Herečka Eva Sakálová: I seriály se dají zahrát kvalitně...
Jak bude vypadat váš ideální den, vysněný? V pravé poledne se probudíte a potom…?
Krásně bych se vyspala, venku by bylo teplo, zacvičila bych si jógu a pak bych si šla zaplavat do moře. Nebo bych jezdila na koni a večer bych si sedla s přáteli na dobré vínko a příjemné jídlo. A potom bychom sledovali západ slunce v moři, případně bych se šla v noci ještě vykoupat.
A jak často si podobný ideální program stihnete dopřát?
Momentálně moc často ne, protože mám hodně práce, za což jsem samozřejmě vděčná, protože práce je můj koníček. Ale po moři, hlavně jak teď začalo léto, hrozně toužím. Miluji ten první pohled na nekonečnou mořskou hladinu. Na to se vždycky těším, a čím je u nás tepleji, tak tím víc po tom toužím. Naposledy jsem ovšem podobný ideální den prožila vloni na podzim, když jsem byla na Kanárských ostrovech.
A to jste neměla čas zaletět někam ani na prodloužený víkend?
Teď ne, pokud jsem měla volný den, tak jen jeden, žádný prodloužený víkend. A to jsem spíše uklízela, protože to jindy nestihnu. Ale jakmile ho budu mít, tak někam poletím, na to jsem dost akční.
Umíte se odměňovat? Když máte tolik práce…
Umím. Já se ráda odměňuji. Když mám hodně natáčení, jdu třeba na a to si vždycky užiji.
Odměnou je určitě i jízda na koni. Jak jste se k tomuto krásnému způsobu relaxace vlastně dostala?
Poprvé jsem jezdila na koni, když jsem studovala v Německu. Jeden profesor byl Polák, který zorganizoval pro studenty herectví dvoutýdenní kurz jízdy na koni v Polsku. A mně se to propojení koní a přírody strašně zalíbilo, později jsem si udělala ještě další kurz doma, a když mám chuť a čas, tak si jdu zajezdit. Ale pořád nejsem žádná velká jezdkyně, je to spíš relax, propojení se zvířetem a přírodou. Přemýšlela jsem i o tom, že bych si koně pořídila, určitě by to bylo krásné, ale protože mám spoustu dalších zálib a koníčků, tak bych to zatím asi časově nezvládla.
Také jste propadla józe?
Jo, a úplně náhodou. Šla jsem si ze zvědavosti zacvičit a zaujalo mě to. Ale na začátku to bylo jen cvičení, až později jsem zjistila, že je kolem jógy i filozofie, to mě také začalo zajímat a vyzkoušela jsem si různé . Oceňuji na tom nejen samotné cvičení, ale i to fyzické a psychické propojení, což mi dělá hrozně dobře.
Dospěla jste také skrze jógu k vegetariánství, které je jedním z pilířů jógového způsobu života?
To ještě ne. Samozřejmě o tom vím, maso moc nejím, ale striktně to nedodržuji.
A neláká vás cesta do Indie? Pár týdnů žít a cvičit v nějakém ašramu?
Jak to víte? Láká mě to hodně, chtěla bych se v józe zlepšit, ale také cvičit v zemi, kde to vzniklo. Problém je v tom, že potřebujete alespoň měsíc, který zatím nemám k dispozici.
Jak se vás dotýká určitá ztráta soukromí, když vás díky populárním seriálům pozná většina lidí, kteří se u nás dívají na televizi?
Ono to není tak zlé, protože jak rychle si lidé někoho zapamatují, tak stejně rychle na něj zapomenou. A když zrovna v žádném seriálu nehraji, tak zájem zase opadá. Ale spíš zažívám tu příjemnou formu, že se na mě někdo usměje, pozdraví mě či pochválí. Patří to k naší práci a já jsem ráda, že mám zpětnou vazbu.
Jaký vztah máte s českým bulvárem? Jsou na vás ještě hodní?
Já myslím, že pro ně nejsem nějak zvlášť zajímavá. Zatím to byly spíš takové nevinné věci, když jsem dělala muzikál Producenti, tak mě třeba hodnotili, jak chodím oblékaná. Když dostanete špatnou známku, chvíli to zamrzí, ale zase vás to nepoloží. Každý má přece jiný vkus.
Na jedné straně hrajete v seriálech, na druhé straně zvládáte i charakterní role na scéně Národního divadla i Divadla Andreja Bagara v Nitře. Jak to lze skloubit? Přece jen se jedná o rozdílné způsoby herectví.
Já jsem měla štěstí i v seriálech, měla jsem postavy, kde bylo co hrát. Dělám ráda oboje dvoje, protože jsou to rozdílné způsoby herectví a na každém je něco lákavé. Kamera je blízko, zachytí každý váš pohyb a všechno musíte mít v očích. Divadlo je zase náročnější energeticky, protože energii nestačí přenést jen ke kameře, ale až k divákům do poslední řady, což není jednoduché. A proto jsem ráda, že můžu dělat oboje, protože se to podle mě navzájem doplňuje.
V Národním divadle jste si zahrála už jako mladá dívka. Jak se k vám chovali staří herečtí pardálové?
Byli milí a hodně mě naučili. Ale musím dodat, že jsem tam přicházela opravdu s velkou pokorou. A možná i díky tomu jsem v nich vždycky cítila velkou oporu.
Já myslím, že většina kolegů z Národního divadla hraje v nějakých seriálech, a pokud ne, tak to prostě nechtějí. Konkurence je určitě daleko větší v mé věkové kategorii než v té jejich, takže k žádnému žárlení není důvod. Spíš se můžete setkat s odsouzením seriálů, třeba můj profesor Martin Huba nedovede pochopit, že si jednak potřebujeme vydělat, a hlavně že by nás to mohlo i bavit. Nevnímá seriály jako žádné umění, což je škoda, protože i seriály se dají zahrát kvalitně.
Proč jste se po dokončení školy rozhodla zůstat na volné noze?
Já jsem měla nabídku na angažmá, ale řekla jsem si, že to zkusím na volné noze. První měsíce nebyly rozhodně ideální, měla jsem točit film, který se nakonec netočil, takže jsem zjistila, že to nebude úplně jednoduché. Pak jsem ale začala zkoušet v divadle a pomalu se to znovu rozběhlo. Na volné noze jsem už šestým rokem a měla jsem krásné příležitosti, nejen na Slovensku, ale i v Polsku či v Česku, potkala jsem zajímavé lidi, poznala nová místa, za což jsem ráda.
Nechcete se přestěhovat do Prahy?
Praha se mi líbí. Žila jsem tady osm měsíců, když jsem natáčela, mám tu spoustu kamarádů. Stále tady mám co objevovat a těším se, když do Prahy jedu. Takže nemohu vyloučit, že bych se sem jednou přestěhovala, ale stejně nemohu vyloučit, že bych se přestěhovala třeba do Varšavy nebo do Berlína, kde se mi také líbí. Všechno je to o lidech, které potkávám, i o pracovních nabídkách, které dostávám. Takže uvidíme, co mi život přinese.
Už jste si zahrála také v polštině i v češtině. Co vám jde lépe?
V polštině jsem měla menší trému než v češtině. Tam jim nevadil můj přízvuk, takže jsem se uvolnila a neměla jsem s tím problém. S češtinou je to však jiné, protože jsem v češtině přečetla snad ještě více knih než ve slovenštině, takže mám před češtinou větší respekt a víc slyším svůj přízvuk. Ale myslím si, že mám na jazyky talent a dokážu se je naučit, nejen slovanské, ale třeba i těžkou němčinu.
Mají některé role, které jste si zahrála, zpětný vliv na váš život? Že si skrze postavu uvědomíte, co v životě chcete, nechcete, děláte špatně?
Ano. Zrovna teď natáčím seriál Dr. Ludsky, kde hraji lékařku, která má velmi jasné názory, je zásadová a pevná. A od ní se učím, protože já neumím říkat striktně ne a často se snažím lidem vyhovět na úkor sebe samé. A právě to se od ní teď učím. Někdy mi to jde, a někdy ještě ne.
Co vás zatím v herecké branži dokázalo nejvíc překvapit?
Mě hrozně bavilo studium, moc ráda jsem hrála, tančila či zpívala. Ale když jsem skončila školu, tak přišlo takové vystřízlivění, že to není a nebude úplně jednoduché. A tehdy mi došlo, že nás neučili na škole prosadit se. Nebo že jsme neměli předmět, jak uspět na konkurzu. Takže jsem začala ztrácet růžové brýle, že stačí jen talent, že stačí chtít a být dobrá. V naší branži je totiž spousta věcí o kamarádství, o dobrých vztazích i o tom, s kým se znáte. Ale přesto zůstávám optimistou a věřím, že kvalitní herecký projev je důležitější než známosti.
Jednou jste kdesi prohlásila, že se nerada líbáte v rolích, že jste moc stydlivá. Lze se to naučit? Až to bude po dvacáté, už to půjde samo?
Jsem stydlivá, ale myslím, že se to dá naučit, a s přibývajícími zkušenostmi už je to jednodušší. Ale nikdy to není úplně bez problémů, vždycky se trochu stydím a musím nejprve proniknout do postavy, uvědomit si, že to nejsem já, ale moje role.
Řekla byste o sobě, že jste spíše introvertní, nebo extrovertní typ?
Spíše introvert, ale občas mám i extrovertní náladu. Záleží na situaci a okolnostech. Někdy to na mě přijde, ale většinou nemusím být středem pozornosti. Člověk se více naučí, když poslouchá, než když stále něco vypráví. A já když nejsem na jevišti, někdy ráda jenom jen tak sedím a poslouchám.
