Dana Batulková: Zjistila jsem, že se není čeho bát
Divadelní prázdniny skončily, začala vám nová sezona. Dělá vám potíže najet zase do pracovního módu?
Když jsem byla mladší, bylo to mnohem horší. Vždycky jsem si najela na svůj introvertnější režim a bála se zpátky mezi lidi. A ještě do téhle profese. Pro mě byla ale jakákoli změna problém a měla jsem z toho žaludeční problémy.
Takže byste se radši schovala například někde v bunkru?
Bunkry jsem si jako malá holka užila. Stavěla jsem si domečky a úkryty z roští. Nebo podél Rokytky rostly vrby, a v těch jsem si dělala taková hnízda, kde jsem se schovala a pozorovala svět kolem sebe. To jsem milovala.
Křehká jemná duše…
Byla jsem hodně romantická. Vyrůstala jsem na vesnici a všude jsem viděla tajemství. Každý šutr mi připadal tajemný jako vykopávka z dávných dob. Vlastnila jsem starý atlas hvězdné oblohy, seděla jsem v okně a hledala souhvězdí. A ještě pak přišel do kin Vinnetou.
Jaká jste ještě byla jako holka?
Vyrůstala jsem s klukama. Mám mladšího bratra a kolem mě nebydlely žádné holčičky, tak jsem dětství prožila v klučičí partě – fotbal, bitky, svoboda. Holkám ve škole jsem ani nerozuměla, moc se hašteřily. Až pak později, na gymnáziu jsem měla jednu
kamarádku, blízkou bytost a ta mi zůstala dodnes.
Říká se, že taková ta ženská solidárnost přichází až s dětmi…
Tak u mě to přišlo ještě později. Vždycky o sobě říkám, že jsem trochu opožděná. Když byl Kuba malý, bydleli jsme v Libni a pro mě bylo největší utrpení chodit na hřiště, kde seděly matky a vyměňovaly si zkušenosti a předháněly se, kdo má geniálnější
dítě. Jakub byl taky specifický solitér. Tak jsme moc nezapadli.
Být nenápadná je s vaší profesí trochu problém, ne?
Ale v té době vůbec ne. Nikdo mě neznal.
A když se vás někdo zeptal, co děláte?
Tak jsem po pravdě odpověděla, že herečka. Ale šeptem.
Co vás tedy žene do práce, na pódium?
Herectví nebyla má vysněná profese, ale splnila mi sen mít pestrý, proměnlivý život. Nemám ráda stereotyp. To, že jsem šla dělat zkoušky na DAMU a že mě vzali, mi úplně převrátilo život a musela jsem se začít učit žít v hodně extrovertním světě. Herectví mě začalo bavit až v Disku, to je školní divadlo. Tam už to byla konkrétní práce na konkrétní roli a to mi přinášelo klid. Občas, když jsem unavená, propadám takovým představám, že by bylo krásné žít na Šumavě nebo někde u moře, kde je pořád teplo. Ale dobře vím, že po měsíci dvou by mi to všechno chybělo. Ten cvrkot mi dělá dobře a nabíjí mě. Pochopila jsem, že musím mít oba póly. Chvíli bunkr, chvíli cvrkot. Navíc s věkem pominul i strach z lidí. Dneska naopak ráda sama navazuji kontakt,
jen tak si ráda popovídám. To zamlada vůbec nepřicházelo v úvahu!
Přestala jste se prostě bát.
Zjistila jsem, že strach mě vlastně nejvíc paralyzuje. Ze strachu se nepustíme do spousty zajímavých věcí. Neměla jsem nikdy velké sebevědomí a jsem trémista. Pochybovat je správné, ale musí to mít míru. A s tím vším se naučit pracovat a překonávat to, to je velká práce a běh na dlouhou trať. Ale snažím se. Až mě mrzí, že jsem v pochybách a strachu ztrácela čas. Proto jsem se snažila vždycky dodat odvahu svým dětem, když pochybovaly nebo se podceňovaly. Pokaždé říkám, ať se podívají na ostatní, taky se bojí, tolik se nelišíme, jen to každý maskuje jinak. Máme často přehnané představy o druhých lidech.
Jak jste se s tím vypořádala?
Lepším se s věkem. Zjistila jsem, že je dobré strach překonat i za cenu nezdaru nebo ostudy. Některé výzvy se neodmítají i přesto, že si prožijete hrůzu z blížící se hodiny H. Ale ten pocit potom, když se vše zdaří. Ta lehkost a svoboda. To opravdu stojí za to.
Přišla vaše hodina H?
Spíš jsem se tomu snažila předcházet, abych se do takových situací nedostala. A kvůli tomu jsem tak spoustu věcí ve svém životě prošvihla. Raději jsem se schovala do ulity, aby ta hodina H nenastala.
V případě soutěže StarDance jste v roce 2008 z ulity rozhodně vylezla…
To bylo přesně takové rozhodnutí, o kterém tu mluvím, že člověka posune. Samozřejmě že jsem prožívala muka, nervové utrpení stoupalo s blížícím se přímým přenosem. Fyzicky to byl neskutečný zápřah i pro mladé, natož pro mě.
A vy jste je porazila.
Naše vítězství s Honzíkem Onderem bylo unikátní, protože do té doby starší ženy vždycky vypadly jako první. Starší, byť nemotorní, muži mají výhodu, že my ženy, které většinou posíláme hlasy, k nim máme takovou mateřskou něhu. Zdají se nám vlastně roztomilí. Ale starší ženě neprojde nic. Ale tehdy se stal zázrak, vznikla taková až generační liga, lidi mi posílali hlasy a častý slogan byl „Musíte ty mladý porazit“. Povedlo se a byl z toho i velký mediální boom. Jsem šťastná, že jsem neřekla NE. A že jsem to měla na jazyku!
Ve stejném roce jste zářila jako Marcelka v sitcomu Comeback. Ten název to možná shrnuje za všechno. Kdo vám roli Marcelky nabídl?
Šla jsem normálně na casting. Castingy nesnáším, ale tady jsem byla v nějakém skvělém rozpoložení a bavilo mě to, nebo mi to bylo jedno? Už nevím. Tu roli jsem ale naštěstí dostala.
V současné době hrajete hlavní roli v divadelní hře Happy End. To je asi podstatně komplikovanější role…
Celé se to odehrává na onkologii. Hru napsala izraelská herečka Anat Gov, která hru napsala krátce poté, co zjistila, že je sama nemocná. Rozhodla se odmítnout léčbu. V Izraeli hra rozpoutala ohromnou vlnu emancipace pacientů, kteří najednou zjistili, že mají možnost rozhodovat o tom, jak se životem sami naloží.
Jak se vám taková role hraje?
Už dobře. Nechtělo se mi do toho kvůli tématu i kvůli těm třem měsícům zkoušení, kdy jsme na jevišti celou dobu. Ale smiřovalo mě, že to dělá Arnošt Goldflam, kterého mám ráda, a někde uvnitř jsem věděla, že to budu ráda hrát. A to se také potvrdilo.
Jak reagují diváci?
Je tam hodně černého humoru, kabaretní výstupy, písničky. Ale musím říct, že mě někdy až šokuje, jak moc se tomu lidi smějí. Ale není to hra o vážných věcech nevážně, je to se vší úctou.
Jak probíhala příprava? Byli jste tři měsíce obklopeni tématem rakovina?
Mluvili jsme samozřejmě o všem, konzultovali detaily s lékaři, protože jsme čtyři hlavní postavy po celou dobu hry napojené na kapačkách. Co mám říct, byla jsem ráda, že je premiéra a můžu to pustit z hlavy.
Hrajete roli herečky, která je zhruba ve vašem věku. Běžely vám hlavou temné myšlenky?
Samozřejmě že ano. Nikdy nevíme, co v nás kde je. Jdete na kontrolu, dozvíte se diagnózu, a najednou máte celý život vzhůru nohama. Je to taková noční můra každého z nás, ale zase není nutno se tím trápit každý den. A myslím, že co se týče léčby, jsme dnes mnohem dál. Dneska už je veliká naděje. Když jsem byla mladá, byla diagnóza rakoviny ortel smrti. Je kolem mě hodně lidí, kteří nemocí prošli a vyléčili se. To dřív určitě nebylo. Právě proto je tak důležitá dobrá prevence, díky které se dá hodně věcí včas zachránit. I když se na něco přijde, je pořád lepší zjistit to po roce než po deseti letech. A určitě je dobré o tom mluvit.
Vy sama chodíte na pravidelné preventivní prohlídky?
Na ty, které jsou možné a patří k mému věku, tak ano. Kdyby cokoli, tak abych si nemusela nic vyčítat.
Co je podle vás pro člověka důležité, když se dozví takovou diagnózu?
Nevím, neumím si to představit. Ale myslím, že by se lidem vždycky měla nechat naděje. Musí být strašně těžké to sdělovat, nechtěla bych být v kůži těch doktorů.
K něčemu veselejšímu. Vy jste se nedávno stala tchyní a babičkou. Jak se vám změnil život?
Určitě k lepšímu. Nebyla jsem taková, že bych se rozplývala nad kočárky a nemohla se dočkat vnoučat. Ale díky Agátě a Kubovi jsem dostala Kryšpínka a jsem šťastná a nemusím se jako spousta jiných matek doprošovat „kdy už?“.
Překvapil vás Jakub?
Určitě. Nebyl do té doby úplně rodinný typ. Ale všechno tak přišlo a nakonec myslím, že roli táty zvládl skvěle. Kryšpínek ho miluje. Nedávno mu Kuba koupil rybářskou výbavu a učí ho teď chytat ryby.
Jaká jste tchyně?
Lepší by bylo zeptat se Agáty, ale já si samozřejmě myslím, že dobrá, že to se mnou jde. A to hlavně proto, že se jim nepletu do života. Partnerský život není žádná legrace, tak si jen přeju, aby to zvládli. Nesnáším rozchody.
Takže rady jako „všechno zlé je k něčemu dobré“ od vás děti neuslyší?
To určitě ne. A je ještě spousta jiných rad, jako „čas všechno zhojí“… To je sice pravda, ale jsou situace, kdy to opravdu slyšet nepotřebujete, spíš vás to naštve.
Co tedy člověk v průšvihu potřebuje?
Aby mu někdo naslouchal. Potřebuje mluvit, aby si zformuloval myšlenky a sám rozebral situaci. A nakonec zjistí, že to třeba ani není tak strašný. Když se věci sesypou, potřebujete to ze sebe dostat. Vymluvit se! Možná právě díky tomu jsem se naučila víc komunikovat s ženami.
Zhroutila jste se někdy?
Ne. Nikdy ne úplně. Nemohla jsem si to dovolit. A taky čemu bych pomohla, jen bych zkomplikovala život lidem kolem sebe. Snažím se jednat, to mám po své mamince. Ta je v krizi naprosto úžasná.
Čím si udržujete tu pozitivní mysl?
Jsem už tak vyrobená. Je to dar. Uznávám, že to může vypadat naivně, že všechno vidím z té lepší stránky a jsem důvěřivá, ale mám to tak. Aspoň se mi nesmrskne duše usoužená věčnou negací.
Takže když se vás teď zeptám, jak se máte, určitě řeknete, že dobře.
Vždycky říkám, že se mám dobře, protože je to tak. A kdybych si stěžovala, tak se rouhám. Mám skvělou rodinu, práci, kamarády. Co víc chtít.
Zmínila jste se o starších ženách, kterým nic neprojde. Já osobně mám dojem, že tenhle pohled se za poslední roky hodně změnil k lepšímu.
Určitě tu proběhl a probíhá emancipační proces. Ta změna je velká. Nedá se to srovnávat s padesátnicemi před takovými dvaceti třiceti lety. Jsou to ženy na počátku druhé poloviny života a většinou se ho aktivně chopí. Mají dospělé děti, mají čas, zkušenosti, nadhled a neřeší blbosti. Jsou aktivní, podnikají, cestují a mnohdy začínají nové vztahy.
Mířím samozřejmě tam, že vy sama máte o dvanáct let mladšího přítele.
No, tak to život přinesl. Nebyl to můj záměr, spíš naopak. Ale starší muže zřejmě nepřitahuju a mladší klamu tělem. Jsem drobná, energická. Taky jsem zvyklá na komunikaci s mladými lidmi z divadla, tak mi to nepřišlo divný.
Takže jste neváhala?
Měla jsem fázi, kdy jsem si říkala, že je to hloupost, že to bude lepší ukončit. Ale pak jsem to přestala úplně řešit. Dneska jsme spolu devět let a nevidím v tom vůbec problém.
A upřímně, vypadáte naprosto skvěle.
Děkuju.
Rozhovor vyšel v časopise .
