Aňa Geislerová: Prožila jsem si divoká léta
Máte už na svou knížku nějaké ohlasy?
Je to neuvěřitelné, ale zatím přišly samé hezké. Není to jenom moje zásluha, obrovský podíl mají i ilustrace mojí sestry Lely. Úplně si v tom lebedím, jsem nadšená.
Píšou vám čtenáři, že jste přesně vystihla jejich pocity? Právě tohle totiž nad vaší knížkou několikrát napadlo mě…
Musím říct, že i když dvacet let točím a jsem zvyklá, že mě lidi znají, tyhle reakce jsou jiné. Lidi mi říkají, že přesně znají to, o čem píšu, anebo že je snad musím znát já, a to se mi strašně líbí.
Víte, kdo jsou vaši čtenáři?
Na Instagramu si ráda prohlížím profily lidí, kteří se přihlásí k mému sledování. Všimla jsem si, že často tam o sobě píšou: „mám ráda jídlo, děti a svého muže“ anebo třeba „miluju jídlo a život“. A často posílají fotku mojí knížky s hrnkem čaje nebo kafe. Tak si svoje čtenáře představuju jako požitkáře malých zážitků. Taky se mi líbilo, když mou knížku kupovali chlapi. Samozřejmě, ta knížka je především pro čtenářky, nesnažím se tvrdit, že ne. Ale líbí se mi, když ji čtou i muži.
Rozhodně máte dar zachytit na papír okamžiky radosti. Umíte je taky prožívat, být v nich teď a tady?
Kdybych je neuměla prožívat, asi bych je neuměla ani zaznamenat. Ale možná jde hlavně o to, že si je umím uvědomit. Jsem si vědomá, že štěstí není nic automaticky daného. Je to schopnost radovat se z toho, co se právě teď děje. A mohou to být dvě vteřiny nebo hodina. Tak toho si vědomá jsem a někdy se v těch momentech úplně tetelím, i když se mi za to děti smějí. Zdám se jim dětinštější, než jsou sami. Ale pak jsou zase dlouhý temný rokle a údolí stínů, kdy se peru se životem stejně jako všichni ostatní. Takže nejsem stoprocentně zenová a šťastná. A myslím, že neznám člověka, který to dokáže. Leda že by rezignoval na normální obyčejný život.
Nestává se vám, že promeškáte vzácné a důležité okamžiky třeba proto, že se je snažíte vyfotit, takže je vidíte jenom skrz displej mobilu?
Ani ne, já často nenabiju baterku. (směje se) Jeden blízký člověk říká, že si máme ty hezké momenty pamatovat. Ale to si jenom v tu chvíli myslíte, že si to opravdu zapamatujete. Já jsem za fotky vděčná, protože i po delší době stačí vidět jednu jedinou a ta vám připomene celý den nebo situaci, kdy vznikla.
Vaše vzpomínky z dětství, které popisujete v knize, jsou krásné a nevšední…
Moje dětsví bylo krásné. Opravdu snové a svobodn é. Pořád je z čeho čerpat. Přijde mi ale zvláštní ten koloběh: máme nějaké dětství, o kterém si do určité chvíle myslíme, že bylo báječné, pak se z něj léčíme u všech možných psychologů a pak se snažíme svým dětem vytvořit to samé dětství, jaké jsme měli my. Loni o Vánocích jsem si řekla: A proč vlastně, udělám úplně jiný systém! Proč já tady reprodukuju nějaké svoje pocity, které mi byly příjemné, když už to tak dávno není, a nakonec zas až tak skvělé to možná nebylo, jenom se mi to tak jeví viděno dětskýma očima. Takže kašlu na to, vymyslíme něco jiného!
Jak si myslíte, že na svoje dětství budou jednou vzpomínat vaše děti?
Myslím, že s láskou. Někdy se bojím, jestli jim nedávám málo, ale právě jen proto, že člověk bývá obvykle zklamaný ze svých vlastních představ a očekávání. Říkáte si: Budu mít děti a budu navěky šťastná, budu je zvedat v náručí na dece, chodit s nimi parkem a tak dále. A pak zjistíte, že to tak v životě pořád není a že to je mnohem náročnější. Spoustu věcí, o kterých si člověk myslel, že s dětmi zažije, vyrobí nebo namaluje, se prostě nestihne. Najednou vidíte, proboha, vždyť oni už nechtějí jezdit na poníkovi, když je jim dvanáct! Některé momenty vám prostě proklouznou, a pak se tím bičujete. Jsem si ale jistá, že i lidem, kteří udělali sto procent pro to, aby svým dětem vytvořili šťastné dětství, nakonec děti nějakou výtku naservírují: „Tys neudělal tohle, dělal jsi moc tamtoho.“ To je přirozená fáze, že se děti postaví proti tomu, co bylo, a vydají se svou vlastní cestou.
Co jste svým rodičům vyčetla vy?
Že nejsem vysoká mulatka! (směje se). Ne… Že nás do ničeho nenutili. „Proč jste nás víc nenutili chodit na klavír, proč jste mě u toho neudrželi?“ Proto se také snažím být u svých vlastních potomků důslednější. „Když už jste se někam přihlásili, budete tam chodit. Nebudeme podle vás skákat doleva doprava, ne ne, žádný takový.“ K tomu připočítávám různé malé terory: „Jede se na výlet na hrad a hotovo. Prohlídku muzea rašelin taky nevynecháme a romantismus v Jízdárně vidět prostě musíte!“ Tím je ráda trápím, to mi přijde vtipný. Já jsem v dětství taky nechtěla, ale nakonec jsou to moje milované vzpomínky na rodinu.
Vaše čtenáře asi překvapí, že působíte hodně domácky.
Když jsem si svou knihu znovu po sobě četla při redakčních úpravách, taky jsem byla překvapená především tím, jak často píšu o jídle. Ale pravda je, že jsem doma spokojená. Mám ráda, když se ke mně chodí, vaří se a lidi spolu jedí. To je asi nejhezčí, co člověk může dokázat: vybudovat místo, kam lidi rádi chodí. Když k nám někdo zajde, ráda ho najdu rovnou v kuchyni u hrnců. Kolikrát, když něco vařím, toho schválně udělám větší množství, protože si říkám: Třeba někdo přijde a dojí to. Ráda bych vytvořila takovou základnu, kde je vždycky co jíst a pít.
Zároveň ale znovu a znovu popisujete svou představu, jak by měl vypadat život filmové hvězdy – dokonale uklizená luxusní vila, nádherné róby, děti opečovávané chůvou… Trápí vás, že to tak není?
No právě! To je moje celoživotní představa, že mám dokonale vyluxované auto, pořád mám co na sebe, nemám pupínek… Podobnou vizi dokonalosti má asi každý. A pak sám sebe trestá, připadá si hrozný, vyčítá si, že je takovej a makovej… Tak tohle mám v sobě taky. Umím si sice obstarat pohodlný život, ale zároveň mám v sobě vnitřní chaos. A upřímně řečeno, neumím si představit, že by například moje děti ráno někdo oblékl a přivedl mi je, aby mi popřály dobrý den. To ke mně nepatří. Nejsem to já. A to je právě ono, člověk se snaží sám sebe vidět v něčem, co se k němu nehodí, až do chvíle, kdy se sám se sebou srovná. Přestane se snažit být něčím, čím není, a přijme se se vším všudy. Nicméně mě fascinují lidé, kteří dokážou za všech okolností vypadat upraveně. Mají asi jiný operační systém, nevím, jak to dělají!
Nicméně zažíváte přece hvězdné momenty, kdy jedete do Cannes nebo na předávání Oscarů…
Jistě, to se mi děje. Když jedu někam sama, to pak se mnou jedou kufry, róby, užívám si to, udělám si z toho událost a jsem zcela… nemateřská. Ale ve všedním životě je všechno dáno dětmi. Od té doby, co je mám, musím rozlišovat priority, a potom je to jasné: první jsou děti, potom práce a pak teprve všechno ostatní. Raději se s dětmi válím u filmu, než bych jim řekla, teď budete zase samy, protože jdu na manikúru a pedikúru. Z toho bych ani neměla radost. Ale naplánovat si útěky umím. Za jógou. Na masáž. Nebo jen sedět v kavárně a být chvíli sama se sebou.
Ve svých prvních filmech jste často hrála holku, která dělá nebezpečné věci bez ohledu na následky. Bylo to tak i v životě?
Prožila jsem si divoká léta a jsem moc šťastná, že tady v té době neexistoval bulvár, který by toho byl svědkem. Byla jsem naprogramovaná na to, dělat si jenom to, co chci. A teprve když přišly ty následky, kladla jsem si otázku, proč jsem to vlastně dělala? Teď už jsem trochu poučená, připadá mi to i legrační, a říkám si, že vlastně nebylo špatné takhle vlítnout do života. Jako bych se jím prožrala. Ukousla jsem si hodně a jsem za to ráda. Kdysi jsem četla nějaké indiánské horoskopy a ten můj byl „Vlk Rychlá noha“. Psali tam, že je to takové divoké, osamělé, nesnesitelné znamení, které se později v životě překlopí do úplného konzervatismu. Říkala jsem si, to určitě, to jsem zvědavá! Ale teď se mi zdá, že k tomu doopravdy spěju. Mám radost, že už nemusím vyvádět nesmysly, abych cítila, že žiju. Nemám potřebu se zmítat a provokovat. A přitom nejde o pocit rezignace. Jen zjišťuju, že je to vlastně pohoda, být v klidu. Je to hezká etapa. A těším se, že až můj nejmladší syn Max povyroste, zase mi přibude víc času na vlastní život. Úplně se vidím, jak sedím u stolu, píšu, kreslím… A pak jdu do školky.
Letos vám bude čtyřicet, je to pro vás nějaký mezník?
Ta číslice mi zní divně, ale jinak asi ne. Zatím mě to nestresuje. Jen jsem řešila oslavu svých čtyřicátin. V termínu, kdy mám narozeniny, totiž mám jet na jógový pobyt do Indie. Říkala jsem si, hm, opravdu mám na svoje čtyřicátiny jet do Indie cvičit jógu a meditovat? Já, a cvičit v Indii? (směje se) Anebo zůstanu v Praze a udělám obrovský mejdan? Fakt jsem měla dilema, co jsem víc já, co víc chci? A mám ráda čtyřku. Je to takový silný, fyzický číslo. Těším se.
Mimo herectví už jste vyzkoušela několik různých kreativních počinů: založila jste cukrárnu, navrhovala jste oblečení, napsala knihu. Chystáte se své tvůrčí území dál rozšiřovat?
Doufám, že budu mít čas. Určitě jsou ještě neprozkoumané oblasti… Chtěla bych jednou něco režírovat, ale myslím, že je na to ještě času dost. Zajímá mě i divadlo, na které se mě často ptají, proč ho nedělám. Moc mě baví ty knížky, ten proces, kdy člověk něco vytváří a sám to vymýšlí i realizuje a je to výsledek jeho vlastního úmyslu, to je opravdu návykové.
Objevujete u sebe v poslední době nějakou novou vlastnost, která vás překvapila?
Smiřuju se s takovým zvláštním pocitem, že všechno zvládnu. Že musím. Na jednu stranu je dobré to o sobě vědět. Na druhou stranu to znamená, že jsem na spoustu věcí sama. Zjišťuju, že jsem asi silný člověk, a to je taky něco, s čím se musíte vyrovnat. Lidi okolo vás nepředpokládají, že potřebujete pomoc. A já jsem s tím přestala bojovat a představovat si, že někdo přispěchá a zachrání mě. Vím, že to budu muset zvládnout sama. Ale vlastně je to super zjištění. Dřív jsem se tolika věcí bála, měla jsem strach, že mi nepůjde tohle nebo tamto, a přitom jedinou překážkou ke všemu je jen a jen strach něco zkusit.
To je docela překvapivé, působíte dojmem, že odjakživa máte přirozené sebevědomí…
Nemám! Mám sebevědomí v určitých oblastech, pokud bych měla svůj život dělit, tak v některých předmětech jsem lepší než v jiných. Sebevědomí mívám velice krátkodobé a spíš ho úspěšně předstírám. Je to takový jednoduchý vzorec, čím tvrdší a pevnější slupka, tím slabší jádro. Některým lidem ho fakt závidím. Vidím třeba paní obrovskou, jak si vykračuje v něčem, v čem bych se neodvážila ani otevřít oči, a ta paní jde, razí si cestu světem… A já si říkám, to je v pořádku, protože jí to sebevědomí dovolí! Proč já tohle nedokážu? K tomu navíc celý život čelím kritice svojí práce, svého vzhledu, svého života… Člověk je vystrčený, jako nahatý, napospas nejrůznějším posudkům. To je aspekt veřejného života, který je těžký. S léty se to lepší, ale neumím to úplně vypnout. Moje sebevědomí je prostě pohyblivý svátek. (směje se)
Kdyby se o vašem životě točil film, kdo by vás měl hrát?
To vím úplně přesně, ne že bych o tom přemýšlela, ale kdysi se mi dostala do rukou fotka malé Aničky Linhartové. Ukazovala jsem ji tátovi a on si myslel, že jsem to já. V osmi letech jsem vypadala stejně jako osmiletá Anička. Takže by mě mohla hrát Anička Linhartová, i když by asi nechtěla. A kdyby mělo jít o mezinárodní produkci za spoustu milionů dolarů, pak asi Cate Blanchett, té bych to dovolila. (směje se) Ale kdyby se můj život měl doopravdy točit, asi by nebylo moc o čem…
Máte vlastně vůbec ještě o čem snít?
O mnoha věcech, ale to se neříká. (směje se) Spíš jsem v presu, abych to všechno stihla. Žiju krásný život, který bych si možná ani nevysnila, hezký, když se za ním ohlížím. Ve filmu Zbrusu Nový zákon se celý svět změní, když je všem lidem na Zemi oznámeno datum jejich smrti. Všichni začnou svůj život měnit, když zjistí, jak je konečný. Když jsme potom šli z kina, samozřejmě padla otázka: A co ty bys v takové situaci dělal nebo dělala? A já musím upřímně říct, že zas tak moc bych toho nezměnila. Možná bych trochu míň pracovala? Ale práce mě baví, to by se mi nechtělo. Víc času bych trávila s dětmi, to ano. Tam má asi každý pocit, že by mohl přidat. A víc bych volala mámě. Ale určitě bych nezměnila život od základu. Třeba bych na měsíc odjela válet se k moři. Ale jinak mi ta moje bilance přijde vlastně dobrá.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
