Ivana Chýlková: V pubertě mi vadilo, že mi nerostou prsa a ničím nepřipomínám ženu | E15.cz

Ivana Chýlková: V pubertě mi vadilo, že mi nerostou prsa a ničím nepřipomínám ženu

Ivana Chýlková: V pubertě mi vadilo, že mi nerostou prsa a ničím nepřipomínám ženu

Marta Fenclová

Už dlouho jsem při rozhovoru neměla takový pocit blízkosti, pohody a empatie a zároveň zvláštního mrazení v zátylku, že kdyby chtěla, slupne mě jak malinu. Ivana Chýlková je krásná šelma.

Poprvé si vás vybavuji v seriálu Bylo nás šest, ve kterém jste hrála takovou stydlivou studentku tělocviku. Já jsem taky vysoká a vždycky mě štvalo, jak se všichni ptali, kolik měřím. Jak jste se vyrovnávala se svojí výškou vy?

Já dobře. Když jsem v roce 1986 vyjela s nějakým filmem do New Yorku, všude, kam jsem přišla, se mě ptali, jestli jsem tanečnice nebo modelka. V Čechách se mě vždycky ptali jenom na to, jestli hraju basket. A to byl například jeden z mnoha rozdílů mezi Východem a Západem. Tam jsem byla modelka a tanečnice, tady basketbalistka.

Kolik vlastně měříte?

183 centimetrů.

A nikdy jste to neřešila?

Můj otec má dva metry, tak jsem nepředpokládala, že budu mít metr šedesát. A mně to nikdy v ničem nepřekáželo. Ale všimla jsem si, že to překáží druhým, a to mi vadilo.

Jak to myslíte?

No, že o tom pořád někdo mluvil. Já taky nemluvím o tom, když někdo měří metr padesát tři. Každý jsme nějaký a přijde mi hrozně divné, když o tom ostatní mluví.

Stává se vám to ještě dnes?

Ano. Zrovna nedávno mi jedna paní brala míry na kostým a docela neomaleně na mě houkla: „Ježíši, vy jste velká!“ Tak jsem jí odpověděla: „Ježíši, vy jste malá!“

Takže vám to vadí…

Vadí mi to buranství. Já ale měla jiné problémy. Mně vadilo, že mi nerostou prsa a že ničím nepřipomínám ženu. Moje tělo se až do osmnácti let věnovalo pouze růstu.

Být vysoká ženská s velkýma prsama, to asi taky není žádná výhra…

Ale já neměla žádná. Byla bych vděčná aspoň za nějaká.

Vidíte, tak tohle mě zrovna vůbec netrápilo.

Vám tam ale rostlo ve čtrnácti aspoň něco, ale já neměla nic. Chápete, NIC? Byla jsem pozoruhodné zjevení.

Jak jste to prožívala?

Zaobírala jsem se tím, jestli jsem v pořádku. Stála jsem pořád u zrcadla, vycpávala si prsa a říkala si, vidíš, takhle bys mohla vypadat, ale nevypadáš, protože vypadáš takhle.

Vysoké ploché hubené holky jsou dneska přitom tak in…

Ale já byla bohužel takhle mladá před třiceti lety.

Probírala jste tohle vaše trauma s kamarádkami?

Ne, kdepak. Že nejsem ženou, to bylo jenom moje trauma. Když se mě ptaly: „Ty nemáš prsa?“ Říkala jsem: „A na co? Jsou přece důležitější věci, třeba duše…“

Když se to pak v osmnácti napravilo, byla jste šťastná?

Byla jsem hrozně šťastná! Okolí se ke mně najednou začalo chovat jinak. Já jsem se tedy cítila být půvabná i předtím, ale evidentně nikdo tento názor nesdílel se mnou. A kdyžv mi konečně narostla prsa, byl to signál, samozřejmě pro ty jednodušší, že je potřeba se na mě dívat jako na ženu.

Vaši rodiče se herectví nikdy nevěnovali, co vás k herectví přivedlo?

Já nevím, co si pamatuju, tak jsem vždycky chtěla být herečka. Nedovedla jsem si představit něco jiného. Nejdřív jsem dělala konzervatoř v Ostravě a pak se přihlásila na DAMU. Napoprvé mě přijali, což bylo asi štěstí, protože já jsem měla tak bezmeznou důvěru k těm lidem, kteří byli v komisi, že kdyby mi řekli, že nemám talent, tak bych se podruhé už určitě nehlásila.

Jak to myslíte? Většina herců se na DAMU hlásilaněkolikrát…

Kdyby mi řekli, že nemám nadání, kde bych ho vzala za rok nebo za dva? To buď člověk má, nebo nemá. To se nedá nikde koupit.

Věděla jste, že chcete být herečka. Měla jste takovou jasnou představu i o svých rolích?

Byla jsem přesvědčená, že jestli budu dostávat role, tak komické.

Proč zrovna komické?

Možná jste si nevšimla, ale se mnou je ohromná zábava! Když jsem někde byla, tak se lidi smáli. Pánbu ví čemu, ale ani vteřinu by mě nenapadlo, že bych mohla hrát něco vážného. Ale na škole jsme si dělaly s Jitkou Asterovou legraci, co bych tak mohla za komunismu hrát: No buď basketbalistku, nebo kurvu.

Aha…

No, tak to bylo jediné, do čeho by mě bolševik obsadil. Takhle žena budující socialismus přece nevypadá, ne?

Teď úplně nevím, asi ano… Které komické role by se vám tedy zamlouvaly?

Všechny komické role Ivy Janžurové. Tomu jsem rozuměla a to by mě bavilo. Světáci, Což takhle dát si špenát, Pane, vy jste vdova! a další. Iva Janžurová byla bohyně a cokoliv dělala, mi přišlo ideální.

Dostala jste ve své kariéře nějakou roli, která by se podobala těm, v nichž hrála paní Janžurová?

Možná se tomu trošku blížilo Díky za každé nové ráno, ale tak bláznivou roli jsem nikdy nedostala.

A chystáte se na ni?

Já jsem přichystaná pořád.

Jakou vůbec máte povahu? Jste spíš cholerik, flegmatik…

Já jsem tak všechno, záleží, v jakém rozpoložení se zrovna nacházím. Moje nabídka je pestrá.

Dobře, ale něco určitě převažuje…

Pravda je, že jsem netrpělivá. Potřebuju všechno rychle, nesnáším, když se třeba někdo nemůže vymáčknout nebo když mi něco nejde hned. To jsem vzteky bez sebe.

Nadáváte sama sobě?

Ano. A oslovuji se zásadně příjmením. Takže by se dalo říct, že jste poměrně temperamentní…

Je pravda, že když si v rámci nějaké diskuse o něčem povídám, tak mi občas lidi říkají: „Ale já se nechci hádat.“ Já to tak vůbec nevnímám, že bych se hádala. Říkám to asi s nějakým nasazením, které tak může působit, i když to tak vůbec nemyslím. Ale oni jsou tolikrát tak unylí, že se jim nedivím, že to tak vnímají.

Češi mají všeobecně trochu unylou povahu. Neměla jste touhu se někdy odsud odstěhovat?

Vůbec ne. Já se obklopuji lidmi, kteří mi vyhovují, a je mi tady dobře.

Autor: Marta Fenclová
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!