Eva Le Peutrec: Hlavně nepřestávat snít...
Jak mi během studií architektury pomohla dvouletá stáž v Kalifornii?
Pobyt v USA byl rozhodující. Kalifornie byla v té době kolébkou architektury a technologického pokroku zároveň. Došlo k jedinečné akumulaci světových kreativců, kteří vytvořili něco naprosto nového. Působil tam Frank Gehry, Thom Mayne, Greg Lynn, k tomu tam sídlí centrály společností Apple nebo Google… Bylo úžasné být součástí. Psal se rok 2002, tehdy na liberecké fakultě architektury neexistoval program Erasmus. Všechno jsem si zařizovala sama, vízum, práci… Odletěla jsem s osmi sty dolary v kapse a jednoduché to skutečně nebylo. Ovšem díky zkušenostem ze San Franciska jsem dostala chuť dál cestovat, poznávat svět. Jsem člověk dobrodružné povahy a lákají mě výzvy.
Jak se mi podařilo uspět v Šanghaji?
Bylo mi 25 let, když jsem přiletěla, neuměla jsem řeč a nikoho jsem neznala. Ale ve firmě, do které jsem nastoupila, jsem se velmi rychle dostala k velkým projektům. Je potřeba si uvědomit, že v Číně kvůli kulturní revoluci, během které byly zavřené všechny univerzity, chyběla celá generace architektů. Všichni jsme byli mladí, naši šéfové, kteří vystudovali v USA, byli jen o deset let starší než my. Byli jsme hození do vody a museli jsme plavat. Velmi brzy se ukázalo, kdo zvládne velké projekty a kdo ne, zodpovědnost byla veliká, šlo o miliardové zakázky. Během několika málo let nám prošly pod rukama desítky projektů a nasbírali jsme zkušenosti větší než většina amerických i evropských architektů za celý svůj život. Vím, že jsem byla součastí epochy, která se už nebude nikdy opakovat.
Chybí v mém portfoliu nějaký typ stavby, který bych ráda postavila?
Navrhovala jsem skutečně už hodně velké spektrum staveb. Občas žertuji, že mi chybí už jen vězení a krematorium. Nedávno jsem navrhovala polepšovnu, čímž jsem se typologií stavby a bezpečnostními opatřeními tomu vězení přiblížila, takže chybí už jen to krematorium… Ale vážně, ráda bych si navrhla nějaké velké muzeum. Láká mě i vila v tropickém stylu, kde exteriér prostupuje do interiéru a naopak. Ideálně v Nové Kaledonii. A kdyby to byla vila pro moji rodinu, bylo by to úplně bez chyby!
Jaké mám ambice?
Stále vysoké. Na Pritzkerovu cenu si budu muset ještě počkat. Většinou se uděluje architektům starým i nemocným, u kterých si už porota není jistá, že dožijí příštího roku. Tak budu dál stavět a třeba to jednou vyjde. Důležité je, ať děláme cokoli, abychom to dělali naplno. Je jedno v jakém oboru, prostě se snažit o co nejlepší odvedenou práci, i když nás to mnohdy vyčerpává. Také je důležité nepřestávat snít. Život bez snů je strašná nuda.
Kterým svým vlastnostem vděčím za úspěch?
Vytrvalosti, flexibilitě, otevřenosti, kreativitě, pokoře, ochotě riskovat a schopnosti dotahovat věci do konce.
CO MÁM RÁDA
- Poslední dobou se mi v kabelce zabydlel rychloutahovák na koloběžku mého syna.
- Guerlain Idylle. Manžel mi ho zabalí, i když se chystáme kempovat…
- Červené ručně šité lodičky zkombinuji se vším, co mám ve skříni.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
