tokofobie - chorobný strach z porodu

Lulu - jestli máš pořád stejný strach, napiš mi, jsme na tom stejně...

Jak si tak zpětně čtu diskuzi, koukám, že jsem na to podobně jako Lulu. Nemám fobii z porodu, ale určitý strach mám. Nevyhledávám hnusné historky o porodech, ale vždycky někdo něco řekne, čtu to nebo slyším v televizi a bojím se. Taky ve mně všechny ta slova jako "nástřih hráze, klystýr", apod. vzbuzují trochu hrůzu. Ale věřím, že mě to přejde s očekáváním miminka Člověk se bojí hlavně neznámého a kolem máločeho koluje tolik fám a hrůzných historek jako kolem porodu. A ke mně se dostávají asi jen ty špatné...

Ono to není až tak jednoduché.
Císařák je zásah do organismu větší, než přirozený porod. Normální lékař to neudělá "jen tak".
Ale tokofobie může být dostatečný důvod k tomu, aby byl proveden. problém je, že to nikdo nebere moc vážně, že to je skutečně psychická porucha, a ne jen obyč. strach.
Když to potvrdí psychiatr, mohlo by to klapnout.

No mě se zvedá žaludek jen když vidím těhotnou ženskou - tedy doufám, že se případně přítomné těhotné neurazí:) Ale já si jen představím, jak se to dítě v té slečně/paní "mele" a je mi opravdu na zvracení.Nevím proč. Nemám ráda miminka, ani všechno co k nim patří a debatám s nastávajícími nebo už mladými maminkami - kterých je v mém okolí teď dost - se vyhýbám. Nemám na to zkrátka žaludek. A o porodu radši vůbec nepřemýšlím - to by mě asi kleplo

existuje porod císařským řezem, v dnešní době si to žena může sama zvolit...

Dobrý den Lulu, už deset let se potýkám s úzkostmi a mohu říct, že to, co popisujete by zasloužilo pomoc psychologa nebo psychiatra. Absolvolala jsem leccos, ale co mi opravdu pomohlo - byla kognitgivně behaviorální terapie (KBT) v denním stacionáři pražského psychiatrického centra. Krom nácviku relaxace, vyměňování zkušeností s ostatními, co mají podobné problémy, nácvikem asertivity jsem se hodně dozvěděla o tom, proč a z čeho mám své strachy a jak s tím bojovat. Pod úzkostí je často více než jen to, z čeho je samotný strach. Je to dobré najít (sám to ale člověk hledá těžko a pokud najde, trvá to roky - terapie mi pomohla - na rozdíl od léků - za 2 měsíce). Jsem teď v 32 týdnu těhotná s dvojčaty - myslím na porod - a vím, o čem mluvíš - taky mi to připadá divný, že se mám nechat "zdevastovat". Na jednu stranu je to přirozené a pro miminko se to vyplatí podstoupit - ale to nic nemění na tom, že žena dneska prostě není stádní zvíře, které porodí na poli, protože je to přirozené a ani stroj na děti. Co se týče bolestí, nástřihů, zhoršení ***uálního života po porodu, atp - s tím je to těžký - každý říká něco jiného. Jsou ženský, který rodí 20 hodin a užijí si dost a jsou takové, které mají za 2 hodiny po všem. Někdo nástřih a šití ani nezaznamená a někdo ano. Totéž se ***em. Mám kamarádku, která říká, že kvalita jejího ***u je po porodu naopak lepší. Co z toho plyne? Podle mne to, že to nemá cenu řešit a pořád diskutovat, protože jednoznačná odpověd není. Vím už, že strach se neodstraní mluvením o něm ( i když lepší než o něm mlčet a dusit to), ani pokusem o nalezení správného postupu, který by vše vyřešil (např. císařský řez),ani pokusem se vyhnout tomu, co ho vyvolává a ani to ale není tak, že když si to člověk rozumně vysvětli, tak to přejde. Jak říkám, pod tím, vždy něco je - musí se to nejdřív vylovit, ošetřit - a pak to ustupuje. Např. by bylo zajímavé se podívat na to, proč je pro Teba tak zásadně důležité, aby nedošlo ke změně pohlavních orgánů. Nevím - napadá mne třeba, že pod tím může být podvědomá obava, aby byl člověk atraktivní pro partnera , aby člověk nepřišel o vztah nebo tak něco. Pokud je to takto, je třeba řešit proč se člověk bojí, že se to stane. Existuje něco ve vztahu, co gto naznačuje - pokud ano, nutno řešit. Pokud ne, pramení to ze vztahu rodičů - dítě si mže zakotvit strach z něčeho, co se stalo rodičům, nebo i z toho, jak si to vyložilo...Při terapii jsem si všimla, že většina z nás měla také tendence k dosahování dokonalosti. Tj. že jsme měli pocit, že co není perfektní je špatné - trocvhu ode zdi ke zdi - když ne úplně bílá, tak černá. Já jsem tenkrát řešila problém v práci, tj. měla jsem dojem, že musím být buď spolehlivá, výkonná a skvělá na 120%, anebo jsem selhala. Pak se ukázalo, že to má skoro ve všech oblastech života. Chci být nejlepší matkou, milenkou,partnerkou,...ideálně být nejlepší, nejchytřejší, nekrtsnější...Proč? Protože se bojím odmítnutí. Čím je člověk dokonalejší, tím snadněji ho přece lidé přijímají...Takže jsem v rámci terapie např. dostala za úkol dělat chyby - abych zjistila, že svět se nezboří a kdo mne má rád, bude mít stejně...Bylo to prima a dost úleva:) Také jsme se učili vyhledávat pozitiva (na sobě, na druhých, na světě, kdekoliv)- nejen pořád hledat a vytahovat, co nejde, co nedopadne dobře nebo co nepůjde, ale naopak...Bylo by toho hodně, co bych o tom mohla napsat - doporučuji to zkusit. Jak říkám často se bojíme ještě něčeho jiného, než jak to na první pohled vypadá. Tak držím palce. Je to zápas.

S tím štěstím máš určitě pravdu.
Třeba se to trochu změní, až jednou budu opravdu těhotná, ale jsem moc úzkostlivá, pokud bych dopředu nevěděla, že budu rodit bezbolestně, určitě bych strašně moc stresovala a ubližovala tím i miminku..

Moc Vám děkuju za rady, určitě se podívám na stránky doktora Apolináře i té regresní terapie..

Nevím ale, jestli mi to pomůže, právě se hrozně bojím těch různých roztržení..prostě vím, že se to děje, to není jen subjektiví pocit..Slyším to v rodině, protože všechny mé sestřenice a bratranci jsou ve věku, kdy zakládají rodiny. Občas něco zaslechnu i v autobuse a tak..

Ta epidurální injekce zní dobře, ale pořád mi to přijde obrovský zásah a nedovedu si představit, že by se všechno vrátilo zase do normálu, natož při více dětech...
Přítel má menší ***, tak si myslím, že bych pro něj po dětech byla moc velká, to je další věc, které se bojím, po porodu samotném.

Císařského řezu bych se bála ze všeho nejmíň, i když ani ta představa se mi nelíbí ( trubička v močové trubici - další úzkost, jizva..ale přece jen mi to přijde šetrnější než zažít takovou bolest a změnu pohlavních orgánů, které jsou tak citlivé )

Chtěla bych děti vlastní, nejlépe dvě, nebo tři ale pochybuju, že by mi má psychika dovolila být těhotná a rodit vícekrát než jednou..

Všechny příspěvky mají v něčem pravdu.Já jsem rodila 3krát a taky mě předtím spousta lidí strašila.Jediná rada na to je -neposlouchej je.Až to přijde tak se budeš těšit na miminko a uvidíš bude to dobré.První porod jsem měla dlouhý,14 hodin,taky mě nastřihli a synovi se moc ven nechtělo já neuměla tlačit,ale nikdy bych to nepopisovala jako nějakou hrůzu.Jak říká Nux ženské tělo je k tomu přizpůsobeno.Druhá dcera byla na světě oproti synovi rychle a třetí dceru jsem rodila právě tím epiduralem.Tenkrát (dcera nejmladší má 16 let) se s tím teprve začínalo a bylo pravda že někdy se stalo že to špatně napíchli.Ale to už je dlouho a medicína je zase dál a o mnoho lepší.Jen chci říct,že i když jsem epidural nechtěla a paní doktorka mě ho doslova vnutila,bylo to jak popisuje Hana.Napíchli mě ho do zad a pak už ani nevím jak malá valezla,teda pardon,jestli to tak mohu doslova napsat.Jen mě teda mravenčili nohy a nemohla jsem moc stát,ale necítila jsem vůbec žádnou bolest,jen jak Hana psala jako by se mě chtělo na velkou.Opravdu si myslím že když někdo má strach z porodu a nebo z bolesti tak ten epidural mu hodně pomůže a určitě je lepší jak císařský řez,to je přece operace a to už samo sebou nese víc rizika jak sám porod.Takže já jsem u prvních dvou porodů měla křížové bolesti,taky je to něco,ale dá se to zvládnout,a tak vřele můžu po zkušenostech z třetího porodu ten epidural doporučit.Ještě ti ale napíšu jednu věc:ať máš za sebou porod jakýkoliv,tak té radosti,tomu štěstí z narození děťátka,jak je poprvé uvidíš,tak tomu se opravdu nikdy nic nevyrovná,tomu věř.

Už 2x se mi ztratil muj dlouhatánský příspěvek, takže nyní krátká verze .
Doporučuji regresní terapii. Ta opravdu dokáže strach odstranit. Na stránkách pana Andreje Dragomireckého je kromě vysvětlení této metody uveden i seznam terapeutu. Dále existují i energetické esence Araretama (www.araretama.cz), které jemně pracují s psychikou a mohou celý proces podpořit. Jedna z esencí je také zaměřena na odstraňování strachu z porodu. Osobně ji vyzkoušela má spolupracovnice a velmi kladně hodnotila. Mimochodem, u jejího porodu jsem byla jako doprovod a moc jsme se nasmály. Zprvu to byla pohodička, pak dostala i epidurálku asi na 2 hodiny, aby se nejen zmírnily bolesti, ale také pro rychlejší otevření a skoro závěr jsme proseděly ve sprše (ona na míči, já vedle ní). Ten porod byl užasný, emotivní zážitek. Jsou to již skoro 4 roky, ale obě na něj s nadšením vzpomínáme. Ona říká, že stále čekala, kdy přijde to "strašné", a místo toho najednou uslyšela ten nejkrásnější "pláč" na světě.

To co píše Nux jsem taky vyslechla předtím, že doktoři čekají až budou moci zavést epidural a pak už bude pozdě.
Ale jak jsem už psala byla jsem na pokoji s tou paní.
Ta paní si také myslela, že musí trpět bolestmi a čekat až to bude nejhorší a pak jí dají epidural, a že například působí jen několik hodin. Ale doktor jí vše vysvětloval, že není potřeba čekat,řekl jí že naopak je vhodná doba k napíchnutí epidurálu hned jakmile nastanou porodní bolesti a že naopak se diví proč ženy trpí bolesti když si takhle mohou ulevit. Oni to tam nechávají píchnuté a buď přidávají analgetika a nebo ubírají podle pocitu ženy a nechávají to tam píchnuté 24. hodin po porodu a nic jí nebolí. Ale vše proběhlo tak jak jsem viděla a měla jsem z toho ohromnou radost.
Taky jsem četla samozřejmě, že jsou rizika třeba špatného napíchnutí, ale říkali, že už mají s tímto velké zkušenosti. Lulu koukni se na vebové stránky nemocnice u Apolináře. Mají tam různé diskuze. A poradny lékařů.Napíšeš tam dotaz a oni Tě na i-mail odpoví.
Přeji Ti moc štěstíčka a uvidíš jednou budeš mít kupu dětiček třeba svoje jestli budeš chtít a jestli nebudeš chtít ,tak je spousta dětí, kteří čekají v dětských domovech na své mámy a táty.

Nejvíc bolí strach. To je jasné.

Co píše Hanka, je sice možné (epidurál), ale bohužel ne vždy se vystihne vhodná chvíle k jejímu zavedení, mnohdy lékaři čekají, a pak "už je najednou pozdě", a spoléhat na to, že to vyjde, by byl vzhledem k takovému strachu docela hazard a stres i pro dítě po celou dobu těhotenství.
Císařský řez na přání by mohl být řešením, ikdyž to pro tělo není nejšetrnější, pro psychiku jistě ano. Určitě to jde i dnes. Chce to mít tam známé a peníze.
Lucka Bílá např. takto rodila taky, na přání. Ale za x let, až Ty budeš rodit, už zase bude leccos třeba jinak.


Jinak, Lulu, co prosím Tě posloucháš historky z porodu? To Ti normálně někdo vypráví takové hrůzy, nebo je snad sama vyhledáváš?
Nástřih mít nemusíš, to se dá domluvit. A i kdyby, ten opravdu nijak zvlášť nebolí.
Tělo ženy je na porod uzpůsobeno. Příroda fakt není blbá. To jen lidi z toho dělají "záležitost".

Ahojky Lulu se zájmem jsem si přečetla tvůj příspěvek o strachu z porodu. Taky jsem ho měla, obrovský strach rodit a porodila jsem dceru a je má jediná i když jsem si přála mít děti alespoň tři. Moje představi o porodu se vyplnili. Porod byla hrůza a od té doby jsem se neodvážila mít další dítě i když kdybych měla vhodného partnera tak bych to třeba ještě podstoupila.Ale co tím chci napsat. Neděs se jsou i jiné způsoby porodu. Mojí dceři je nyní 22.let a i ona si myslím má z porodu velký strach a já jsem jí o tom nikdy nic neříkala.Tedy o mém strašidelném porodu. Ale letos jsem byla v nemocnici u Apolináře v Praze já po operaci. A vedle mně ležela žena která měla rodit. Měla rodit druhé dítě a měla z porodu obrovský strach, protože první porod byl hrozný zážitek. Ale chci ti popsat, že jí doporučili rodit s epidurálem. Píchli jí do zad injekci(úplně bez problémů se zavedením kanili, bez bolesti, necítila vpich)A ona se se mnou smála pociŤovala jen malé tvrdnutí břicha pak pro ní přišli na sál a ona zatlačila a bylo to prý jako když je na velké straně a tlačí bobek. Naprosto bez bolestí a bez problémů se jí narodila holčička a ona říkala, že to byla taková nádhera, že bude mít hned další dítě. A co si ušetřila bolestí a co se natrápila strachem a Úplně zbytečně. Tak jsem ti jenom chtěla podpořit. Že stojí za to jít rodit K Apolináři jsou tam špičkový lékaři a porod je pak velký zážitek a vůbec žádné trauma. U mně už je pozdě už dítě mít nemohu, ale kdybych tohle věděla a viděla na vlastní oči. Tak bych se sice stále bála(taky mám zafixováno, že porod musí být bolestivý). Ale není to pravda - vůůůůůbec, viděla jsem to a byla jsem nadšená.Tak Lulu nemysli dopředu na to. Věda jde kupředu a rodit se bude stále lépe a lépe. To jen některé ženy chtějí přirozený porod a trpí bolestmi ale to teď opravdu už nemusí.

No, pokud by jsi s tím problémem šla k odborníkovi, tak by ti možná umožnili porod císařským řezem, přece jen by to možná byla indikace. Někam s tím problémem zajdi a uvidíš.

Nemyslím si, že by to jen tak přešlo... Když slyším "nástřih, roztrhla se až ke konečníku.." a podobné věci.. ani teď u toho psaní nemůžu sedět klidně, když něco takového píšu cítím úzkost a je mi do breku..dovedu si představit, že bych z něčeho takového měla doživotní trauma a nechuť k ***uálnímu životu.. Neuklidní mě, když někdo řekne, že ten porod nebyl tak strašný..většinou ale právě slyším, že se pokaždé konal nástřih, bylo to dlouhé a bolestivé, když byla hlavička venku nešlo to dál, musela ho zpátky vcucnout apod..

Je mi z toho smutno, protože mám děti ráda a líbí se mi, když mají s maminkou hezký vztah a dovedu si představit, jak něco takového buduju.. ovšem kdyby porod měl být takový, nikdy ten strach nepřekonám..
přijde mi to obrovský zásah, destrukce pohlavních orgánů..

Pochybuju, že se to spraví časem, spíš si myslím, že bych byla tak úzkostlivá, že bych nakonec potratila...

Doufám, že do doby, než budu chtít miminko uzákonní porod císařským řezem na přání..to je jediná možnost..

tak to já mám úplně opačný prblém, je mi 22, dítě zatím taky neplánuju, protože studuju, ale za pár let bych ho určitě chtěla, ale v mém případě má z porodu fobii přítel tak půl roku zpátky jsme koukali na romantický film kde jedna u porodu zemřela na aneurisma a od té doby mi přinesl ukázat články snad o všech katastrifcky končících porodech. Bohužel jsem zjistila, že jich je u nás pořád celkem dost. Jasně, že v porovnání s porody, které proběhly v pořádku je to malé číslo, ale o nekomlikovaných porodech se nepíše a tak teď mě tak jednou týdně přesvědčuje, že třeba bude lepší dítě adoptovat,protože rodit je podle něj moc nebezpečné a přece mě nenechá umřít to raději žádné děti nechce, i když je jinak má moc rád.
ale jinak já bych psychologa zkusila, možná je to tím, že psychologii studuju a věřím jí, ale určitě je to dobrý začátek. Kdyby nic aspoň ti řekne jaké jsou možnosti při zbavování fóbií a co bys mohla zkusit.

Cituji:

Když někdo jen o porodu mluví, je to pro mě hrozně nepříjemné..
Když si představím, že rodím, chce se mi brečet, začnu stahovat svaly pánevního dna a dám nohy k sobě..

Toto se mi nezdá jako běžný přirozený strach.
Pokud vyloženě nepřehání, je to už patologický strach.
Ne, že bych jí to přála, ale je třeba si to přiznat a něco s tím dělat.

taky se mi to nezdá tak jednoduché. znám holku, která by strašně chtěla dítě, ale taky se bojí porodu. a tak lítá mezi tím, že je nešťastná, že ho ještě nemá , a pak zase tvrdí, že kvůli porodu žádný nechce... to mateřský pudy nevyřeší, spíš se z toho potom zblázní. asi bych taky hledala někoho, kdo mi pomůže toho strachu zbavit. a rozhodně by to chtělo dřív, než přijde touha po dítěti

No, mě ten její popis situace nepřipadne vůbec hrozný, ale sama to ví nejlépe, že. Pokud si myslí, že je to tak strašné, ať si odborníka klidně najde. Já jsem psala pouze názor, že si myslím, že to přejde...

Jasně, každá má strach. Ale když už je to tak zlé, jak popisuje Lulu, tak už to není normální strach...si myslím.
Ona tahle fobie opravdu existuje. A je strach a STRACH.
Všichni máme např. přirozený strach z pádu, z výšek. Ale někdo tak velký, že omdlévá nebo zvrací, je mu skutečně zle a nemůže to překonat.
Jestli je to u Lulu už fóbie, nebo ještě normální strach, nevím. Když o tom ale píše, tak to tak zanedbatelné nebude.

Já myslím, že je ještě Lulu moc mladá a že na ni určitě později přijdou mateřské pudy a strach z porodu překoná. Kamarádka taky nechtěla, nechtěla a ted se pokouší s přítelem o mimčo

Já mám taky z poodu děs, rodit nechci, ale předpokládám, že mě to přejde.

Mohla bys zkusit psychoterapii. Ale upřímně řečeno, moc v její úspěch nevěřím. V tomto případě.
Fóbie nás pronásledují celý život, a pokud se nenajde příčina, nezbavíme se jich.
Tělo má obrovskou schopnost paměti a možná by ses divila, z jak nevinné poznámky (třeba proneseném někým ve Tvém útlém dětství ) toto může pramenit.
Kolikrát se v kineziologii nebo přes regresi člověk dostane do dětství, do období porodu, nebo ještě do prenatálního období, kde tkví příčina různých fóbií.

Z nějakého důvodu máš zafixováno, že porod je nebezpečný, a hrozný. Máš jen dvě možnosti. Buďto se najde příčina-a tím jak se najde, většinou fóbie odezní sama, anebo si budete muset dítě adoptovat.

Ahoj..
Už od dětství, kdy jsem se dozvěděla, co porod obnáší a jak probíhá se mi při té představě zvedá žaludek a přepadá mě úzkost. Když nám na základce pouštěli porod, zakrývala jsem si oči..Nesnesu jediný pohed na rodící ženu ( takový, na kterém je něco vidět)
Když někdo jen o porodu mluví, je to pro mě hrozně nepříjemné..
Když si představím, že rodím, chce se mi brečet, začnu stahovat svaly pánevního dna a dám nohy k sobě..
V budoucnu si přeju mít dítě, ale můj strach z porodu je obrovský. Mám přítele a dokonce už se u mě ozývají mateřské pocity. Oba máme rádi děti.
Je mi teprve 18, ale už teď mám občas velkou úzkost, co budu dělat, až jednou v budoucnu otěhotním...
Jsem dost úzkostlivá i tak, takže si nedovedu představit, jak bych se cítila, kdybych měla skutečně rodit.
Je to ještě moc daleko, ale už několik let na to občas myslím a přepadne mě úzkost.
Máte někdo podobné pocity, co s tím?