Bída a lesk sociálních sítí
Mohou vám toho hodně dát. Můžete se díky nim například dostat k zajímavým informacím. Občas vám mohou pomoci v osamělých chvílích. Někdy skýtají zábavu. Ale ještě víc než dát vám toho mohou sebrat. Čas, soukromí, dokonce i vlastní identitu a tím pádem i pocit bezpečí.
A také možnost stýkat se častěji s reálnými lidmi v reálném životě. Čím více času trávíte komunikací s lidmi prostřednictvím internetu, tím méně času máte na běžné schůzky tváří v tvář. Podle psychologů se zvyšuje počet lidí, kteří se na takzvaných sociálních sítích stávají závislými. Místo toho, aby žili skutečné životy a rozvíjeli skutečné vztahy, sedí u počítače a komunikují spolu prostřednictvím klávesnice…
Právě piju kafe…
Ráno s počítačem vstávají. Když pijí ranní kávu a snídají, už u něj sedí a zvědavě prohlížejí všechny své účty a oblíbené diskusní stránky, jestli na nich nepřibyl nějaký nový vzkaz. Přes den tyto stránky kontrolují, kdykoli je to možné. Pokud mají přístup k internetu, co chvíli se odtrhnou od práce a mrknou se, jestli se něco nezměnilo, přičemž sami ostatní informují o tom, kde zrovna jsou a co zrovna dělají. Leckdy to bývají banality typu „právě piju kafe“ nebo „zrovna jsem dorazila do práce“.
Odpovědi se jim často dostane podobné: „Já taky.“ Délka a obsah ale nejsou často vůbec podstatné. Podstatné je, že tam, za obrazovkou, je někdo, kdo je ochotný se o svůj život dělit. V tom se ale ještě virtuální vztahy od těch skutečných příliš neliší. Se skutečnými přáteli také máme tendenci povídat si jak o závažnějších problémech, tak o zcela všedních věcech, a naplňuje nás uspokojením, že oni něco podobného zažívají také a že to s nimi můžeme sdílet. Ne všechny osoby, které máme na sociálních sítích přidané mezi „přátele“, jsou navíc pouze virtuální. Mnohé z nich známe i z reálného života – záleží na tom, na jaké sociální síti se sdružujeme a koho si za přátele vybereme. Přesto stále víc lidí komunikuje i se svými skutečnými přáteli pomocí internetu a sociálních sítí. Proč je internetová komunikace tak oblíbená? A jak poznáte, že jste se na ní stali závislí?
Ve spojení celý den
Ačkoli se má za to, že závislosti na sociálních sítích propadají především mladí lidé, podle psychologů tomu tak není. Přístup k počítači dnes mají lidé napříč generacemi a nejen mladí, ale i spousta lidí ve středním a starším středním věku pracuje s počítačem v práci, kde má také přístup na internet. Potvrzuje to na příklad pětatřicetiletá Markéta, která pracuje jako účetní. Je vdaná, má sedmiletou dceru a na internetu tráví několik hodin denně, z toho nejvíc na sociálních sítích. Co tam dělá? „To je různé,“ říká. „Většinou si povídám, někdy hraju nenáročné hry, někdy jen tak brouzdám. Většinu času ale zabere povídání a sledování diskusí, na kterých se baví lidé, které znám z internetu.“
Že něco není úplně v pořádku a že prostřednictvím internetu komunikuje příliš často, si Markéta uvědomila, když ji její skuteční přátelé přestali zvát na schůzky. „Celé měsíce jsem je odmítala, protože se mi nikam nechtělo,“ vysvětluje Markéta. „Byla jsem naprosto spokojená u počítače. Klábosení na Facebooku mě uspokojovalo, měla jsem pohromadě všechny známé i méně známé přátele, které jsem chtěla, a nemusela jsem přitom nikam chodit a přemýšlet, co si vezmu na sebe a jak se budu vracet v nočních hodinách zpátky.
Jít někam ven vyžaduje určité přípravy a ještě je třeba se složitě domlouvat s ostatními, kdy se jim to hodí. Chvilku na internet si najde každý, takže můžeme být v kontaktu pořád. Celý den, od rána do večera. Nesedíme nikde pár hodin v kuse, je to vždycky jenom pár minut, ale co chvíli si můžeme něco sdělit. A když nemá čas jeden, má čas někdo jiný, takže skoro vždycky najdu někoho, kdo se připojí.“
Nikdy sami?
Celý den být s někým ve spojení – to je jedno z hlavních lákadel sociálních sítí. Když se účastníte internetového života, nikdy nejste tak docela sami. Vždycky někde někdo je. Třiadvacetiletá Nikola si před několika lety oblíbila sociální sítě a chatování z podobného důvodu jako Markéta. Měla pocit, že díky nim nebude nikdy sama. „Zcela mě to pohltilo,“ přiznává.
„Ráno jsem vstala a moje první kroky vedly k počítači, abych ho co nejrychleji zapnula. Teprve pak jsem si vařila kafe a snídala jsem u klávesnice, zatímco jsem si prohlížela všechny své oblíbené stránky, jestli na nich něco nepřibylo. Nějaký vzkaz pro mě nebo cokoli, na co můžu reagovat. A podobně jsem trávila části dne a večery. Přidávala jsem si na své profily fotky, popisovala jsem, co dělám, kde jsem, a prohlížela si fotky a zprávy ostatních. Líbilo se mi, že mám všechny pěkně pohromadě a jsem s nimi v kontaktu pořád.“ Že se na sociálních sítích stala závislou, si Nikola dlouho odmítala připustit. Až když nedokázala večer vyjít ven, aby jí na internetu nic neuniklo, napadlo ji, jestli to se svou zálibou nepřehání.
„Všechny pokusy svých skutečných přátel a své rodiny, abych šla na kafe, do kina nebo na večeři, jsem odmítala,“ pokračuje. „Nechtělo se mi a hlavně jsem si takový večer nedokázala užít, protože jsem byla nervózní, že mi něco utíká jinde. Pořád jsem se dívala na hodinky a těšila se domů, až si zase sednu k počítači. Začalo mě to omezovat. Nebyla jsem schopna ani jet na víkend nebo prázdniny nikam, kde bych nemohla být on-line, a dovolené jsem si vybírala podle toho, jestli tam mají připojení. Postupně mi začalo docházet, že takhle to nejde dál. Podařilo se mi své závislosti zbavit, ale nebylo to vůbec snadné a bez podpory blízkých bych dál trávila dny a noci u počítače.“
Hrozba pro každého
Podle psychologů se na internetu skutečně vytváří (nebo snadno vytvořit může) idylická představa, že „kolem mě pořád někdo je“. Psycholožka Nicky Hayes k tomu říká, že z tohoto pohledu jsou sociální sítě a různá diskusní fóra velmi přitažlivá pro osoby osamělé, pro jedince trpící sociální fobií, kteří ve skutečném životě těžko navazují vztahy a lidem se spíše vyhýbají, a dále pro lidi, kteří se zrovna nacházejí v těžké životní situaci a například se rozešli s partnerem nebo mají neuspokojivé rodinné či přátelské vztahy.
Zároveň ale zdůrazňuje, že nebezpečí závislosti se netýká pouze těchto jedinců, ale týká se i osob společenských, které v kontaktu s reálnými lidmi žádné potíže nemají. Počet lidí závislých na internetu a tím i na internetových vztazích stoupá úměrně s tím, jak se internet rozšiřuje napříč generacemi, napříč vzděláním, pracovním zařazením a sociálními vazbami. Je prý jednodušší najít někoho s podobnými zálibami na médiu, které využívají miliony lidí, než mezi omezeným počtem známých a kolegů, mezi kterými se člověk běžně pohybuje. Právě to vede k pocitu, že klábosení s internetovým přítelem na určité téma je to pravé.
„Do závislosti může spadnout každý z nás,“ říká Nicky Hayes. „Může to být dospělý i dítě, mohou to být lidé osamělí i lidé s relativně spokojenými vztahy a životy.“ Na sociálních sítích nás totiž podle psycholožky kromě jiného přitahuje, že jsme součástí větší komunity. Být součástí komunity je podle ní potřeba, kterou jsme zdědili po svých předcích a která v současném „západoevropském modelu“ není dostatečně uspokojována.
„Lidé dnes žijí velmi uzavřeně a přestávají být součástmi velkých sociálních skupin. Kromě práce tráví většinu času se svou nejbližší rodinou, kterou tvoří partner nebo partnerka, případně jejich děti. Velké rodinné sešlosti se pořádají jednou dvakrát za rok a spousta z nás je nezažila a nikdy nezažije vůbec. Ve Spojených státech je běžné, že se děti odstěhují po dovršení dospělosti tisíce kilometrů a s rodiči a bývalými přáteli ze školy se takřka nestýkají. Sociální sítě nám ale vracejí možnost v takové komunitě pobývat, a protože se v ní cítíme dobře, stává se součástí našeho každodenního života.“
Dvě strany mince
Z tohoto pohledu není na sociálních sítích nic a priori negativního. Naopak. Poskytují nám něco, co v běžném životě nenalézáme, a přestože jde o svět virtuální, ještě to neznamená, že jen proto je špatný. Sociální sítě mají spoustu kladů, na které bychom neměli zapomínat. Jejich prostřednictvím jsme nejen součástí komunity, kterou jsme si vybrali, ale také můžeme v rámci svých možností pomáhat ostatním – například tím, že jejich prosbu o pomoc umístíme na svůj profil a podobně.
Třiatřicetiletý Pavel našel svého zatoulaného psa díky Facebooku a ochotě ostatních mu pomoci ho najít. „Hledal jsem týdny a už jsem to vzdal, ale po nějaké době mi někdo poradil, ať dám leták s fotkou a popisem na Facebook. Za pár dní se mi ozvala neznámá slečna z města na opačném konci republiky, že pes odpovídající mému popisu je už několik měsíců v jednom útulku přes čtyři sta kilometrů od mého bydliště. Dojel jsem se tam podívat a byl to on.“
O kladech mluví nejen uživatelé, ale i psycholožka Nicky Hayes, a vidí je i další odborníci. Ovšem každá mince má dvě strany, a tak je to i v případě sociálních sítí.
Internetová kamarádství sice přinášejí pocit, že nejsme sami, ale ten často bývá falešný. Skutečné mezilidské vazby se tvoří společnými zážitky a lidským kontaktem, nikoli chatováním. Spousta „přátel“ ze sociálních sítí jsou jen uměle přidružené osoby. Dokud si uvědomujeme rozdíl mezi nimi a skutečnými vztahy, nemusíme se bát. Problém nastává, když si lidé přestanou tyto rozdíly uvědomovat, uzavřou se do světa virtuálního a ztratí kontakty s realitou. Bez skutečných přátel budete sami, i kdybyste se obklopili tisíci virtuálními entitami. Sociální sítě jsou přínosné, dokud slouží ony nám. Jakmile se role obrátí, měli bychom se mít na pozoru. Jak říká staré přísloví: „Dobrý sluha, špatný pán.“
Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
