Subjektivní, vědecky nepodložená, upřímná úvaha o mateřství

Mateřství je nám dáno. Mateřství je v nás zakódováno. Je to pud, který nás k zásadnímu kroku počít, přivést na svět dítě a pak o ně pečovat, vede. Tak si nás příroda a Pán Bůh v zájmu zachování lidského rodu uzpůsobili.
Subjektivní, vědecky nepodložená, upřímná úvaha o mateřství
2.8.2013 12:00 |

Přestože nás vyspělá civilizace pudovému chování odnaučuje, stále je v nás síla, která se rozumovým úvahám vymyká. Ta síla nás, ženy, v jistém věku popadne a nepustí, dokud touhu po mateřství, mateřský pud, nenaplníme.

Připadá mi nepochopitelné, že je stále více žen, které mateřství v zájmu kariéry odsouvají, a dokonce i těch, které se matkami stát nechtějí. Některé se jimi stát touží, ale nemohou – a to je velmi bolestné.

Když jsem se maminkou stát nemohla (sterilita II. stupně) a moje touha po dítěti mě doslova ničila, napsala jsem svoji první knížku – Indiánský běh. Bylo to v době, kdy jsem nesměla být ničím jiným než uklízečkou. Kniha neměla šanci na oficiální vydání; kolovala v samizdatu. Četla ji rodinná přítelkyně, která celý život pracovala s knihami, Věra Saudková, redaktorka krásné literatury, žena překladatele Erika Saudka a neteř spisovatele Franze Kafky. Věděla, že nemůžu mít dítě a že se kvůli tomu strašně trápím. Řekla mi: Porodit dítě umí každá, ale napsat dobrou knihu, to se podaří málokteré. Tobě se to podařilo! Byla to pro mě velká pochvala, ale nestačilo mi to. Potřebovala jsem být jako každá.

Paradoxně mi k naplnění mateřské touhy pomohly ženy, které mateřský pud neměly, i když jinak byly jako každá – otěhotněly a porodily. Jen neměly potřebu o své děti pečovat. Tak jsem o dvě takové – spolu s mužem – pečovala já.

Mateřství mi bylo dáno zprostředkovaně, složitě, se spoustou problémů a těžkostí, které si s sebou nechtěné děti anebo „jen“ děti lhostejných matek, které prožily první rok života v ústavu, nesou. Bylo rozkolísané. Někdy jsem se cítila šťastná a naplněná, jindy jsem ale propadala citové panice. Říká se, že krev není voda – a je možné to vzít i obráceně – voda není krev. Je spousta malých, nenápadných, někdy i nepopsatelných těžkostí, které musí adoptivní rodiče překonávat, aby rodina fungovala. Náhradní mateřství je nekonečný proces hledání, nacházení a posilování vztahů, které nejsou dané, protože nejsou „stvrzené krví“. I já nakonec zažila, jaké to je, mít v těle plod a porodit dítě. Až tehdy jsem na dřeň pocítila sílu mateřství. A později jsem zase mohla zblízka vidět, jak můžou být děti, které ženy bez mateřské touhy rodí, celoživotně poznamenané. Absence mateřského pudu, toho prazákladního instinktu, znamená podle mě nějakou vývojovou osobnostní chybu. A ta se geneticky předává dál. Proto se hodně náhradních rodin nakonec nezadržitelně rozpadá; svěřené děti se v dospívání vyvíjejí nezávisle na výchově a prostředí, kde žily.

Mateřství a jeho projevy – láskyplné očekávání potomka a láskyplná péče o něho – je strašně důležité. Je to to nejlepší a nejkrásnější, co žena může dát. A co může její dítě dostat. Je to základ harmonie osobnosti. Všechno ostatní se dá naučit. Anebo zakamuflovat.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Autor článku: Tereza Boučková
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění