Diskuse: Deprese

   
Řadit:
7
příspěvků
Správce: DEU
Kamarádka nemá fotografii.
DEU Poslat vzkaz | 4.4.2011 13:16

 Můj život bylo vyčerpání, učím denně v MŠ. Významně mi pomohla psychoterapeutka Fremlová, řekla bych již první sezení bylo efektivní dala mi pocit bezstarostnosti a uvědomění. Pracovali jsem i zážitkovou formou. Vytvořila mi bezpečné prostředí a řekla bych, že citlivě pronikala do nitra, dodá člověku sebejistotu. Je to jedinečné setkání, zvláště, jel terapeut dobrý. Docházím cca 5tý měsíc ale za uplynulý čas, mám téměř nový život včetně založení rodiny. Určitě všem doporučuji, naleznete ji na netu <a href=„http://www.psychiatrordinace.cz“>www.psychiatrordinace.cz</a>

Kamarádka nemá fotografii.
TerezaH Poslat vzkaz | 9.3.2011 16:17

Ahoj, pred nekolika lety jsem taky zacala trpet depresemi, nic mi nepomahalo, casto jsem brecela, az jsem zacalo chodit k psycholozce. Byl to sice fajn pokec, ale stavy se mi nezlepsily. Rozhodla jsem se (jiz skoro neunosnou) situaci resit s psychiatrem - napsal mi antidepresiva (Cipralex) s tim, ze se jedna o Panickou poruchu (nedostatek serotoninu). Ty leky me naprosto zachranily!! Mame take v rodine psychicke poruchy a vim, ze brat leky neni uplne idealni, ale to vsechno jde stranou, kdyz je cloveku zase dobre!!

Kamarádka nemá fotografii.
Bajenka Poslat vzkaz | 8.3.2011 21:36

Ahoj , no tak to se mi stává někdy taky.Může to souviset s hormony - a nejspiš taky bude.už se tím netrápím - tak si prostě řeknu no jo zase dneska nemáš den , ale bude líp.Ty musíš vědět jak moc zle ti je a jestli to je na nějaké antidepresiva nebo ne.Tabletky jsou chemie - pomůžou , jenže lepší je to překonat sama a najít něco čím se zabavíš a co ti udělá radost.Určitě se to zlepší.Byly časy kdy jsem nesnesla být sama - měla jsem z toho šílené depky a neustálý strach.Dneska samotu miluji a užívám si to že si můžu dělat co chci a kdy chci. Tak se drž.

Kamarádka nemá fotografii.
sarinka Poslat vzkaz | 8.3.2011 12:40

Díky za radu Nux. Dneska jsem byla ráno v bazénu si zaplavat, a svítilo tam sluníčko. Je mi dneska trochu líp, ale jak jsem se vracela domů, začla jsem se obávat, že to přijde zase... Jak jsem doma sama, tak je to nejhorší... Jak přesně říkáš, někdy mě opravdu nedokáže nic zabavit a cítím uvnitř hroznou prázdnotu.

Kamarádka nemá fotografii.
| 7.3.2011 23:59

Trochu bych to ještě viděla na úzkostnou poruchu, než na dapresi, to jak se bojíš o ostatní, pod.
Ale to nechť zhodnotí lékař. Kéž narazíš na nějakého dobrého...to je moc důležité.::kvetina::

Kamarádka nemá fotografii.
| 7.3.2011 23:56

Nevím, u Tebe mi to přijde na takovou tu klasickou adolescentní melancholiii.
Každej jsme nějakej, a někdo je třeba nespokojen s tím, že není jako ostatní,
Splím může mít každý. I dlouhodobě.

Od deprese ho poznáš tak, že deprese (přestože je jich tolik druhů) je věčná tenmota bez nadje, ze které nikdo nemá šanci tě vytáhnout.
Stavy, kdy nemyslíš na nic jiného, jen jak to skončit.
Absolutně nic Tě nemůže zabavit, přestože relativně slušně funguješ, plníš povinnosti, chodíš do školy... Ale tam uvnitř je prázdno. A moc o bolí. A jsi schopna udělat cokoliv, aby to bolet přestalo.¨¨Třeba zajít k tomu tabuizovanému psychiatrovi, a poradit se, zkusit AD, jdny druhé, terapi...když je podpora rodiny, je to ideál.
Čím dřív se to chytne, tím líp.
Přeji hodně štěstí.

Kamarádka nemá fotografii.
sarinka Poslat vzkaz | 7.3.2011 23:46

Občas se mi stává, že se ráno probudím a cítím v sobě takovou divnou úzkost. Jako třeba dneska. Koukám do prázdna, nejsem schopná si třeba ani udělat kafe, nebo umýt nadobí...obléct se a jít ven... Tak jsem nakonec jela k rodičům, protože bych se jinak asi zbláznila...a stejně jsem nakonec s našima moc nekomunikovala...jako by se ve mě „něco zaseklo“... A večer dávali Četnický humoresky a umřel tam jeden četník a pobodali Arga, toho pátracího psa... a já se v tu chvíli rozbrečela a trvalo to asi ještě půl hodiny... Jediný, kdo mě chápe, je táta. Vždycky se mě snaží povzbudit, že bude všechno zase dobrý. Bohužel taťkovo brácha má už od puberty schizofrenii a teta byla jeden čas v léčebně, když jí umřel manžel.. Asi tady geny trochu zapracovaly...protože si fakt někdy myslím, že jsem psychicky nevyrovnaná. Když tenhle „vztah“ třeba po dvou dnech pomine, tak už to neřeším...připadám si zase úplně jako někdo jiný.
Dívám se kolem  sebe... vidím jak je svět kolikrát hrozný a nechce se mi vycházet ven. Přemýšlím co se může stát rodičům, příteli a bojim,protože nikdy nevíme, kdo kolem nás právě prošel...

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění