Iveta Clarke: Můj novozélandský deník - část I. | E15.cz

Iveta Clarke: Můj novozélandský deník - část I.

Iveta Clarke

Iveta Clarke se se svým mužem vydala na Nový Zéland, aby si dopřáli velkou, tříměsíční dávku dobrodružství. To největší dobrodružství však nakonec mělo jinou podobu, než čekali: naučili se dívat na svět kolem sebe s úžasem a zvědavostí.

„Potřebujeme nový impulz!“ prohlásil můj muž na konci naší víkendové rozpravy o tom, jak naložit s další etapou našeho manželství. Mluvím o té etapě, kdy se dospělé děti odstěhují z domova, kdy prožíváte druhou, časově méně náročnou kariéru, jste jakžtakž zdraví a ještě při síle a do života se vám vkrádá podezřelá a podivně prázdná pohoda hraničící se zaběhlou rutinou.

Tahle věta otevřela prostor k diskusi o tom, co vlastně považujeme za dostatečnou injekci energie, která dodá našim životům potřebný nový šmrnc a šťávu. Nebudu vás napínat. Rozhodli jsme se, že odjedeme sami dva někam na druhý konec světa. Dopřejeme si několikaměsíční dávku dobrodružství, poznáme nové lidi, zažijeme nové věci a kdoví, možná tam budeme moci být i užiteční. A když už je řeč o druhém konci světa, zkuste si pootočit glóbusem o 180 stupňů. Tam, v ploše modrého oceánu, leží osamocený Nový Zéland.

ZÁŽITKY SE NEZAŘIZUJÍ, ZÁŽITKY SE STANOU

„Co tam vlastně hledáte?“ ptají se mě kamarádi i rodina poté, co všem sděluji náš záměr. Inu, těžko říci. Po dlouhém přesýpání myšlenek o potřebném a žádoucím cíli můj mozek destiluje to správné slovní spojení: společné zážitky. Teď, s odstupem doby, se nad tou definicí trochu usmívám, protože už vím, že zážitek je vlastně naše hluboká otevřenost k externím impulzům a vědomý otisk situací, pocitů a setkání, který nasycuje naši toužící duši. Zážitek nezařídí externí prostředí, zážitek si dovolíme mít. Dovolíme, aby se nám stal. A tak jsem na druhé straně světa nakonec objevila zázrak prožívání všedního dne optikou úžasu, zvědavosti a nadšení ze setkání s přírodou, živly, lidmi i zvířaty. Když se totiž dobře díváte, zážitek čeká doslova na každém kroku…

MUŽSKÉ MOŘE A ŽENSKÝ OCEÁN

Konečně jsme zde. Posvátná špička Severního ostrova. Vydáváme se z kopce po úzké stezce, která nabízí dechberoucí pohled do okolní krajiny. Po naší levici, na západní straně, vidíme divoké pobřeží Tasmanova moře. Bílé duny a hustý zelený tropický porost kontrastují kýčovitě s jeho tmavě modrou hladinou. Vpravo, na východě, se kopec svažuje dolů, sráz je porostlý zakrslými keři a přes kamenné útesy ústí do nablýskaného Pacifiku.

Na linii horizontu, na útesu před námi se tyčí bílá budova majáku. Nevím, jak přesně popsat, co se v člověku odehraje, když se před vámi otevře ten pohled. V hloubce před majákem se potkávají dvě moře. Podle maorské legendy se Tasmanovo moře – mužská energie – setkává s vodami Pacifiku – ženskou energií, aby vytvářely nový život. Odtud odcházejí duše zemřelých do země předků, zde se loučí s dosavadním světem živých, klesají pod hladinu a vydávají se na dalekou cestu domů. Posvátnost místa vás obklopí, prostoupí a zcela pohltí. Obrovská masa vody kolem žije vlastní energií a mísí se v neustálém pohybu.

Stojím tam a najednou vím, že tohle je samý konec světa. Po tváři mi stékají slzy a cítím někde uvnitř, přímo uprostřed svého těla, hlubokou pokoru.

Maorové, původní polynéští obyvatelé Nového Zélandu, se dokázali začlenit do společnosti bílých a přitom si uchovat svoji tvář.Maorové, původní polynéští obyvatelé Nového Zélandu, se dokázali začlenit do společnosti bílých a přitom si uchovat svoji tvář.Autor:

TVÁŘÍ V TVÁŘ, NOS NA NOS

Sedm mladých, mírně obézních Maorů vbíhá do prostranství před typickou maorskou stavbou zvanou whare runanga. Jsou oblečeni velmi střídmě, v rouškách z bambusu a palmového listí. Ženy mají přes rameno sepnutý kožich. Na silných krcích se jim na šňůrách houpají těžké šperky ze zeleného kamene, v rukou nástroje, které nahánějí strach – palice a oštěpy, vše krásně vyřezané a zdobené perletí. Obličej i paže mají pokryté kruhovým a spirálovitým tetováním.

Jejich úvodní ceremoniál, haka, je emoční divadlo, jež nemá obdoby v žádném lidovém projevu, který jsem kdy viděla. Halekají z plných plic v sdíleném rytmu, dupají nohama, koulejí divoce očima v přímém pohledu někam skrze nás a vyplazují jazyky až někam ke klíční kosti. Jejich náčelník si vybírá mého muže jako zástupce naší bělošské skupiny. Oba muži udělají několik kroků k sobě a téměř si dýchají vzájemně do obličeje.

Můj muž pak trochu ustoupí a beze slova položí před Maora na zem zelenou snítku kapradiny. Jako na povel celá skupina válečníků pochvalně zamručí. Můj muž i náčelník dál stojí tváří v tvář. Jejich oblečení i rozdílnost výrazů navzájem silně kontrastují. K mému údivu se můj muž pak nadechne, udělá krůček vpřed a začne mluvit svým hlubokým klidným hlasem. Ujišťuje náčelníka, že přicházíme se zvědavostí a pokorou. Chceme pochopit jejich způsob. Chceme mír. To zneužívané slovo peace má na všechny kolem magický vliv.

Na Novém Zélandu vás čekají dlouhé, často liduprázdné pláže, průzračná moře i překrásná příroda.Na Novém Zélandu vás čekají dlouhé, často liduprázdné pláže, průzračná moře i překrásná příroda.Autor:

Najednou všichni ztichnou, vše je jakoby měkčí a plné klidu. Oba muži se na sebe beze slova ještě chvilku dívají. Pak udělají krok. A ještě jeden. Teď stojí těsně u sebe, jako by se chtěli obejmout. Místo toho jen nakloní hlavy k sobě a dotknou se vzájemně čelem. Při tom pohybu si hledí do očí. A pak spojí svoje nosy, a aniž by přerušili oční kontakt, oba hlasitě vydechnou. Stojím jen dva metry od nich a pozoruji celou scénu jako přes zpomalenou kameru.

Cítím, jak mě mrazí a jak skupina turistů za mnou zatajila dech. Je to okamžik nedýchání a pak společného výdechu. Je to to nejintimnější a nejmírumilovnější gesto, jakého jsem kdy byla svědkem mezi dvěma muži.

Pokračování příště…

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor: Iveta Clarke
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!