Helena Máslová: Tři ženy v naší hlavě
Jaký je váš názor na odstranění vaječníků, které nedávno podstoupila Angelina Jolie jako prevenci proti rakovině?
Preventivní kastrace je velký průlom v našem vnímání toho, co ještě považujeme za zdravé tělo. Už dříve jsme se hodně posunuli v tom, že nám připadá zdravé tělo různě ořezávat a vycpávat. Jde ovšem jen o takový vrchol ledovce všeho, co se v západní společnosti děje. Máme pocit, že když naše tělo funguje samo, tak nefunguje správně. Musíme ho pořád nějak opravovat, vylepšovat, něco odebírat a něco přidávat.
Třeba jen banální zahušťování vlasů prameny jiných, zřejmě asijských žen, je podvědomá reakce na stav mysli „potřebuji lepší tělo, abych uspěla v námluvách,“ jinými slovy „mám méně sil, než potřebuji, na reprodukční výkon.“ Dále je tu společenská objednávka udržovat mladé ženské tělo v umělé neplodnosti a pak ho zase asistovaně nutit do plodnosti. Nevěříme, že umíme porodit, dítě musí vyříznout chirurg.
Nesnášíme stárnutí a klimakterium považujeme za nemoc. Z mého pohledu to je cesta do pekel. Psychosomatika je věda postavená na tom, že tělo a psychika mají být propojené. A tohle je podle mě naprosté odpojení mysli od těla. Já coby psychosomatik to vnímám jako dovršení izolace psychiky a tělesných funkcí.
Ale asi je pochopitelné, že se tak rozhodla v obavách z nemoci, která se v její rodině dědí?
Dovedu si představit, že jestliže její maminka umřela na rakovinu, ráno vstává a večer uléhá s pocitem, že může dopadnout jako ona. Což máme my všechny. Naše matky jsou odrazovým můstkem našich strategií. A protože Angelina Jolie je perfekcionistka, která všechno dělá nadprůměrně – kariéru, rodinu, charitativní činnost – i její prevence je nadprůměrná. Umím si představit její duševní pochody i pozici onkologa nebo gynekologa, který jí to doporučil. Kdyby právě ona onemocněla rakovinou prsu nebo vaječníků a ukázalo se, že její lékař jí nenavrhl možnou prevenci, pak by ve své profesi skončil. Amerika je postavená na právnících, na právních postizích, a tedy na strachu z důsledků. Úplně chápu jeho motivaci. V tom příběhu se potkal strach doktora se strachem Angeliny Jolie a výsledkem je toto.
Měli bychom tedy raději žít s přijetím všech rizik a nesnažit se je odstranit?
Jde o to, že riziko rakoviny prsu a dalších ženských orgánů je polyvalentní, to znamená, že nerozhoduje pouze genetický základ. Velká část žen s rakovinou prsu gen BRCA 1, BRCA 2 nemá. Většina z nich dokonce nemá ani pozitivní rodinnou anamnézu. Genetika je jen jedním střípkem ze skládačky. Rakovina prsu je estrogen-dependentní nádor a v současné době jsme estrogenu a jemu podobným látkám vystaveni ve vyšší míře.
Zdá se, že čím víc toho věda dokáže, tím těžší je pro nás přijmout, že nemáme vše pod kontrolou.
Ano, například pro moje pacientky, které řeší neplodnost, je těžké pochopit, jak je možné, že nemohou otěhotnět, když přece všechno dělají správně. „Já se maximálně snažím, tak jak je možné, že moje snaha není korunována úspěchem, když ve všech ostatních oblastech života to takto funguje?“
Jaká rizika může mít preventivní operace, která ženu de facto zbaví jejích ženských orgánů?
Může to ohrozit její manželství. Muži mají v sobě instinktivně zakódováno, že chtějí mít pohlavní styk s potenciálně plodnými ženami. Proto tolik padesátníků páchá nevěry, opouští klimakterické manželky. A stává se i to, že když žena podstoupí nějakou gynekologickou operaci, manžel, který není úplně loajální, to nezvládne. Vykastrovaná manželka pro něj prostě přestane být ženou.
Přestože to na ní není navenek nijak poznat? Anebo snad je?
Existuje něco, čemu říkáme ovulační chování. Známe ho dobře u zvířat. Sama jsem například měla kočku a nechtěla jsem ji nechat kastrovat. Já, která léčím neplodnost, to svojí kočce přece neudělám! (směje se) Jenže když okolo našeho domu obcházel takový hnusný kocour, naše kočka mi doslova nadávala, když jsem ji zavírala. A to je ovulační chování. Je to pudovost, na kterou rozum nemá vliv. Nedávno jsem byla ve společné sauně. Najednou se otevřely dveře a vycházela skupinka asi osmi spoře oblečených mužů. Nějaká paní mi říkala cosi o ručnících a já jsem ji vůbec nevnímala, zírala jsem na ně jako puberťačka. Takže to bylo také ovulační chování. Které vymizí, když tělo přestane produkovat ženské hormony.
A jak jsou na tom ženy, které berou hormonální antikoncepci?
Ženy, které berou antikoncepci, nějakou hladinu estrogenu mají, takže se sexuálně projevují. Ale jejich hladina hormonů je lineární, tedy stále stejná. Chybí tomu ten vrchol luteinizačního hormonu v okamžiku ovulace, chybí tomu dynamika.
V době, kdy jsem vyrůstala, mi matka i babička vštěpovaly, že se musím hlavně dobře učit a najít si dobrou práci. Slovo ženskost bylo téměř podezřelé, zavánělo to manipulací s muži. Byla jsem vychovávána tak, že to dělají jen ženy, které si samy sebe neváží. Myslím, že pro generaci dnešních třicátnic a čtyřicátnic je to docela typické…
Já svým klientkám kreslím takový obrázek: tři základní ženské identity. První z nich je postavená na mateřství, klasická, tradiční. Dříve, před sto lety, byl hlavní úkol ženy vdát se a mít děti, zajistit rodovou linii. Ta mateřská identita je prazákladní, původní, ale v současné době máme ještě dvě jiné. Marilyn Monroe v 50. letech prolomila hodnotu mateřského kultu a ukázala světu, že když je žena sexy a krásná, má všechno, co chce. Má všechny možnosti, muže, vyšší životní úroveň a úctu světa.
Od 60. let se sex-appeal dále kultivoval, zrodil se kult modelek, krásy, ženských časopisů a s tím spojeného byznysu, v medicíně vznikl obor plastické chirurgie a tak dále. Jako kdyby se řeklo: „Matky skončily, hraje se podle nových pravidel. Každá ,socka‘ může být matka, to není žádná hodnota. Hodnota je být upravená, pěstěná, sexuálně atraktivní.“ A tato strategie se dostala do konkurence s původní strategií mateřství. Od 90. let tu pak v masovém měřítku nastoupila ještě nová strategie: kariéry, profesního uplatnění a vlastních peněz.
V reálném životě se ale zřejmě tyhle strategie různě kombinují.
Kdybychom si tyto tři strategie představili jako tři ženy – skvělou matku, která má po porodech trochu nadváhu a je bez práce, sexy ženu, která je bezdětná a bez kariéry, a úspěšnou manažerku, která vydělává sto tisíc – a kdybychom tyto tři ženy postavili vedle sebe, co by jedna o druhé říkaly? Ty by se nenáviděly! Říkaly by o sobě hrozné věci. Ta pracující a úspěšná by druhým dvěma řekla: „Vy dvě jste chudinky, protože jste závislé na mužích. Nemáte vlastní peníze, manipulujete s muži skrze děti a sex. A jste paraziti. Já jediná mám vlastní peníze, a proto i hodnotu, protože muž může kdykoli odejít.“ A současné ženy se snaží si z těch tří strategií vybrat anebo je navzájem skloubit. A když se to snaží zkombinovat, tyhle tři ženské se jim hádají v hlavě a chvíli vyhrává jedna, chvíli druhá nebo třetí.
V jednom rozhovoru jste se zmínila, že mužům v současnosti roste méně vousů než v době před sto, sto padesáti lety. Změnily se nějak fyzicky i ženy?
Výrobci prádla tvrdí, že ženská postava se mění, zarovnává se. Rozdíl mezi obvodem pasu a boků je méně výrazný. Tvar postavy se formuje v pubertě, v teenagerském věku. A je pravda, že například já a moje dcera, ačkoli nás dělí jen jedna generace, jsme měly pubertu úplně odlišnou. Já jsem měla mnohem víc volného času, víc jsem se flákala, ale i běhala, jezdila na kole, plavala. Ne kvůli sportu samotnému, ale pro zábavu. Šli jsme plavat do rybníka, ujela jsem dvanáct kilometrů na kole, prostě proto, že rybník byl dvanáct kilometrů daleko. To se velmi výrazně změnilo.
Také jsem odmalička měla svobodu pohybu. Od tří let jsem chodila sama na pískoviště. A dnes jsou děti do dvanácti let jako vězni, kteří mají veškerý čas zorganizovaný. Změna postavy tedy souvisí s celkovou změnou životního stylu. Současní teenageři se úplně jinak pohybují, úplně jinak se tedy i hormonálně vyvíjejí. A samozřejmě můžeme spekulovat o tom, zda hraje roli i vystavení nějakým toxickým látkám, hormonálním disruptorům, látkám, kterým říkáme endokrinně aktivní toxické látky.
Změnil se v dnešních rodinách nějak přístup k první menstruaci u dívek? Vzpomínám si, že u nás doma v 80. letech se o tom téměř nemluvilo. Jen jsem dostala knihu Děvčátka, na slovíčko…
Dřív byly rodiny větší a v každé domácnosti se potkávalo víc žen nebo dívek: sestry, tety, sestřenice. Takže načítání koloběhu života, ať už jde o první menstruaci, anebo porod či smrt, bylo přirozenější. Za komunistů se širší rodiny rozpadly, zůstaly jen ty menší, nukleární. A je pravda, že mnoho mých pacientek vypráví děsivé příběhy: například že začaly menstruovat na školním zájezdu a vůbec nevěděly, co se to s nimi děje, myslely si, že umírají. Anebo to řekly matce a ta spráskla ruce a začala plakat.
Dnes se ovšem podle mého názoru v některých rodinách děje druhý extrém: z první menstruace se dělá něco jako show nebo veřejná událost. To, myslím, také není v pořádku. Je to velmi intimní věc a dívky v pubertě těžko nesou i to, když se o jejich menstruaci dozví třeba otec. Mělo by to zůstat takovým tajným spiklenectvím mezi ženami, matkou, sestrou… Pokud to chtějí máma s dcerou nějak oslavit, mohou jít třeba koupit šaty. Anebo rtěnku. Udělat něco ženského.
Jak se díváte na invazi růžové barvy do šatníku malých holčiček? Všechny ty závoje, třpytky, flitry… Některé matky se obávají, že přemíra růžové udělá z jejich dcery stereotypní „barbínu“.
Záleží na tom, co matka pro dceru chce. Jestliže bude upřednostňovat pracovní identitu, bude chtít, aby dcera vystudovala dobrou školu, nerozptylovala se s kluky, aby se cítila rovnoprávná, pak ji bude oblékat unisexově. Ale já, protože hájím svůj obor, plodnost, reprodukci, tak nemám nic proti růžové barvě u holčiček! Naopak, vím, že ji instinktivně milují, stejně jako všechny ty třpytivé cetky. Mezi svými pacientkami mám mnoho žen velmi nešťastných ze své neplodnosti, takže mě netěší nic, co vede ke stírání rozdílů mezi pohlavími, k androgynní identitě.
Co byste poradila ženě, která je úspěšná manažerka, nechce se své práce vzdát, a přesto se chce cítit víc žensky?
Pozor, ženy, které jsou svým hormonálním založením velmi ženské, velmi feminní, to trošku obtěžuje. Chovají se podle svého menstruačního cyklu, podávají nestabilní výkony v práci. Být velmi ženská znamená, že v první polovině cyklu jsem upovídaná, extrovertní, v době ovulace svádím šéfa, potom jsem introvertní, stáhnu se do sebe a pár dnů před menstruací přestanu chodit do práce. To je vyhraněné feminní chování, které by žádný zaměstnavatel nesnesl.
Extrémně feminní žena je vlastně hysterka: nestabilní, nevypočitatelná, nelogická. Když není těhotná, je nepříjemná, když je zamilovaná, chce, aby ji muž oplodnil. Nevím, kdo z nás by tohle chtěl celý život. Určitá míra omezení feminity nám vlastně umožňuje fungovat. Už Asklepion označil hysterii za „putující dělohu“. Nedávno mi jedna etnoložka vyprávěla o folklorním zvyku na jihu Itálie: pokud byla žena hysterická, přišla za ní skupina muzikantů a začali hrát takzvanou tarantellu. Utancovali ji, dokud neomdlela, a potom byla vyléčená. Odjakživa tedy věděli, že tyto ženy potřebují k uklidnění nějakou náhradu sexuality – v tomto případě tanec.
A přesto – co mohu dělat, pokud si chci nechat svůj život takový, jaký je, jenom do něj pustit víc ženskosti?
Dělat ženské věci, například tančit nebo se zdobit. Umíme dobře podporovat estrogenní chování, ale pro plodnost je důležitý progesteron a ten se dříve podporoval tzv. repetitivními činostmi, třeba vyšíváním nebo pletením.
MUDr. HELENA MÁSLOVÁ
Lékařka, specializující se na psychosomatickou péči, zejména ženské zdraví a reprodukci. Vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala na gynekologicko-porodnickém oddělení, na lůžkovém interním oddělení i v léčebně dlouhodobě nemocných. Zkušenosti ze všech těchto pracovišť ji přivedly k psychosomatické a primární medicíně a posléze k založení Centra psychosomatické péče.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
