Spoření na důchod: dobrovolně nebo povinně?

Diskuze nad mírou státní intervence ovlivňuje i penzijní reformu. Má stát dát každému minimum a dál nechat na lidech, aby se postarali sami o sebe? Nebo vše prošpikovat paragrafy a zajistit jim pěknou „povinnou“ penzi? Nebo to chce kompromis? Jaké jsou klady a zápory těchto variant?
Spoření na důchod: dobrovolně nebo povinně?
12.5.2005 0:00 |

O návrhu penzijní reformy, která by nahradila penze doživotní

rovnou dávkou a důchod nad úrovní rovné dávky by již záležel jen na „úsporách“

jednotlivců, jsme psali v článku Další návrh důchodové reformy: deponovaný důchod.

Scénářů, jak naložit s prostředky, které by lidé ušetřili na pojistném, si ale

lze představit více. Pokud se sníží pojistná sazba do státního průběžného

systému (sleva z pojistného), může dojít k jedné ze tří variant:

  • slevu z pojistného je nutné povinně spořit,
  • slevu z pojistného je možné použít podle vlastního uvážení,
  • tyto dva systémy zkombinovat: pouze část slevy je nutné povinně spořit.

Povinné spoření
Povinné spoření na stáří

může mít několik dalších variant. V té extrémní může být omezeno pouze na

několik málo vybraných penzijních fondů s poměrně tvrdou regulací a přísnou

kontrolou. V té otevřenější pak může jít o širokou škálu možností ukládání peněz

do nejrůznějších finančních instrumentů.

Například na Slovensku všichni ti, kdo si zvolili nový systém,

musí celou slevu z pojistného povinně spořit do některého z několika málo

„povolených“ fondů. Ve Švédsku naproti tomu si lidé mohou vybrat, kam budou své

peníze ukládat, z několika set investičních možností.

Při povinném spoření na stáří je také důležité, jaký je zvolen

postup pro výběr fondu. Na straně jedné stojí povinnost každého občana určitého

věku zvolit si fond individuálně a uzavřít smlouvu přímo, na opačném konci

případ, kdy ukládané peníze procházejí do zvolených fondů administrativně přes

jakési clearingové centrum, kde se anonymizují. První možnost znamená doslova

žně pro finanční zprostředkovatele, druhá je téměř eliminuje, zvlášť v případě,

kdy je zároveň omezena možnost reklamy.

Jak to bude u nás?
Povinné spoření

navrhuje tandem KDU-ČSL a US, zcela dobrovolné pak ODS. ČSSD kapitálový pilíř

nezavádí vůbec - navrhuje přechod na státní průběžný příspěvkově definovaný

systém (NDC). Proč jsou názory natolik odlišné?

Jde o základní spor mezi liberalismem a státním paternalismem.

Podle prvního extrému dostane každý minimum a dále to je jen na něm, aby se

postaral sám o sebe, podle druhého je občan zcela ve „státní péči“, protože

stát ví lépe než občané, jak ti mají nakládat se svými penězi. Potíž je v tom,

že ani jedno nefunguje.
V prvním případě se stát stejně musí postarat o ty,

kteří jsou nezodpovědní a sami to neudělají, protože v našich zeměpisných

šířkách prostě nelze nechat lidi „umřít pod mostem“. V případě druhém vysoké

daňové zatížení brzdí ekonomiku.

U liberálněji laděných osob státní paternalismus vyvolává odpor, u

většiny lidí pak vede ke snaze systém nějak ošulit, utajovat příjmy, pracovat na

černo, se všemi negativními důsledky jak na morální stav společnosti, tak na

státní pokladnu.
Na druhé straně je při povinném spoření více využívána

kontrolní možnost státu a část občanů, která je schopna své peníze utopit v

nesmyslných, někdy i podvodných projektech, to alespoň s úsporami na stáří

udělat nemůže, protože takový finanční instrument nedostane licenci. Investování

je ovšem omezeno pouze na klasické finanční nástroje, není tedy možné investovat

peníze na stáří např. do vlastních nemovitostí.

Názory politických stran i odborníků
Pokud vás

zajímá, jak chtějí naši političtí představitelé ozdravit tuzemský penzijní

systém a co si o jejich plánech myslí odborníci, podívejte se na

stránku http://reforma.penize.cz

Je řešením kompromis?
Tedy spořit část

dobrovolně a část povinně? To je otázka vpravdě hamletovská. Pokud totiž ano,

pak kolik? Má to být definováno procentem (např. 5 % hrubé mzdy), nebo povinnou

částkou (např. minimálně 1 000 Kč měsíčně)? Má být takové spoření povinné po

dobu celého produktivního věku, nebo pouze do doby, než má člověk na kontě

určitou minimální „povinnou“ částku? Pokud ano, jakou? Nebude to ale zatěžovat

mladé lidi v době, kdy potřebují peníze spíš na zajištění bydlení a rodiny?

Takže povinné naopak až od určitého věku? To ovšem znamená, že efekt složeného

úročení bude podstatně utlumen a nepomůže tam, kde to hraje největší roli - při

zajišťování příjmu ve stáří u nejméně kvalifikovaných osob s nízkými příjmy,

které obvykle začínají vydělávat v nižším věku… Podobnými otázkami bychom

mohli pokračovat dál a dál.

Je zřejmé, že silným argumentem pro alespoň zčásti povinnou

účast v kapitálovém pilíři je fakt, že vždy budou existovat lidé, kteří si na

své stáří dobrovolně spořit nebudou.

Nutno ale upozornit, že povinné spoření je administrativně

náročnější, a to pro stát i zaměstnavatele, státu navíc vzniká povinnost nějakým

způsobem garantovat, že lidé o své peníze nepřijdou. Může sice zvolit jednodušší

cestu a povolit spoření pouze do bezpečných instrumentů, nebo vklady garantovat,

případně zavést povinné pojištění vkladů. Jako vždy, i v tomto případě je to ale

něco za něco - bezpečí je drahé.

Existuje možnost jak tuto povinnost celkem elegantně a

přijatelně obejít, a to garantovat pouze několik vybraných programů. Např. u

každého penzijního fondu jeden a ponechat ale na jednotlivcích, jestli tuto

možnost využijí. Protože je dost velká část lidí, pro které je bezpečnost jejich

úspor prioritou, stálo by za to jim vyhovět a tuto garanci zavést i v případě

spoření zcela dobrovolného.

Pro úplnost je třeba uvést, že stát má samozřejmě vždy

kontrolní roli. Jeho povinností je dbát na dodržování pravidel všemi subjekty

působícími na trhu. To ovšem samo o sobě, jak jsme již ze zkušenosti bohužel

mnohokrát poznali, přímo garanci nenahradí.

Občane, rozhodni si sám
Pokud by povinnost

spořit na stáří zavedena vůbec nebyla, měl by stát následující možnosti řešení:

  • doplnit těm, kdo nebudou mít ve stáří dost finančních prostředků na přežití, jejich příjem alespoň do výše existenčního minima,
  • zavést rovný důchod vyšší než je rovná dávka, tak, aby tyto základní potřeby dokázal pokrýt,
  • neřešit to.

První možnost zvýhodňuje nezodpovědné na úkor zodpovědných.

Byla by to ale jakási „platba za osobní svobodu“ a stojí za úvahu, jestli by se

to nevyplatilo. Druhá možnost celý systém prodražuje - čím vyšší je minimální

důchod z průběžného systému, tím je systém dražší. Třetí možnost je v evropských

podmínkách nerealizovatelná.

Na závěr předkládáme vlastní doporučení: provést reformu formou

zavedení deponovaného důchodu s tím, že prvních deset let bude účast v

kapitálovém pilíři zcela dobrovolná. Vzhledem k tomu, že státní část důchodu z

průběžného systému se bude snižovat v průměru o 2% body ročně, nemůže během této

doby nastat žádná katastrofa. Během této doby by se monitorovala a vyhodnocovala

situace, zejména míra zapojení občanů do dobrovolného třetího pilíře a teprve

poté, na základě kvalifikovaného vyhodnocení, by se rozhodlo o tom, jestli se

povinný kapitálový pilíř zavést má, či nikoliv a v jakém rozsahu.

Autor: Kateřina Havlíčková
Uvedeno ve spolupráci se serverem Peníze.cz

Autor článku: Kateřina Havlíčková
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění