Cíleně zabloudit podle navigace?
„Zamiřte na jih po Olive Avenue, potom se vydejte za někým, kdo jede na kole, a sledujte ho, dokud vám nezmizí z očí.“
„Jděte západně po Woodward Street, vstupte do nejvyšší budovy poblíž, vyjeďte výtahem do nejvyššího patra a vyfoťte si výhled z okna.“
„Jděte za prvním psem, kterého potkáte, dokud si vás nepovšimne. Potom ho vyfoťte.“
„Směřujte na sever po Western Blvd., vstupte do nejbližšího baru a kupte někomu drink.“
Takové a ještě podivnější pokyny dává svým uživatelům aplikace zvaná Serendipitor. Její název pochází z anglického slova „serendipity,“ které znamená cosi jako „šťastné nečekané setkání“. Jde vlastně o navigaci pro pěší, až na to, že vám nevybírá tu nejkratší a nejrychlejší cestu. Právě naopak. S její pomocí můžete řízeně zabloudit, toulat se, objevovat a poznávat město jinak než podle turistických průvodců. Cíl cesty si vyberete sami anebo ho Serendipitor zvolí sám, přičemž si můžete nastavit i složitost svého putování. Aplikace do něj vnáší prvek náhody a tím vaši cestu otevírá nepředvídaným zážitkům.
„Digitální navigační systémy se vás obvykle snaží dovést do cíle tím nejefektivnějším způsobem,“ říká autor aplikace, rotterdamský designér Mark Shepard. „To je technokratický přístup, který se stále jen optimalizuje. Ale proč od těchto systémů neočekáváme, že naše cesta bude také hezčí, zábavnější nebo zajímavější?“
KDYŽ GENTLEMAN KŘIŽUJE MĚSTO
Chytré telefony od základu změnily způsob, jak se orientovat ve městě. Do jisté míry možná i nahradily naši intuici a podvědomý orientační smysl. Dostaneme se díky nim odkudkoli kamkoli, ale možná, že nás do jisté míry připravují o zážitky z bezcílného potulování.
Designéři mobilních aplikací, které se pokoušejí o jiný přístup, se často hlásí k hnutí „psychogeografie“, které se zrodilo ve Francii v 50. letech minulého století. Jeho tehdejší stoupenci se inspirovali postavami Baudelairových flâneurů, městských tuláků, „gentlemanů křižujících ulicemi města za účelem jeho poznání“. Hlavním zaklínadlem tohoto napůl recesistického hnutí byl princip odbočky „la dérive“ – tedy jakéhokoli vybočení ze známé a přímé cesty odněkud někam, například mezi kanceláří a domovem.
Cílem je opustit rutinní a čistě účelové směřování z jednoho místa na druhé a začít vnímat pohyb po městě jako zážitek sám o sobě. Psychogeografové se při procházení ulicemi často řídili nějakým jednoduchým vzorcem, jako například zahnout jednou doprava a dvakrát doleva, aby se dostali do zcela nepředvídaných míst.
DIGITÁLNÍ TOULKA
Právě tento úkol má také aplikace Drift, kterou vyvinulo kanadské studio Broken City Lab Drift, doslova „Toulka“. Umožňuje vám pohybovat se ve známém městě, jako byste v něm byli poprvé, ztratit se a znovu snadno najít kýžený cíl. Její tvůrci doufají, že když vám na chvíli navodí pocit dezorientace, začnete ve známém prostředí objevovat věci, kterých jste si předtím nikdy nevšimli. „Drift můžete využít jako pomůcku k porozumění, že i když nějaké místo zdánlivě dokonale znáte, stále je na něm hodně věcí, které dennodenně přehlížíte,“ říká tvůrce aplikace Justin Langlois.
„Když se někde ztratíte, musíte doslova sejít z cesty a dávat pozor na to, co kolem sebe vidíte.“ Ztratit se – ať už ve známém, nebo neznámém městě – je nový způsob, jak poznávat prostředí okolo sebe. Když se na chvíli odchýlíme od známé trasy nebo itineráře předepsaného turistickým průvodcem, vychýlíme se ze životní rutiny a otevíráme se novým zážitkům i setkáním, objevujeme úžasné zapadlé kavárny, zákoutí v parku nebo antikvariáty, o jejichž existenci jsme neměli tušení. Chůze po městě přestává být pouhým přesouváním z bodu A do bodu B, stává se nečekanou zkušeností.
„V ještě širším slova smyslu by naše aplikace měla lidem dopomoci k pochopení, že ulice nebo náměstí jsou místa k životu, ne jen kusy prostoru, které musíme překonat, abychom se dostali někam jinam,“ dodává Justin Langlois.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
