David Matásek: Život herců je takový neuspořádaný ...

S hercem Davidem Matáskem jsme se sešli na pražském Žižkově, kde spokojeně žije a vychovává své děti. U něj to slovo „vychovává“ opravdu platí na sto procent, s brzy šestiletou Maruškou a dvouapůlletým Benem totiž tráví každou volnou chvilku. Jen jednadvacetiletá Linda už má svůj život…

Jaký jste táta, jak byste se popsal?

No, asi bych se pochválil. (smích) Mám totiž školu od bráchů, dvojčat, kteří byli o devět let mladší, takže jsem s nimi rodičům už jako kluk pomáhal. Mám k dětem veskrze kladný vztah, nevyhýbám se přebalování a dalším věcem, které tatínkové většinou nemusejí dělat. A klidně jsem s nimi i pár dnů sám. Ale samozřejmě uznávám, že některé věci nejdou nahradit a je u nich důležitá maminka.

Jste ze tří dětí, sám máte tři děti, je to číslo i ve vašem případě konečné?

Určitě ano, já nechci být starý otec. Už Benouškovi říkáme Pozdní sběr. (smích) Chtěl bych s dětmi ještě pořádně sportovat, jít na jejich maturiťák… Mít děti v 65 fakt nechci. Takže máme doma dohodu, že tohle číslo konečné je.

Vaší nejstarší dceři z předchozího manželství je už dneska 21, jak vnímáte rozdíl mezi ní a dětmi, které jste měl o 15 let později?

Rozdíl je hlavně v tom, že byla to první dítě, do kterého člověk vkládá ambice. Myslím, že to byla trochu chyba, hrozně jsem si přál, aby byla ve všem dobrá. A ona ze začátku byla, na všechno, na co sáhla, měla talent. A pak přijde puberta a člověk je rozčarovaný, že se mu to dítě na jeho plány vykašle. A tak jsem zjistil, že o to vůbec nejde.

A o co tedy jde?

Je důležité, aby dítě bylo zdravé, spokojené, dělalo to, co ho baví, a našlo si to svoje místo ve světě. Nějak jsem u Lindy zapomněl, jak jsem to měl já, když jsem byl mladý. Že i mí rodiče měli nějaké ambice a že jsem si stejně dělal, co jsem chtěl, a hledal sám. Nějak jsem jí to prostě nechtěl dopřát a měl jsem pocit, že jí do toho musím trošku kecat. A to je myslím ten rozdíl. U těch mladších dětí už jen chci, aby zdravily, děkovaly, prosily a to je všechno. Jestli budou excelovat v tenise, je mi tak nějak putna.

Takže nejste ten přísný otec, kterého všichni musejí poslouchat na slovo… To bych rád, ale mě se bojí jen cizí děti. Ty moje záhy pochopily, že jsem pod tou tvrdou slupkou dobračisko a že jdu opít rohlíkem. Linda studuje filmovou školu, baví ji to?

Teď jde do třeťáku a je už i někde na praxi, takže ji to baví moc. I když ještě úplně neví, jestli bude filmařka, praktik, nebo teoretička, protože to zase zkoušela na filmovou vědu na filozofické fakultě. Já se jen děsím toho, že mi jednou zavolá z nějaké neznámé africké země, že je tam krásný konflikt a ona ho filmuje.

Marušce bude šest, k čemu ta tíhne?

Maruška je celkem všestranná. Je hodně nadaná, co se týče mentálních schopností. Plynně mluvila už v roce, kdy nám třeba řekla, že spolkla prsten, takže jsme věděli, že ho nemáme hledat, jen si na něj počkat. (smích) No a dneska už čte a píše…

Jak se to naučila?

Úplně sama. Babička ji trochu naučila číst, ale psát pak začala sama. Píše si takové knížky, komiksy, sama si to ilustruje… Je to i výhodné, protože si k tomu někam zaleze a člověk o ní tři hodiny neví. I na dovolené psala deník o tom, co jsme zažili… Maruška: Teď čtu encyklopedii, kde jsou dějiny, zeměpis a fauna Austrálie. Dneska jsem si třeba četla o vakovlkovi.

Váš tatínek je scénograf, maminka se zabývá grafikou, vy jste se tomu ale nevěnoval, zdědily výtvarný talent alespoň děti?

Bohužel k dědečkově velké nelibosti a zklamání je toho výtvarna v rodině dost málo. Maruška se ráda nechá inspirovat, když vidí nějaký nápad, dělá krásné koláže, lepí na papír, vyrábí makety událostí, pokojíčky. Ale že by tam byl nějaký průrazný talent… Myslím, že maluje zatím docela naivně, je spíš víc technická. Dělají třeba moc krásné věci na keramice.

Z tebe bude spíš spisovatelka, viď, Maruško?

Maruška: Já ještě nevím, co ze mě bude. Asi bych chtěla být veterinářka. Ale musím si to ještě pořádně rozmyslet. A herečka jako táta bys nechtěla být?

Maruška: Né… Teda chtěla bych.

Ale tatínek asi moc nechce, co?

Ne. To není nic, co by mohli sami ovlivnit. Navíc pro holky je to ještě složitější, protože život herečky je hrozně krátký. Dokud je hezká, mladá a má kliku, tak se jí třeba podaří nějakým způsobem prorazit a udržet se, ale to, co se podařilo například Jiřině Bohdalové, to je unikát. Život herců je prostě takový neuspořádaný a já bych dětem přál, aby si o svém směřování v životě mohly rozhodovat samy. A to jako herci nemůžou.

A chodí se na vás děti dívat do divadla?

Linda to měla vysloveně ráda a chodila odmalička na Shakespeara, na všechno. Maruška: A já jsem se byla jednou podívat na Deváté srdce. Líbilo se mi to a ani jsem se nebála. A taťku jsem poznala, i když byl zamaskovaný. Byl teda pěkně přísný, trošku jsem se bála, že je zabije. Ale jinak chodíme do Minoru na dětský představení.

A koukáš se na tátu i v televizi?

Maruška: Viděla jsem šest dílů Přešlapů a taky Konec básníků v Čechách. Tam byl hrozně mladej. Asi o padesát let.

No, to jsi skoro trefila! (smích) Co s dětmi nejraději děláte, Davide? Maruška: Táta se mnou nejradši blázní.
To znamená, jako že se pereme, šermujeme… Ale oni už si hrají i dost spolu, různě se zavírají do skříní, smějí se, i když to chvilku trvalo. Maruška to totiž zezačátku neměla úplně jednoduché. Nebláznila, ale vždycky tak nějak řekla, že už by bylo dobré, aby si ten chlapeček sbalil svých pět švestek a odešel zase tam, odkud přišel. Mami už ho polož, řekla mamince asi třetí den po příchodu z porodnice. No a teď ji Beník docela mydlí a ona ví, že mu to nemůže vrátit, protože by se bratr neměl tlouct, když je malý…

Měl jste to jako dítě taky tak?

Já jsem bráchy taky docela mydlil, i když teda měli výhodu početní převahy. Ale dával jsem jim, dokonce jsem po nich střílel i vzduchovkou! Oni na to dodneška vzpomínají, i když tenkrát řvali. Teď na jaře slavili čtyřicítku a tam proběhlo historek!

Vídáte se s bratry často ještě dnes?

My se máme rádi, nic jsme si neprovedli, takže se vídáme, i když ten nejchytřejší z nás je v Manchesteru. Což je problém, když potřebujeme s něčím poradit. To mu musíme skypovat. Bráchové to mají dokonce tak, že si oba pustí skype, dělají si každý svoje, ale jsou prostě spolu. Já jsem třeba přišel za bráchou, který bydlí u nás v domě, a on tam měl na obrazovce bráchu v Anglii. Tak jsem ho upozornil a on říkal: Já vím, my si děláme svoje… Prostě dvojčátka. Když byli malí, řezali se jako koně, tak je naši oddělili. Jednoho poslali na tábor a druhého k babičce. A Lukáš v těch čtyřech pěti letech seděl u okna, venku lilo a říkal: To Honza nesnáší… Taková je to vazba.

Oba mají děti, tak je u vás asi i po téhle stránce veselo…

Lukáš má děti starší než já a Honza má teď tříměsíční holčičku, takže ano.

Obvykle trávíte léto s dětmi na chalupě, letos jste ale zůstal v Praze, jak to?

Letos jsme to zkusili trochu jinak a jeli jsme hned na začátku prázdnin do Itálie. Půjčili jsme si karavan a jeli jsme na Lago di Garda. Kromě mě z toho všichni měli otřesný zážitek, protože bylo hrozné vedro a v tom karavanu se člověk nijak neschová. Benouš se navíc bojí vody, a pokud to není dětské brouzdaliště, tak do ní prostě nejde, takže Maruška se zchladila v jezeře, ale Ben dostal úpal. Jinak jsem ale za rodinou na chalupu jezdil, pokud jsem zrovna netočil.

A co jste točil?

Natočil jsem pro Českou televizi jednu detektivku od Hany Proškové, takové české Agathy Christie. Na přelomu 60. a 70. let psala zajímavé detektivky, některé jako třeba Muž s dýmkou a měsícem byly i zfilmované. Je to docela hezký scénář, s panem Preissem tam hrajeme ústřední dvojici policisty a malíře, kteří spolu přicházejí na řešení těch případů. Točili jsme to jako rybáři u Berounky, a pokud to dobře dopadne, tak z toho bude třídílná série.

Kus prázdnin vám zabralo taky natáčení seriálu Obchoďák…

To je klasický seriál rodinného typu, o vztazích a chvílemi je docela vtipný. Odehrává se to celé víceméně v obchodním domě, doba je taková, a tak se lidi setkávají v obchoďáku. Jen ten původní název Dům snů mi přišel takový případnější, protože lidi si tam chodí ty sny realizovat a budovat další, kterých nikdy nedocílí.