Bára Poláková: Jsem 100% mimo
Dneska se to nesmí, ale dostala jste někdy jako malá na zadek?
Jasně, mockrát. My jsme ještě dostávaly vařečkou. Od mamky i od taťky, ale od taťky míň (ale pravda je, že nejmladší sestra už tolik nedostávala). Z toho jsou pak takové ty veselé rodinné historky. Třeba jak o ségru máma přerazila vařečku. Ona byla sice nakřáplá, a navíc se rozbila o židli, ale vždycky se tomu zasmějeme.
Říká se, že za sebevědomím ženy stojí její otec. Chválil vás ten váš hodně?
Ani ne. Ale on nemusel mluvit, vždycky byl taková tichá podpora. Dával mi pocit, že jsem v pořádku. Když se mi něco nepovedlo, tak to samozřejmě okomentoval, ale obšírné debaty se u nás nevedly. Asi i proto, že moji rodiče jsou velcí introverti.
Měla jste hodně kroužků – klavír, gymnastika, volejbal, dramaťák… Museli vás vaši nutit?
To vůbec. Nikdy nás neformovali podle sebe, vždycky nás nechali, jak jsme to cítily my. Když mě něco přestalo bavit, tak jsem to doma řekla. Ne, že by to mamka hned změnila, to ne, ale vždycky poslouchala, co jí říkám, chodila se na mě dívat, zvažovala to a pak řekla – no, tak dobře. Taky nás doma hodně chválili.
To musíte mít to pověstné zdravé sebevědomí…
Myslíte? Já o sobě vlastně od základu pochybuju. Dost v sobě řeším, jestli se mi něco opravdu povedlo, jestli to nešlo udělat líp. Jsem puntičkář a perfekcionista. Myslím, že rodiče to věděli, tak mi už nenakládali víc.
To mě překvapuje. Vy a nejistá?
To nejste sama. Vím, že působím sebevědomě, mám to tak celý život a někdy to lidi plete. Třeba ve škole. Dobře jsem se učila, ale občas byly problémečky, protože jsem vypadala až moc sebevědomě. Tehdy jsem to nechápala a moc mě to mrzelo. I teď mě mrzí, když se do podobné situace dostanu, ale nedělám si s tím už takové starosti. Ať si každý myslí, co chce. Možná je to určitá má krusta, obrana, kterou jsem si kdysi dávno vytvořila. Nevím. Každopádně jsem na tohle téma složila píseň, která vyjde teď na konci června jako první singl mé nové desky. Jmenuje se Nafrněná. Slýchávala jsem tak často různé klepy o jiných i o sobě, že už to prostě muselo ven. Vlastně vím přesně, kdy jsem nejvíc křehká a zranitelná – když se to týká mého soukromí.
Každopádně máte odvahu tvořit a nebojíte se, že se ztrapníte. Kdo to může říct?
To vám povím o jiných odvážných ženách v naší rodině. Nedávno jsme natáčeli s Českou televizí Tajemství rodu, jestli to znáte. Nechci moc prozrazovat, v září to teprve půjde v televizi, ale zjistili jsme neuvěřitelné věci. Mimo jiné jsme objevili tři úžasné sestry mojí prababičky. Začátkem minulého století postupně jedna po druhé emigrovala do Ameriky. Ve dvaceti. Bez znalosti jazyka a v chudobě. Odjížděly s tím, že se se zbytkem rodiny už možná nikdy neuvidí, a taky se už nikdy neviděly. No, hned bych vám to vyprávěla celé, ale nesmím.
Vy sama jste ze tří sester. Jedna je o šest let starší, druhá o deset let mladší. Co byste té mladší poradila?
Ono nemá moc význam radit. Každý musí ty krůčky udělat sám. Ale kdybych měla poradit sobě v jejím věku, řekla bych, ať se sama sobě víc líbím. Ať si víc věřím a tolik o sobě nepochybuju. Myslím, že Anetka válčí s tím samým co já, ale věřím, že to všechno sama objeví. Můj životní postoj ale nesouvisí jen s našima a s jejich výchovou. Těch vlivů a lidí, kteří mě formovali, bylo hodně. Naši na mě měli velikánský vliv tak do deseti let. Byla jsem taková ta poslušná holčička, nebyl se mnou nikdy problém. Prý jsem si to vždy probrala v hlavě, usmála se a udělala, co bylo třeba. Vlastně takhle funguju dodnes, jen k tomu občas zaremcám. Ta hlava už je asi přece jenom víc moje.
A ty další vlivy?
První pro mě důležitá sociální skupina byla divadelní škola, kam jsem chodila od deseti do patnácti let. Bylo nás devět holek a jeden kluk. To byla ta první parta lidí, ve které se učíte, co je špatně a co dobře, co se neříká, abyste neublížila kamarádovi, jak zalejvat přátelství a jak lehce o něj můžete přijít. Utvořily jsme partičku čtyř holek, kouřily jsme a byly drsný. Přitom jsem si říkala, jak jsou ony skvělé a já za nimi v závěsu pokulhávám. Ale když se na to dívám teď, po patnácti letech, tak bych se nejradši pohladila a řekla si, jsi stejně dobrá jako ony! V patnácti si mě pak vybrala kolínská skupina Igdyž, která jezdila se svým představením na evropské festivaly, s nimi jsem projela kus Evropy. Byla to převážně klučičí parta, která měla hodně specifický a vyhraněný humor. Pro mě to byla další důležitá škola.
Museli vás balit, ne?
Víte, že ani ne? Nebo jsem to nevnímala. Ženské sebevědomí u mě přišlo až s věkem. Když se dnes vidím na starých fotkách, říkám si, ty seš ale hezká holka, ale tenkrát jsem si to vůbec nemyslela, naopak jsem měla pocit, že mě nikdo nechce a že jsem totálně nezajímavá. Ale možná to bylo i tím, že jim mamka nakázala, ať se ke mně chovají slušně a starají se o mě. Oni pak měli pocit zodpovědnosti a byla jsem spíš mladší ségra. Navíc jsem si s klukama vždycky rozuměla víc.
Přitom se mezi muži říká, že ženy nemají smysl pro humor.
Jéje, to budou asi nějací nešťastníci, co by se rádi vymezili a jinudy to nejde. Nevím, ať si to říkají, když si to myslí, to je jejich boj. Moje zkušenost je, že existuje spousta chlapů, kterým smysl pro humor chybí nebo mají smysl jen pro ten blbej. Myslím, že jsme v tomhle tak nastejno.
Jak jste mluvila o tom remcání… co způsobilo, že si teď víc věříte?
Veliká změna v životě člověka je, když přestanete potřebovat podporu zvenku a získáváte ji zevnitř. Hlavně holky jsou v tomhle trochu závislačky a zbytečně řeší. Tenhleten řekl něco a já jsem teďko naštvaná, co si o tom myslíš ty, myslíš si to, co já? To v určitém věku přestanete potřebovat a začnete věřit sama sobě. Mně to došlo kolem třicítky. Pomohla mi k tomu i jóga a Alan Jarkovský, báječný terapeut, ke kterému občas chodím.
Proč chodíte k psychoterapeutovi?
Protože mi otvírá různé úhly pohledu tam, kde já měla jen jeden. Pomáhá mi to trochu poodstoupit, podívat se na věci svrchu a vnímat je jinýma očima. Navíc jako herečka pracuju s emocemi. Není nic špatného se o nich bavit, dělat tímhle způsobem duševní hygienu a poznávat se. Jedna moudrá paní mi kdysi řekla: Na pračku nebo mixér návod dostaneme při nákupu, ale nikdo nám nedá návod na nás samotné. Proto beru sebepoznávání a prozkoumávání nových zákoutí duše jako přirozenou součást života.
To byste mi mohla říct, proč je dnes tolik singl třicítek.
To vážně nevím. Ale řekla bych, že se tam pojí několik faktorů. Částečně je to tím, že jsme pohodlní. Starší lidi nám vytýkají, že vztah zabalíme s prvním problémem. U první krize máme pocit, že je to konečná, a jdeme od toho. Na tom něco je. Ale na druhou stranu oni často nebyli v manželství šťastní. Slýchám různé historky, jak se spolu kvůli dětem roky trápili a ženy z toho dostávaly rakovinu prsu, protože v sobě potlačovaly pocity odporu k vlastnímu muži. Naše doba je volná ve všem a nabízí spoustu možností.
A je to dobře?
To nevím. Je to velká otázka. Můžete setrvat ve vztahu, i když to tak zrovna necítíte, a snažit se krizi vybrat z různých důvodů. Nebo můžete jít dál a zamilovávat se každé tři roky. Ten důvod, proč jste odešla, ale může zůstat někde ve vás a stejně se budete cyklit, dokud si to sama neujasníte. Těch modelů, ze kterých si můžeme vybrat, je hodně. Ve třiceti spolu může bydlet víc kamarádů nebo holka s holkou, dva gayové a jejich kámoška nebo partneři, co spolu mají dítě, ale žijí ve volném vztahu… A jestli je to dobře? Možná v tom, že „můžeme“. V tom je to dobře. Že se doba kloní spíš k jednotlivci a jeho seberealizaci. Ta „možnost“ ale zase někdy vede ke zmatenosti. Ale nechci a nemůžu nikoho poučovat, jen říkám, k čemu jsem ve svých jednatřiceti letech dospěla.
A co manželství? Je pro vás důležité?
To se taky mění. Když jsem chodila do školy, dětí z rozvedených rodin bylo málo. Teď se to obrátilo. Buďto jsme nenormální, nebo jsme normální vůči době. Ale řekla bych, že nejdůležitější je láska. A taky je fajn, když se rodiče a děti jmenují stejně.
Jste na volné noze. Jak moc jste na peníze?
Právě že nejsem, to je moje obrovské štěstí. Vyjdu s málem a to je velká svoboda. Můžu odmítat práci, kterou dělat nechci. Mám ale výhodu, že mě netíží hypotéka ani nutnost živit tři děti. Lidi v takové situaci to mají jinak a naprosto chápu, když třeba hrají v nekonečných seriálech. Já to naštěstí zatím řešit nemusím.
Takže jste skromná.
Nejsem skromná v jídle. Hrozně se mi líbilo, když Jamie Oliver v jednom pořadu koukal na smažené mleté kuřecí nugety nasáklé tukem a řekl: I kdybych měl strašnej hlad, tak tohleto si do oběhu nedám. To je přesně ono. Nedám si to do oběhu. Když nemám peníze, dám si radši malinko, ale něčeho, co mi nepodělá organismus. To taky ale nebylo vždycky, taky jsem pila, kouřila a žila zhýralým životem.
Už nežijete?
Ne. Ono to taky nejde, když jsem v šestém měsíci…
Fakt? Tak to je pěkný. Nepoznala jsem to, není to na vás vůbec vidět.
Však si taky děláme s Pavlikem (herec Pavel Liška) legraci, že to miminko bude tak malý, že ani nebudeme kupovat kočárek. Budeme ho nosit v bandasce.
Už s vámi cloumají hormony?
Nedávno jsme třeba začali zkoušet s Michalem Malátným muzikál Kleopatra, který napsal Petr Kolečko. Pořád jsem koukala do blba, duchem nepřítomná, oni něco říkali a mně se honilo hlavou – A dám si pak kachnu, nebo těstoviny? A půjdu na Petřín, nebo do Riegráčů? A už bude konec? – až jsem musela s pravdou ven. Byl to konec třetího měsíce a nikdo to nevěděl. Řekla jsem, že mi je momentálně všechno tak jedno, že bych se cítila blbě, kdybych pokračovala. Petr pro nás psal dlouho scénář, Míša po dlouhé době na jevišti, natěšený na práci, a vedle něj na židli vykydlá princezna zívalka. Mě všechna práce pořád strašně baví, ale tělo si prostě reaguje po svém a řekne, kdy dost.
Můžete ten „jiný stav“ nějak popsat?
Najednou víte, kdo jste. Jsem taková vycentrovaná. Mám zodpovědnost, protože v sobě nosím život. Například prostě nedělám věci, které škodí. Nekouřila jsem moc, ale na večírku nebyl problém vykouřit krabičku cigaret za dvě hodiny. Teď si nedám samozřejmě ani jednu. To je taky trochu na palici, že děláte věci, o kterých víte, že vám škodí, ale neumíte s nimi přestat. A najednou to jde samo. Je to i spánek, teplý oblečení, všechno. Prostě přirozeně vím, co je dobře. To je fyzická stránka věci. Ale ta psychika, to je úplná pecka.
Nějaký příklad?
Třeba nedávno se mi kamarádka svěřovala. Má dva nápadníky a nevěděla, kterého si vybrat. Dřív bych s ní mluvila tak, abych ji hlavně neranila. Teď jsem řekla, co si myslím. A řekla jsem to přesně, bez serepetiček kolem. Je to blbec, rozejdi se s ním. A ona povídá – Ale ty mi dneska říkáš jenom samou pravdu, měla bys mě trochu šetřit, jako vždycky. A to je ono. Je to takový očistný stav pravdivosti. Změní se vám priority. A být pravdivá je jedna z nich. Zajímají vás i jiné věci.
Plíny a výbavička?
To vůbec. Myslím spíš, že vás zajímají jiné věci na lidech, o světě. Je to takové trochu rozšířené vnímání plné barev a světla. Jsem vlastně stoprocentně mimo. A jsem zvědavá, jak dlouho bude tohle mimózní krásno trvat.
Rozhovor vyšel v časopise .
