Hana Michopulu: Nebojím se riskovat
Svoji „food kariéru“ zahájila jako novinářka. „Zatímco jazykový cit máme já i moje sestra (pozn. red.: novinářka Mirka Zlatníková) po mámě, otec se nás snažil vystřelit mnohem výš, než žil sám. Měl vysoké nároky a šel na to hodně tvrdě. Jít do toho, nebát se, rozkopnout dveře!,“ říká Hana Michopulu, která musela odvahu riskovat prokázat mnohokrát.
Rozhodující okamžik přišel před čtrnácti lety, kdy začala psát pro časopis Marianne. Jeho editorka Renata Červenková poznala, kde je Hančina silná parketa. „Řekla, že se mám věnovat pouze jídlu. Od té doby jsem dělala všechno pro to, abych obor prozkoumala od podlahy až po strop. Vařila jsem, brala kurzy, zametala na farmářském trhu, vymýšlela časopisy, knížky,“ říká. Když chtěla pochopit technologii přípravy sušené šunky, neváhala odjet do Parmy do továrny na prosciutto crudo. Doma si pak sušenou kýtu nakládala ve vaně.
Zájem o dobré vaření v Česku rozpoutala jako první šéfredaktorka časopisu Apetit. „Kupovala jsem si tehdy pět evropských časopisů o jídle a vaření a dívala se do nich tak dlouho, až z nich na mě vystoupil hlavní princip, důvod, proč a jak mluvit se čtenáři. Jakmile víte proč a znáte cíl, ‚jak‘ na to už naskočí samo.“ Svoje zkušenosti zúročila ve třech kuchařských knihách. Knihy Zpátky domů i dva díly Receptů z farmářských trhů si hned našly čtenáře.
Její motto: Tančím tak rychle, jak dokážu.
Farmářské trhy, které dnes pokládáme za samozřejmost, vydupala ze země právě ona. Inspirovaná zahraničními trhy zorganizovala v září 2009 akci, na které své produkty prodávali lokální farmáři. „Všichni na mě zírali jako na smyslů zbavenou. Ostatně vždycky, když jsem rozjížděla něco, co pak bylo úspěšné, objevili se lidé, kteří mě varovali, že si tím zničím kariéru… Takže když se sýčci objeví, dodnes vím, že to dělám správně.“
Horkou novinkou v kariéře Hany Michopulu je bistro Sisters v Dlouhé ulici v Praze. Jde o rychlé občerstvení s nabídkou originálních obložených chlebíčků. „Dlouho jsem to zvažovala, je to přece jen vybočení. První ohlasy ale říkají, že jsem snad neudělala chybu,“ říká.
Kde bere sílu rozjíždět projekty, o nichž neví, jak dopadnou? „Pracovně jsem typ idealista. Chci zlepšit život lidí, udělat ho příjemnějším. A taky ušlechtilé cíle, to je moje. Když je obojí obsažené v práci, kterou dělám, necítím bolest a nepočítám čas,“ uzavírá.
CO MÁM RÁDA
- Boty New Balance. Díky nim vydržím stát v kuchyni bistra i dvanáct hodin.
- Twitter (na iPhonu). Moje spojka a vysílačka pro kontakt s foodie komunitou.
- Kodaň – to je velká pracovní inspirace.
- Parfém Zadig & Voltaire – Z&V je moje oblíbená značka oblečení a odnedávna i vůně.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
