Diskuse: Rozchod

   
Řadit:
7
příspěvků
Správce: smiley
Kamarádka nemá fotografii.
smiley Poslat vzkaz | 21.9.2010 18:52

Ahoj, já se pro to stejné rozhodla před týdnem. Někde jsem četla, že když se za námi zavřou dveře, my na ně tak dlouho koukáme a litujeme, aniž bychom si všimli těch, které se před námi otevírají. Tak se drž. ::kvetina:: A určitě potkáš toho pravého, stejně jaké já. ::ano-ano::

Kamarádka nemá fotografii.
sarinka Poslat vzkaz | 21.9.2010 11:16

Včera jsme si spolu trochu promluvili..., nebo spíš, řekli jsme si to nejnutnější...že už ten vztah je divný, že nám na obou vadí moc věcí a nedá se to už tolerovat...řekla jsem, že by bylo asi lepší, kdybych opravdu odešla... Snažím se nebrat ten rozchod tak, že budu zase sama... snažím se to brát tak, že to bude začátek života bez toho aniž bych se musela pořád trápit a přemýšlet, jestli o něco v životě nepřicházím, když jsem s ním... I přesto ho mám stejně ráda a vím, že mi bude hodně chybět. Člověk by se ale neměl celý život trápit... A třeba někdy najdu toho „pravého“...

Kamarádka nemá fotografii.
barunka1985 Poslat vzkaz | 15.9.2010 18:06

ahoj, nedá mi to abych nepřispěla.
s přítelem jsem teda nebyla tak dlouho jako ty, ale taky jsem si užila, už jenom překážky v začátku vztahu....
ale měla jsem ho hodně ráda.
první skrat nastal, když jsem si uvědomila že fakt přes týden bude 300km daleko a bude bydlet se studenty, moc jsem si nedokázala představit, že by tam nikoho nepoznal, ale pak začal nejkrásnější čas.
další zlom nastal v září, kdy byl už pracovně mimo a začal se právě bavit a třeba se celej den neozval (povinnost to nebyla, ale tak mohl, ještě když jsem čekala na jeho reakci). to už bylo horší, že bud se to zmnění nebo ne. pak zase ok a poslední kapka byla začátkem listopadu::placici:: jel do práce a já, že večer přijedu a on že asi ne, že to nejde, že já mu nikdy věřit nebudu, snažila jsem s ním mluvit ale nic. do měsíce byl rozchod......že se ani jeden nedokážeme zmněnit.....
že mi dal víc šancí.....

skoro půl roku jsme spolu ještě komunikovali, pak jsme se sešli kvůli knížce a já pochopila, že to není ok, on v tý době měl asi přítelkyni. komunikace pokračovala, každej měsíc mail, nebo sms. v listopadu jsme šli spolu do hospy, já to nezvládla::placici:: myslim že to byl možná okamžik kdy přemýšlel o návratu. minimální komunikace do března a pak nic. na Velikonoce jsem ho viděla, on mně ne, nebyl totiž sám... řekla jsem si že to musí skončit, že musim zapomenout, ale ono to není lehký ::nastvany2::

randim, ale jinak jsem sama. důležitější je pro mně škola, ted hodně bojuju a ta láska věřim že přijde::souhlas:: snažim se to nehrotit

jak už ti někdo psal, zkus s ním promluvit. třeba to chce jen pauzu. přeji hodně štěstí.

Kamarádka nemá fotografii.
miki0405 Poslat vzkaz | 13.9.2010 20:23

Tak mě napadá,neměl náhodou jinou známost už dávno?Pokud vaše hádky trvají delší dobu a ty sis pak všimla,že se nejspíš s někým loučil než přišel za tebou do bytu.. Nebyla náhodou jeho nová známost takový popud k tomu,aby se s tebou rozešel?Možná že ti to nedokázal říct do očí,proto byl po té pořád nepříjemný a proto jste se stále hádali.. Možná by ti pomohlo si s ním naposledy promluvit a zjistit co se vlastně stalo.. Máš na to právo! Držím palce..

P.S.: neboj,sama nezůstaneš. Až to přebolí uvidíš že si znovu najdeš přátele a posléze nového přítele ::usmev::

Kamarádka nemá fotografii.
sarinka Poslat vzkaz | 13.9.2010 09:38

Máš úplnou pravdu, trochu to vztah upevní, ale my jsme se už tolikrát pohádali a řekli si takových ošklivých věcí, že nás to oba moc bolí a já už taky nevěřím, že s tím pocitem dokážeme být ještě spolu. I když ho pořád miluju, hodně jsme spolu zažili, on se o mě tak hezky staral, udělal by pro mě cokoliv... Ale už nemá sílu dál snášet ty naše hádky...o pořád dokola na to zapomínat. Zatím si taky jen představuju co budu dělat...Bojím se že budu jen sedět doma a užírat se.

Kamarádka nemá fotografii.
Essi Poslat vzkaz | 12.9.2010 22:15

Vím moc dobře, jak se cítíš, nebo alespoň znám podobné pocity. Nedávno se se mnou přítel málem rozešel, jsme spolu čtyři roky. Během té „přechodové doby“, kdy jsme rozmýšleli co dál (tedy on), jsem byla nesmírně nešťastná.Moc dobře vím, jaké je to proplakat celou noc. Nakonec jsme spolu zůstali, takové věci sice vztah upevní, ale zároveň i něco zabijou, jakýsi způsob důvěry. Tak nějak jsem se srovnala sama se sebou, s představou, že by se mnou nebyl, že bych byla sama. Představovala jsem si různé věci, které bych bez něho mohla dělat, z počátku to bolelo, ale pak to bylo čím dál lepší. Mohla bys to zkusit, je spoustu věcí, co můžeš dělat, i když nejdřív bude bolet jeho nepřítomnost. 
Jak dlouho už nejste spolu? Třeba by pomohlo, až vychladne, si v klidu promluvit, probrat to. Nic není tak horké, jak se zdá, třeba se na to teď dívá už jinak.Oni by nás chlapi chtěli pořád usměvavé a ve skvělé náladě a nejsou k tomu příliš tolerantní... Budeš teď potřebovat hodně síly a já ti držím palce, ať to dopadne jak chce. Ale i když ho miluješ, na něm svět nestojí a i kdyby jste už spolu nebyli, vůbec to neznamená, že budeš sama. 

Kamarádka nemá fotografii.
sarinka Poslat vzkaz | 12.9.2010 05:24

Taky Vás tak hrozně bolí hlava, když celou noc  probrečíte?
Jsem už zoufalá, taky smutná, naštvaná a mám pocit, že kdyby mě někdo přejel tak by to bylo to nejlepší řešení. Včera jsme měli mít pěkný den, ale místo toho jsme se rozešli. Vlastně on se rozešel se mnou. Po šesti letech.
Po šesti letech, kdy mu já obětovala ty nejhezčí roky svého života, byla jsem jen s ním, chodila jsem všude s ním, na všechny ostatní jsem se vykašlala... Jak to obvykle bývá.
Teď už nemám nikoho, jen své rodiče,ke kterým se budu muset zpátky nastěhovat. Nezbylo mi nic a vůbec nevím co budu dělat. Včera jsme byli na pouti a protože jsem byla den předtím v práci a pořádně jsem nespala, byla jsem unavená a celkem nepříjemná. Navíc jsem s přítelem chtěla jít na tu pouť sama a on mi v rychlosti oznámil že půjdeme s jeho rodičema, což by mi asi ani nevadilo, kdyby se předtím zeptal na můj názor! Takže jsme se pak akorát pohádali, když jsem před jeho rodičema nechtěla říct co mi je... a on si mě pak celý den nevšímal a byl naštvaný. Říkal že jsem mu zkazila celou pouť. Šla jsem se pak sama projít do parku abych neseděla doma a nelitovala se. Tam se mi udělalo trochu líp a chtěla jsem se usmířit, jenže on zřejmě ne. Neměla jsem klíče a tak mu píšu, jestli je doma a on že jo. Jdu domu a on nikde. Začala jsem mít podezření , že mi lhal a je s někým venku. Přišel mi odemknout byt, pak šel asi na pět minut ven a zase se vrátil. Asi se s někým loučil.
Takže jsme se opět pohádali a on mi řekl, že už ho to ubíjí, že ho ty naše hádky ničí a že takhle už žít nechce.
Já ho pořád miluju, pořád jsem ten vztah zachraňovala a chtěla jsem zůstat s ním, ale on mě nejspíš už nemiluje. Je mi na nic. Taťka nám dělal byt, jenže ten byt je přítele. Jsem zvědavá jak mu to vysvětlím, že jsme se rozešli, už se mu nebudu ani moct podívat do očí. Už se vidím ve třiceti, jak sedím ve svým pokoji úplně sama, bez přítele, bez svých dětí, zůstanu sama, protože mě nikdo nebude chtít.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění