Gábina Partyšová: Než přišla Ornella, nikoho nezajímalo, co cítím a jaká opravdu jsem

Je pravda, že jste se do televize dostala díky sportu?

Je to tak, ale vzniklo to úplnou náhodou. Od svých šestnácti jsem předcvičovala v Brně aerobik. V osmnácti jsem pak pod vydavatelstvím Monitor EMI vydala hudební album, které mělo reklamu na Nově. V tu dobu se televize rozhodla, že Hanka Kynychová natočí u moře videokazetu se cvičením aerobiku, ve kterém bude kromě ní vystupovat i několik známých tváří. Mimo jiné tam měla být Lucka Výborná, která ale z nějakého důvodu nemohla nakonec odjet, a produkce hledala narychlo náhradu.

Z mého životopisu zjistili, že mám s aerobikem zkušenost, a bylo rozhodnuto. Brzy po příletu jsem se seznámila s Lenkou Hornovou, tehdy ještě moderátorkou Občanského juda. Vlastně nás svedla dohromady cigareta. Tím odstartovalo naše přátelství, které trvá dodnes, a vzápětí vznikl i pořad Prásk.

Jak vypadalo cvičení pod vedením šestnáctileté Gábiny?

Vedla jsem hodiny tak, aby se během nich lidé bavili, a měla jsem hodně plno. Možná k tomu dopomohl i fakt, že už jsem v té době byla v Brně známá díky práci v rádiu Krokodýl. Za to, že jsem se stala cvičitelkou, může ale hlavně moje urputnost. Sama jsem si vybrala instruktorku, jejíž hodiny mě natolik zaujaly, že ve chvíli, kdy ona musela kvůli zranění na nějakou dobu cvičení přerušit, jsem si umanula, že za ni zaskočím. Udělala jsem si rychlokurz a odstartovala své hodiny. Prostě jsem si vzala do hlavy, že budu předcvičovat, povedlo se a nadšení mi vydrželo další tři roky.

Dovedla jste tenkrát odhadnout, jací lidé jsou?

Intuitivně jsem věděla, s kým je mi dobře. Ale zároveň jsem se držela toho, že nikdy nikoho nesoudím. Pokud mi není ubližováno, uvědomuji si, že každý má svůj příběh. Tahle moje vlastnost už se projevila na základní škole. Tehdy jsem byla typická předsedkyně třídy, kterou ale měli rádi jak šprti, tak sígři.

Jak se noční život podepisuje na kráse?

Hodně, zvlášť když pijete a kouříte, čemuž jsem se svého času nevyhýbala. Noční život je spojený s těmito hříchy a já jim tam podléhám. Doma moc nekouřím a vůbec mě nenapadne, že bych si nalila skleničku alkoholu. Když ale přijdu na večírek, hned si zapálím a objednám si pivo. Na večírcích, které jsem točila ještě pro Novu, jsem sice pracovala do půlnoci, ale sama z nich odcházela až někdy kolem třetí ráno. Spánkový deficit jsem pak doháněla polovinu dalšího dne. Hodně se to zlomilo po narození Kristiánka, který pravidelně vstával kolem páté ráno, a tak musely večírky postupně ustoupit do pozadí.

Musela jste někdy hubnout kvůli práci?

Když jsem přišla do Prahy, bydlela jsem u Lenky Hornové a za rok jsem se u ní vyjedla z padesáti na šedesát kilo. V té době jsem byla častěji na obrazovce a na vlastní kůži jsem pochopila, co to znamená, že televize přidává kila navíc. Ačkoli jsem se necítila špatně a neměla nouzi o pohledy mužů, coby reportérka jsem vypadala jako naducaná holka s velkým moravským zadkem. V tu chvíli jsem si umanula, že to musí dolů. Hodně mi tenkrát pomohlo přestat jíst pět hodin předtím, než jdu spát.

Dosáhla jste ideální váhy?

Dala jsem to. Nejvtipnější na tom je, že když se mě tenkrát novináři ptali, jak se mi to povedlo, udělala jsem si z nich legraci a řekla jim, že jsem celý rok jedla jenom jeden banán denně. To jsem ještě netušila, že se mě banánová dieta bude držet dodnes. Neustále se mě na ni novináři ptají, přitom je jasné, že bych tímhle způsobem spíš umřela.

Přes všechny úspěchy s hubnutím za sebou máte liposukci stehen...

Ačkoli pravidelně cvičíte, jsou partie, které pohybem nevytvarujete. Řadu let jsem řešila technický problém – v porovnání s boky jsem měla útlý pas a nevešla se do kalhot, které by mi jinak seděly. Jednou jsem se díky natáčení dozvěděla víc o metodách liposukce a na základě toho jsem se rozhodla do toho jít. Vůbec toho nelituji, protože mi to vyřešilo velký problém s oblékáním.

Jiný estetický zákrok vás neláká?

Často mě podezírají z toho, že jsem si nechala pomocí botoxu vyhladit vrásky. To ale není pravda a i do budoucna se toho chci vyvarovat. Zatím se mi to daří i díky kosmetice českého doktora Michaela Entnera, který vyvinul sérum obsahující kyselinu hyaluronovou. Právě ta zabraňuje vzniku vrásek. Je sice potřeba ošetřovat pleť pravidelně, ale je to lepší než vypadat jako kačer Donald. Nemám ráda nepřirozenost. Líbí se mi lidé, na kterých je vidět, že už si něco odžili. Navíc se mi stále potvrzuje, že krása vychází zevnitř. Často potkám ženu, která je luxusně oblečená, má dokonalý make-up i účes, ale v davu bych si jí nevšimla. A pak jdu po ulici, někdo se na mě podívá a já nevidím jeho vrásky, ale krásu, která z něj přímo čiší.

Kolik krásných lidí potkáváte na večírcích?

Večírkový svět je hodně podceňovaný, přitom právě tam poznáte, jací lidé opravdu jsou. Většina z nich totiž nezůstane u jedné sklenky alkoholu a vzápětí začne platit rčení, že ve víně je pravda. Osobně mě práce s lidmi i po tolika letech pořád baví. Zároveň si vždycky říkám, jaké si to uděláš, takové to máš. Proto nechodím na večírek naštvaná, ale s dobrou náladou, která ke mně přitáhne i lidi s pozitivní energií. I přesto už delší dobu zjišťuji, že pro mnohé z nás je tento rok zlomový.

Jak moc to pociťujete sama na sobě?

Dost, navíc to už řadu dní zintenzivňují titulky bulvárních novin, které rozebírají kauzu, ve které figuruji já, můj muž a jeho nevěra se slečnou Ornellou, která je nyní údajně těhotná. Přes všechno zlé má ale i tato věc svoji pozitivní stránku. Za dvanáct let, co jsem v showbyznysu, můžu poprvé mluvit o tom, co cítím a jaká opravdu jsem. Celou dobu to nikoho nezajímalo. Možná i proto, že jsem dělala večírky, které jsou brány hodně povrchně. Každý psal jen o tom, jak drahé mám šaty nebo že jsem zlatokopka, která si vzala o jednadvacet let staršího chlapa.

Hodně drsná daň za změnu v očích veřejnosti...

Je hrozné, že musela přijít Ornella, aby se o mě začali lidé zajímat. Chápu, že paní z malého města, která si deset let čte o holce, která působí povrchně, nemá důvod si o ní myslet něco jiného. Jenže když zjistí, že se jí najednou stalo něco lidského, bude jí díky tomu bližší. Ale věřte mi, že to bolí jako čert. Jediné, o co jsem se od narození Kristiána snažila, bylo skloubit roli mámy s prací moderátorky, a najednou přišlo tohle.

Neměla jste chuť před problémy utéct třeba do vašeho domu na Floridě?

Ne. Já jsem člověk, který potřebuje o problémech mluvit otevřeně. Celé manželství funguji tak, že když se mi něco nelíbí, na rovinu to svému muži řeknu. Teď se ale ve mně něco zlomilo. Když jsme si s mužem sedli, abychom vše probrali, řekla jsem mu, jak moc se mi ulevilo. Až teď jsem si totiž uvědomila skutečnou podstatu toho, co mi tak dlouho říkali lidé kolem mě – ze všeho nejdůležitější je umět odpustit. Vždycky jsem tvrdila, že touhle cestou nepůjdu, protože by mě ostatní jen zneužívali. V poslední době ale docházím k tomu, že právě to je to správné. Podstata všeho je dostat se do svého srdce, uklidit si tam a pak už vám nic a nikdo neublíží.

Už máte s manželem v srdcích uklizeno?

Uklízíme a musím říct, že to stojí hodně sil. Je to velký nápor hlavně na psychiku, protože uklízet si s půlkou národa v zádech je doslova šílenství. Za dobu, co jsem v showbyznysu, jsem se stala cvičenou opicí a zvykla si, že o mně novináři napsali už spoustu hloupostí. Jenže když se to dotkne vaší rodiny a zasahuje to do těch největších intimností… Na to se prostě nedá připravit. Moje kamarádky mi přezdívají Terminátor, když vidí, co všechno vydržím. Vybudovala jsem si už ochranný štít, a navíc mám lidi, kteří mi pomáhají. I díky nim se mi daří zůstat v klidu. Nemám ani v úmyslu někomu ubližovat tak, jak se to děje teď mně. Mým cílem je slečně, která si na mně a mém muži řeší nějaký svůj problém, ve svém srdci odpustit.

Jak vaše tělo reaguje na problémy?

Jakmile jsem ve stresu, nedostanu do sebe jídlo. Zachraňují mě moje oblíbené polévky, ať už zeleninové, nebo vydatné masové vývary. Naopak když jsem v pohodě, klidně si dám v deset hodin večer nějakou svoji prasárničku a je mi dobře.

Mění vás životní peripetie?

Už jsem si prošla různými obdobími. Můj muž mi dal okusit, jaké to je, nemuset dělat nic, a přitom mít hodně peněz. Mně to ale stejně nedalo a pořád jsem pracovala. Můj muž mě v tom vždycky podporoval. Ve svých sedmadvaceti letech jsem navíc pochopila, že peníze vůbec nedělají člověka šťastným. Možná to zní jako hloupá fráze, ale v Americe jsem poznala lidi, kteří mají domy na pláži za miliony dolarů, a přesto jsou nešťastní jako želvy a berou antidepresiva. Dneska už vím, že není nic lepšího než mít rodinu.