

Můžete pronést něco ve smyslu: „Ty tady mluvíš o tom a o tom. Chápu, že tebe to zajímá, ale mě ne. Takže určitě uznáš, že pro nás oba je mrháním času to spolu podrobně rozebírat. Stejně bych tě neposlouchal/a. Proto jdeme každý dělat to své.“ Poslední metoda pak stojí vysoko nad všemi ostatními – kvalitní šéf. Pokud manažer umí organizovat práci, komunikovat s lidmi a poradit si s problémovými kolegy, tým šlape jako hodinky a fňukalové nemají místo ani čas projevit se.

Autor článku: Jana Benešovská
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

dousabel | 24.7.2011 09:11

Mám v práci fňukala

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění