Holky a kluci vs. Šatičky a autíčka

Podle zastánců genderově neutrální pedagogiky je vědomí příslušnosti k určitému pohlaví dokonce nežádoucí. Lidé by měli být vnímáni spíše jako „ono“ – ve Švédsku se v případech, kdy mluvčí nechce zdůrazňovat pohlaví osoby, o níž se hovoří, začalo používat speciální zájmeno „hen“.

Jsem hrdá na to, že se Švédsko snaží o větší rovnoprávnost. Je skvělé, že se pokoušíme vytvářet rovnováhu mezi ženami a muži všemi dostupnými prostředky. Podle mě je důležitější postarat se, aby se rozdíly mezi pohlavími nepopíraly, aby muži i ženy dostali možnost být stejně důležití. Lhát dětem a tvrdit jim, že neexistuje žádný rozdíl mezi kluky a holčičkami, je podle mě nejen kontraproduktivní, ale hlavně to není pravda. Biologické odlišnosti mezi pohlavími existují, to je fakt, který žádná genderová studia na světě nemohou popřít.

„Tvrdím o sobě, že jsem feminista, ale rozhodně nepodporuji snahy vymazat všechno, co holčičky a chlapečky určuje, abychom z nich udělali genderově neutrální bytosti,“ píše v jednom článku Joakim Lamotte, novinář a otec dvou dcer. „To už je fanatismus a určitě to neprospívá utváření identity dítěte. Ať děti svou identitu zkoumají, poskytněme jim alternativní možnosti, ale nenuťme kluky, aby nosili šatičky, a holčičky, aby si hrály s autíčky.“ Joakim Lamotte přitom nevidí nic špatného na chlapci, který si oblékne šatičky, ani na tom, když si dívka hraje s autíčky. Jako špatné označuje nerespektování toho, co chtějí děti samy.

Zastánci genderově neutrálních stockholmských mateřských škol jeho názor nesdílejí. Vycházejí totiž z myšlenky rovnoprávnosti, která je ve všem, co děláme, říkáme, kupujeme, a která prostupuje veškeré naše bytí a myšlení. Výzkumy napovídají, že pohlaví dítěte rozhoduje o tom, jakého přijetí se mu dostane, a to už v době, kdy je to ještě plačící miminko. Proto je podle nich tak důležitý jazyk. Slova vymezující pohlaví, jako jsou například chlapeček nebo holčička, se v těchto školkách nepoužívají. Obecně všichni považují za normu říkat chlapci „on“. A když se z něčeho stane norma, vždycky je tu něco, co se od této normy odchyluje, což je obvyklá námitka. Pedagogové ji směle odrážejí dotazem, jestli mají začít dělat něco nesprávného už teď, aby se to časem ještě zhoršilo.

Elise Claesonová, socionomka, která se účastní různých diskusí, píše o rovnoprávnosti a genderu už dlouho. S těmi, kteří hlásají genderovou neutralitu, nesouhlasí. „Dalo by se zpochybnit, zda je formování mužské a ženské role skutečně úkolem mateřské školy. Mám jistý respekt k zařízením, jež se tak úplně nedrží učebního plánu. Učitelé sledují výzkumy a čtou hodně literatury o vývojových stadiích, která jsme se naučili přijímat a uznávat. Pak se s tím člověk musí naučit žít, ale genderové ideology odpuzuje představa, že existuje něco pevně daného. Proto vložili do učebních plánů tohle a pokoušejí se působit proti rolím vycházejícím z rozdílu mezi pohlavími.“

Ano, je třeba lidi přimět, aby si uvědomili rozdíly mezi pohlavími, ale není to třeba dělat ve školce. Je chyba kategorii pohlaví vyloučit. Je to přece součást vývoje, která je v tomhle období důležitá. Děti si záležitosti spojené s genderem nemůžou promýšlet tak, jako to děláme my. Tak daleko ještě nejsou, jejich mozek dosud není zcela vyvinutý. A pokud v téhle fázi jejich vývoj narušíme, prokazujeme jim tím medvědí službu.

A proč by člověk neměl označovat děti genderově neutrálním zájmenem? Děti začnou příslušnost k určitému pohlaví vnímat brzy. U dívek mezi čtvrtým a šestým rokem zpravidla přichází „princeznovské období“, všem to připadá děsné, ale je to prostě vývojová fáze. Odpovídající fází procházejí i chlapci v době, kdy si poprvé uvědomí, že mají penis. V obou případech to není nic, co by člověku zůstalo na celý život.

Z psychologického hlediska si tímhle stadiem projdou všechny děti, uvědomí si v něm, že patří k určitému pohlaví, a ne někam doprostřed. Když do toho v tomto období vstoupíme a řekneme jim, že by člověk měl být jakési „ono“, genderově neutrální bytost, nepřinese to nic dobrého. Děti jsou z toho zmatené. Je důležité, aby si dítě mohlo prožít objevování vlastní sexuality. Jde o to, abychom byli muži a ženami.

K tomu dodávám už jenom jediné: diskuse o neutálním genderu je pěkná věc, ale především by to chtělo například stejná práva a stejně vysoké platy pro muže a pro ženy.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.