Rodiče a já

Mým rodičům se taky nikdy nikdo nelíbil. Ani moji kamarádi, ani moji partneři. Probíhalo to hodně podobně jak tady popisuje slečna. Já jsem taky zůstávala doma a nebyla s nikým v kontaktu. Zachránil mě až odchod do Prahy. Byla jsem zvyklá rodičům lhát, takže jsem asi 9 měsíců chodila a bydlela se svým přítelem aniž by o tom věděli.

Několikrát se to hodně vyhrotilo, ale rodiče dodnes nerespektují, že jsem dospělá a můžu si třeba sama vybrat životního partnera. Podle nich nejsem dost kompetentní si ani vybrat místo, kde budu bydlet, práci. Vše je pořád špatně a když se to ted vyvíjí dobře, tak je to určitě jen dočasné, dopadne to určitě tak jak předvídali - špatně!!!

Jediné co na takovéto rodiče trochu pomáhá je nenechat se vydírat. Tihle lidé nikdy nepřestanou sami od sebe, člověk jim musí nastavit velice přísné hranice a nenechat se zvyklat ani jejich "nemocemi", nenechat se uplatit ani přesvědčit, že už se změnili a respektují má rozhodnutí. Je to vždy jen chvilková komedie a potom je vše velmi rychle ve starých kolejích.

Těžko se to vysvětluje někomu kdo to nezažil. Já sjem třeba měla zakázáno si hrát i v dětství. Měla jsem zakázány kroužky - co bych se tam asi tak mohla naučit. Chtěla jsem hrát na hudební nástroj a rodiče mi vysvětlili, že mě to stejně nebude bavit a proto mě tam ani nezapíší, raději bych jim měla doma pomoci. Myslím, že je to celé na hranici týrání, ale těmi hezkými slovy - myslíme to s tebou dobře - se to dlouho maskuje, než člověk pochopí, že jiní žijí a můžou si dovolit úplně jiné věci a nejsou proto špatnými dětmi. Můj manžel to kdysi komentolval: Nikdy jsem si neuměl představit takovou nesvobodu v rámci navenem milující rodiny.

Oni to nemyslí špatně, ale jejich chování je hodně destruktivní a podle mě jsou dvě základní možnosti - bud se tomu člověk vzepře a alespon trochu si žije svůj život a nebo poslouchá nesmyslné požadavky a hrbí se až do smrti rodičů, aby zjistil, že na vlastní život je příliš pozdě.

Každopádně přeju hodně sil a někoho, kdo tě v snaze osamostatnit se podpoří, protože já jsem se rodičům nedokázala vzepřít až než jsem od nich byla daleko a měla oporu v partnerovi.

Píšeš, že jste se přistěhovali do ČR. Tady je normální, že když někdo studuje VŠ a je mu 21 let, tak má mít studijní výsledky, dle svých sil přispívat k chodu společné domácnosti a udržovat s rodiči korektní vztahy, ale do toho s kým se stýká, mu rodiče nemluví. Takže těžko radit.

Dobry den,
jmenuju se Valentyna a je mi 21 let. Studuju na vysoke skole ale bojim se, ze to nedohnu do konce kvuli svym rodicum. Kdyz jsme se prestehovali do Ceske Republiky, nemela jsem tu moc kamaradu a byla jsem tudiz skoro porad doma a ve skole. Kamaradky na stredni nebyly moc mile, a tak jsme se tady delsi dobu necitila jako doma. Kdyz uz jsem si tady vic zvykla a nasla si kamarady, tak rodicum se nelibili. A po nejake dobe jsem se s kamarady prestala bavit. Nebavilo me ale sedet doma ve svych 21 tak jsem si nasla dalsi partu. Ale ani oni nejsou pro me rodice dost... dokonali. Nevim co mam delat dal. Citim se jako ve vezeni. A mluvit s rodicma nedokazu, vubec mi nerozumi a jsou tak tvrdohlavi, ze to ani nejde. Nejradsi bych nechala skolu a odstehovala nekam conejdal. Poradte mi prosim, co mam dal delat.Dekuji