Náklady na výchovu dětí: má či nemá platit stát?

Má nebo nemá se stát, tedy všichni ekonomicky aktivní občané, podílet na nákladech spojených s výchovou dětí?
Náklady na výchovu dětí: má či nemá platit stát?
9.6.2005 0:00 |

Postarat se o dítě je povinností obou rodičů. Neměl by tedy být spíše rozvedený

rodič přinucen platit na své dítě slušné výživné? Na něco ale stát přispívat

musí. Kolik, na co a jak?

Asi málokdo by souhlasil s tím, aby stát převzal za rodiče

povinnost dítě vychovávat. Hrůzná představa kolektivistické výchovy už naštěstí

patří pouze do ranku sci-fi, kupodivu si ale leckdo myslí, že stát má povinnost

dítě živit. Namísto toho, aby byl rozvedený rodič přinucen se o svého potomka

postarat, ten, kdo o dítě pečuje, běžně dostává sociální dávky od státu, tedy

nás všech.

Nicméně je třeba říct, že na některých nákladech se stát

podílet musí. Například školní docházka, je-li povinná, musí ji hradit stát. U

všeho to ale zdaleka tak jasné není. Přídavky na děti být můžou, ale nemusí.

Mateřská dovolená je v různých zemích velmi různá, a to jak co do délky, tak do

výše dávek. Někde hradí stát veškeré náklady nejen na školní, ale i na

mimoškolní činnost dětí až do konce střední školy, jinde se středoškolské

vzdělání platí. Nicméně žijeme v evropském prostoru, podíl státu na finančních

nákladech spojených s dětmi je zde tradičně významný. V době kriticky nízké

porodnosti tedy určitě není vhodné začít s nějak radikálními změnami tohoto

principu. Kolik, na co a jak by měl stát přispívat?

Děti musí jíst
Přídavky na děti, sociální

příplatek, sleva na dani, daňový bonus - tento systém základní podpory rodin s

dětmi lze charakterizovat jednoduše: složitý a nákladný. Z peněz „pro děti“ jsou

placeny tisíce lidí, kteří se zabývají vydáváním potvrzení, prověřováním a

kontrolami, vyplácením dávek. Nebylo by lepší tohle všechno zrušit a všechny

tyto peníze vyplatit skutečně na děti? Když už daňoví poplatníci přispívají,

nechť z jejich peněz cestou ubude co nejméně. Pokud bychom vydali stejné

množství peněz, mohla by rovná dávka na dítě být ve výši 50 % životního minima

(ŽM) dítěte podle věku. A kdybychom to chtěli mít ještě jednodušší, tak polovina

průměrného ŽM (neodstupňovaného podle věku), což by zvýhodnilo rodiny s malými

dětmi, kterým vzhledem k výpadku příjmu jednoho z rodičů finance nejvíc chybí.

Rovná dávka na dítě by se vyplácela stejně jako dnes, tedy

odpočtem z daně a případným doplatkem formou negativní daně (v současném systému

nazývanou bonusem). Rodiče bez zdanitelných příjmů by ji dostávali od finančního

úřadu (zamezení duplicity).

Testování dávek je terminus

technicus pro zjišťování, kdo má nárok na dávku. Ty dávky, které se odvíjí od

výše příjmu, se jmenují testované. S tím ověřováním, kdo má nárok, souvisí i

kontrola příp. zneužívání a tak. Je to např. celá administrativa přídavků, což

je cca polovina náplně úřadu, vyplácejícího dávky sociální podpory.http://www.penize.cz/info/zpravy/zprava.asp?IDP=1&NewsID=2926

Existují hlasy, které

namítají, že dávat podporu na děti plošně je nesmysl, protože lidé s vysokými

příjmy ji nepotřebují. S tím se dá souhlasit, ovšem hledisko, které je nutno

vzít, možná jako jediné, skutečně vážně v úvahu je, zda je levnější platit dávku

všem nebo testovat nárok na ni? Je-li levnější to první, nemá cenu to

komplikovat.

O děti je třeba pečovat
Rodině je

vypláceno porodné, mateřské dávky a rodičovský příspěvek. Porodné by bylo možno

vyplácet pověřenou obcí formou šeku, zaslaného matce automaticky spolu s rodným

listem dítěte.

Problematice peněžité pomoci v mateřství u žen, které jsou osobami

samostatně výdělečně činnými (OSVČ) jsme se blíže věnovali v článku Když onemocní podnikatel.

Mateřské dávky jsou dávkou nemocenského pojištění. Systém

obsahuje výrazná diskriminační opatření. Jednak jsou růzností podmínek

znevýhodňovány OSVČ oproti zaměstnankyním, jednak zvýhodňuje tzv. samoživitelky

proti ženám žijícím v manželství nebo s partnerem. Zvýhodňuje tedy nezodpovědné

vůči zodpovědným nebo sice zodpovědné, ale podvádějící, vůči poctivým. Kdo z nás

nezná dvojici, která si pořídí dítě bez svatby jen kvůli zvýhodnění při pobírání

mateřské a dalších dávek a společné soužití prostě zapře? (Skutečně osamělí,

vdovy a vdovci, jsou samozřejmě něco jiného.)

Třetím nesmyslným prvkem je vyplácení rodičovského příspěvku

těm ženám, které nejsou nemocensky pojištěny, už od narození dítěte, zatímco

těm, které pojištěny jsou, až po skončení mateřské dovolené. Opět diskriminace

zodpovědných. Nemocenská je pojištění, rodičovský příspěvek je nároková dávka.

Pojištěná či nepojištěná - příspěvek by měl být poskytován stejně dlouho. Bylo

by vhodnější ho vyplácet od narození dítěte po stejně dlouhou dobu všem.

K diskusi by měl být veřejnosti předložen návrh na prodloužení

placené mateřské dovolené. Fiskálně neutrální způsob by byl prodloužit mateřskou

a zkrátit dobu pobírání rodičovského příspěvku. Např. mateřskou namísto 6

vyplácet 9 měsíců, rodičovský příspěvek místo 3,5 roku roky tři. Tím by byla

rodina podpořena víc v době, kdy děti potřebují nejvíc péče.

Mateřské dávky jsou dávkami nemocenského pojištění a teoreticky

se vypočítávají z průměrného vyměřovacího základu (hrubé mzdy) za posledních 12

měsíců. Prakticky stačí, aby se budoucí matka nechala (třeba fiktivně) zaměstnat

u kamaráda za papírově vysoký plat měsíc před odchodem na mateřskou, a mateřská

se počítá z tohoto platu. Na to, aby si člověk ověřil, že nejde o žádnou

výjimečnou záležitost, stačí pročíst poradnu na Peníze.CZ.

Nemocenské pojištění by mělo být převedeno na zdravotní

pojišťovny, stát se dobrovolným a pojišťovny by vyplácely prostě pojistnou

částku tak, jako je tomu u každého normálního pojištění. Ta by měla strop ve

výši daného procenta loňského vyměřovacího základu. Samozřejmě s určitými

výjimkami - např. absolventka školy, která nastoupí do prvního zaměstnání po

ukončení studia atd.

Dítě může být nemocné
Další dávkou je

podpora při ošetřování člena rodiny. Obvykle se týká rodiče dítěte do deseti

let. Dávka je poskytována maximálně 9 dnů, osamělým osobám (opět!) 16 dnů. Při

ošetřování se rodiče nemohou střídat. OSVČ na tuto dávku nárok nemají, ačkoli

mají stejnou sazbu pojistného. Je třeba sjednotit dobu poskytování dávky, aby

byla pro všechny stejná a sjednotit podmínky jejího poskytování.

Nemoci dětí (a péče o dítě vůbec) mají jeden velmi závažný

důsledek - jsou pro matky značnou překážkou při shánění zaměstnání.

„Antidiskriminační“ přitvrzování zákonů pak vede ke zhoršení situace při

uplatnění na trhu práce u všech žen v „nebezpečném“ věku.

Diskriminováni jsou ovšem i muži. Nikoli při hledání

zaměstnání, protože se s tím, že budou pečovat o děti, prostě nepočítá. Ovšem v

případě, že pečovat o děti chtějí, postaví se proti nim právě to, že se s tím u

nich nepočítá. Muž, který se častěji stará o nemocné dítě nebo nedejbože

nastoupí na rodičovskou dovolenou se vesměs stane nepohodlným a s další kariérou

se může rozloučit.

Počínání zaměstnavatelů se nelze divit. V normálně fungující

firmě znamená výpadek pracovníka problém a matka malého dítěte je prostě osobou,

u které je pravděpodobné, že bude problémy způsobovat častěji. Firmy podnikají

za účelem zisku, nikoli sociální dobročinnosti. Nemá smysl jim zaměstnávání

problémových zaměstnanců nařizovat. Lepší je nabídnout finanční

zainteresovanost, a to takovou, aby se jim zaměstnávání matek s dětmi mohlo

finančně vyplatit. Nejjednodušší způsob je snížení sazby pojistného na sociální

zabezpečení, které odvádí zaměstnavatel, na zaměstnance s dětmi do deseti let.

Ze zákoníku práce by měla zmizet všechna ustanovení, která

„chrání“ matky s malými dětmi. Jejich jediným důsledkem je další důvod pro to,

aby nesehnaly práci. Má-li např. žena zaměstnání, které zahrnuje pracovní cesty,

není možné aby na něm trvala a zároveň s poukazem na péči o dítě pracovní cesty

odmítala. Prostě si musí vybrat - buď se o dítě postará manžel nebo jiná osoba,

nebo si ona najde zaměstnání jiné. Rovněž propuštění matky s dětmi by mělo mít

úplně stejné podmínky jako u všech ostatních zaměstnanců. Dokud budou mít ženy s

dětmi jakékoli „extrabuřty“ v pracovně právních vztazích, do té doby budou

obtížně zaměstnatelné. Čím dříve tohle pochopíme, tím lépe pro nás.

Na druhé straně lze jen uvítat opatření, která matkám pomáhají

- zkrácené a sdílené pracovní úvazky, firemní školky apod. Jsou firmy, které

umějí kalkulovat dlouho dopředu a jsou schopny pochopit, že se jim to v důsledku

vyplatí. Podpořit je např. tak, že provoz školky je odečitatelným nákladem, by

mělo být samozřejmé.

U všech dob péče o dítě, tedy mateřské a rodičovské dovolené a

ošetřování nemocného dítěte, by mělo být umožněno střídání obou rodičů. U

mateřské po určité době - minimálně pochopitelně po šesti týdnech, lépe po třech

měsících. Pouze by byla povinnost upozornit zaměstnavatele na nástup na

mateřskou/otcovskou či rodičovskou dovolenou v určitém předstihu.

Autor: Kateřina Havlíčková
Uvedeno ve spolupráci se serverem Peníze.cz

Autor článku: Kateřina Havlíčková
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Ivo Patta | 13.6.2006 09:39

Všechno je jinak

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění