Cestu do Jeruzaléma jsem dlouho odkládala

Při nikterak nepříjemném osobním pohovoru, který čeká každého návštěvníka Izraele už v místě odletu, jsem přiznala velmi osobní vazby i půjčenou kameru a s klidem jsem šla naplnit svůj cestovní rituál - dala jsem si kávu a nadepsala zcela nový zápisník velkým písmem IZRAEL. A pak jsem tak nějak mimoděk, jak to dělávám, když se zamyslím mimo program, přimalovala za těch šest písmen zdobný otazník.

Přistáli jsme v Tel Avivu před svítáním. Oční kontakt nenastal. Seznámení bylo ještě odloženo. I v té ospalosti mi ale došlo, že Ben Gurionovo letiště je výjimečně hezké. Že já tomu Izraeli nadržuju už od začátku?!

Poznámka jen pro jistotu: Dámy, dbejte na to, abyste měly s sebou svršky, které vám zahalí ramena i kolena, a pánové, vzdejte se kraťasů a sandálů. Je sice hned na první pohled vidět, kdo je tu doma a kdo ne, ale mělo by na nás být znát, v rámci naší žité a opěvované demokracie, že jsme opravdu připraveni a ochotni ctít, co je jiným svaté.

Existují stovky průvodců Svatou zemí. Upřímně řečeno, kam tady na těch necelých 22 000 kilometrech čtverečních šlápnete, určitě uvidíte nebo ucítíte pod sebou nebo nad sebou něco velmi podstatného. Jeruzalém ale pominout nelze. (Lze se v něm ovšem i pominout…)

KUDY KAM

K normálnímu vnímání jsem se probrala, až když nahoře rozsvítili. Zrovna se rozednívalo, když jsem dojížděla do Jeruzaléma vzdáleného od Tel Avivu asi 50 km. Opravdu je tu světlo o tolik světlejší? Nebo jsem prostě jen zas o něco šílenější a zaujatější? Konečně jsem povolala na pomoc mozek. Aby tu nebylo světlo světlejší, když i okrajové panelákové části staví ze světlých materiálů! Žádné barevné hrůzince vůkol.

Zastavili jsme. Přede mnou se otevřel fascinující pohled: Trochu vpravo velká zlatá kopule Skalního dómu na Chrámové hoře, před ní hradby a kolem světlý život. Jsem za tuhle chvíli vděčná a vřele ji doporučuji. Zastavte se pro první pohled na Jeruzalém na hoře Scopus. Je to poslední klidná a tichá chvíle očekávání. Když se do Jeruzaléma ponoříte, budete chvíli lapat po dechu a oči, uši a nos vám začnou podávat spoustu, chvílemi protichůdných, informací. Ať je to s člověkem jakkoli, nejde se tu totiž odstřihnout od pocitů všeho druhu a neocitnout se tváří v tvář faktu, že tady opravdu kráčely dějiny lidství. A i když tu kráčely před drahnou řádkou let, jejich stopy jsou stále znatelné.

CHRÁMOVÁ HORA

Na světě snad není posvátnějšího místa, které zároveň budí tolik sporů a rozbrojů. Před vchodem na Chrámovou horu se zhluboka nadechněte. Uvidíte a ucítíte tu všechno, v co věříte, o čem pochybujete, ale i to, v co nevěříte. Jako návštěvník můžete vstoupit jen branou Maghribanů. Odejít pak lze jakoukoli z devíti bran. Vstupní cesta na Chrámovou horu vede nad Západní zdí (Zdí nářků).

Podle židovské tradice byla skála vyčnívající z pahorku Mórija základním kamenem celého světa. Odtud byla hlína, kterou použil Bůh ke stvoření Adama. Sem přinášeli věřící Bohu oběti. Tady málem zabil Abrahám svého syna. Tady vystavěl král Šalamoun První chrám, do kterého byla uložena Schrána úmluvy. Tady stál i Druhý chrám. Sem, do nejvzdálenější mešity (v překladu al Aksá), vedla pověstná noční jízda Proroka Mohameda z Mekky. Odtud se pak vydal i na nebesa.

Není to tak malé území, ale na to množství zásadních událostí trochu těsné. Proto vyvolává tolik diskusí a půtek. Pod jedinou pozlacenou kopulí je onen inkriminovaný kousek skály. Tak důležitý pro židy i muslimy. Těžko jedno přetít vedví…

Pro obyčejného návštěvníka to chce potom kafe a něco k jídlu. Čas nahoře na hoře plyne jinak. Ve spletích uliček dole ve městě je k mání všechno. Ideální je vzít si do ruky falafel (smažené kuličky z bobů nebo z cizrny v pita chlebu s jogurtovou omáčkou, sezamovou pastou tahina a zeleninou) a usadit se uprostřed toho urputného dění, barev a pohybu. Je pravděpodobné, že budete někde nedaleko, nebo přímo na Via Dolorosa, kudy se Ježíš ubíral na Kalvárii. Je ale stejně pravděpodobné, že vám tu někdo bude vnucovat odšťavňovač, křížek, Davidovu hvězdu (Magen David - Davidův štít) nebo tři moduritové želvy pro štěstí, k mání je i požehnání za sto šekelů…

ZEĎ NÁŘKŮ

Zeď nářků vypadá na první pohled jako obyčejná velká pevná funkční zeď. Taky jí po léta byla. Západní zdí Chrámové hory. Židé se po návratu do Izraele vyhýbali Chrámové hoře v obavě, aby omylem nevstoupili na místo Nejsvětější svatyně, kam směl v dobách Prvního i Druhého chrámu chodit jen velekněz. Své motlitby proto začali přednášet kousek před. U zdi. Prostor před ní se stal velkou synagogou pod širým nebem. Byla jsem i u jižní, ženské části, kde jsem mohla pozorovat, jak celé tohle svaté místo ožívá tím, že se mezi námi proplétají děti, jejichž maminky šly vyřídit s Hospodinem vše potřebné.

Jsou dva důvody, proč vyjít na Olivetskou horu. Jednak se můžete na chvíli vynořit z toho všeho, co je kolem vás uvnitř města s jeho úzkými uličkami a všudypřítomnou minulostí a současností, i ve vás samotných. No a pak není od věci podívat se na místo, kam má, podle proroka Zachariáše, o Soudném dni, dorazit mesiáš. Právě tady má dojít k Poslednímu soudu. Židé se tu nechávali od nepaměti pohřbívat. To proto, aby byli „u toho“.

SKRYTÝ POKLAD

Zdá se mi, že nelze dát tajný tip na něco v tomhle městě, kde bez velkého hledání najdete cosi důležitého na každém kroku. Nicméně, jeden tajný tip by tu byl. Není vlastně doslova utajený, ale není cestou městem. V Hadassahu, zdravotním centru Hebrejské univerzity Kiryat Hadassah, stojí malá synagoga. Ne, to tu opravdu není výjimka, ale v téhle je dvanáct neuvěřitelných vitráží Marca Chagalla z roku 1962. A když říkám neuvěřitelných, myslím tím naprosto neuvěřitelných.

Muzeum Izraele… V průvodcích doporučují navštívit tento naprosto vyčerpávající komplex (vědomostně, duchovně i fyzicky) na počátku cesty Izraelem. Je fajn si muzeum projít i uprostřed nebo na konci vaší cesty. Jediné, co bych nedoporučila, je nejít sem vůbec. Ve Svatyni knihy jsou vystaveny svitky z Kumránu. V muzeu jsou i tři kompletně zrekonstruované synagogy, část nápisu z období Prvního chrámu, bronzové Hadriánovo poprsí, pohřební vůz, sbírka impresionistů… A taky kavárny a venkovní instalace. To není muzeum. To je život o životě.

MESIÁŠSKÝ SYNDROM

V Jeruzalémě lze zůstat nekonečně dlouho. Třeba i celý život. Někteří tu dokonce tak trochu, nebo i úplně zešílí. Slyšela jsem vyprávět už jako malá, že člověka může v Jeruzalémě přepadnout „mesiášský syndrom“, někdy se tomu také říká „jeruzalémský syndrom“. Popsal ho poprvé ještě před druhou světovou válkou psychiatr Heinz Herman a varování před ním se dostalo dokonce i do nejznámějších průvodců Lonely Planet. Jde prostě o to, že vás najednou přepadne dojem, že jste právě vy ten mesiáš, na kterého tu čekají. Dobrá zpráva je, že to většinou odezní. Je ale popsán i případ, že se potkali mesiáši dva a dost hrubě se přeli, kdo že je ten pravý…

Když jsem odjížděla z Jeruzaléma, byla v mém zápisníku spousta písmen. Nicméně ten velký otazník nad nimi zůstal.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.