Já tě poslouchám...nebo ne? | E15.cz

Já tě poslouchám...nebo ne?

Já tě poslouchám...nebo ne?
ZDROJ: Ženy - E15

Lucie Černohorská

„Ty už spíš? Myslela jsem, že na mě počkáš…“, ozvalo se z telefonu. Maminka se zrovna vracela z náročné služební cesty a chtěla se podělit o své dojmy. Poněkud neochotně jsem vstala a oblékla se. Bylo právě čtvrt na jednu v noci.

Obvykle mi nečiní potíže projevit přízeň lidem kolem sebe. Ve vymýšlení dárků jsem poměrně kreativní, pomalu ale jistě se učím oceňovat menší či větší úspěchy a povzbuzovat v tom, co se daří, chápu, že někteří potřebují jen obejmout a jiné potěší, když jim pomůžu zdolat jejich zápas s OpenOfficem.

Pořád však kolem sebe mám skupinu lidí, na které nic z toho nezabírá. Pokud se je pokusím slovně povzbudit, mají pocit, že jim pochlebuju. Když je chci obejmout, mám pocit, že objímám požární stožár. Když jim naskládám nádobí do myčky, cítí se dotčeni – prý nemusím tak okatě upozorňovat na to, že nestíhají. Teprve nedávno jsem pochopila, co „na ně platí“.

Je to v podstatě docela jednoduché – tihle lidé chtějí můj čas. Chtějí, abych s nimi šla vyvenčit psa, zajela na výstavu, navštívila oblíbený festival filmů či abych místo žehlení vytáhla něco ze zásoby svých deskových her. Takoví lidé touží po jediném – po pozornosti.

Všechno jde, když se chce

Mí dva přátelé, Milan a Katka, mají jeden nádherný zvyk – jednou týdně společně vyrazí na rande – jdou se na hodinku či dvě jen tak projít a popovídat si. Na společné procházce není nic až tak zvláštního v době chození a poznávání se. Tato dvojice si však svoje chvilky randění užívá i přes to, že má za sebou už přes 10 let manželství a doma jim pobíhají čtyři děti.

Inu, zdá se, že všechno jde, když se chce. Ale musí se chtít – televize se sama nevypne a obout tenisky a jít hrát se synem fotbal chce značnou dávku přemáhání. Zkuste být kreativní – pokud je váš manžel zarytý fanoušek hokeje, můžete jej překvapit a koupit dva lístky na zápas. Já vím, že mnohé z vás mají pocit, že by stačila jedna třetina místo tří, ale věřte mi, pro vašeho milovaného bude důležité, že jste s tím nápadem přišly vy.

Já tě poslouchám … nebo ne?

Být pozorným posluchačem není až tak jednoduché. Přitom pozorné naslouchání je jedním z jasných projevů soustředěné pozornosti. Ale ruku na srdce – kolik z nás často zahlásí ono známé „Já tě poslouchám…“, ale přitom moc dobře víme, že naše pozornost není až tak soustředěná. Jak se tedy stát lepšími posluchači?

Udržujte oční kontakt

pokud během rozhovoru znechuceně obracíte oči v sloup či pokud hledíte „skrz mluvčího“, druhý člověk snadno pochopí, že nezískal vaši plnou pozornost

Nedělejte deset věcí současně

je férovější říct „promiň, potřebuju tohle dodělat, dej mi čtvrt hodiny, pak tě budu vnímat“, než zkoušet dělat 5 věcí naráz. Schválně, kolik z vás snadno pozná, že druhá strana během telefonování dělá ještě něco jiného? Vsadím se, že většina.

Je to jednoduché – stačí, když zaslechneme známé „hm“, „jo…“ , „aha…“. Ale uvědomme si, že když to poznáme my, tak i ti, kteří nám telefonují, snadno poznají, že kromě hovoru s nimi ještě sledujeme zprávy či vyřizujeme e-maily.

Pozorujte řeč těla

poloha rukou, výraz v obličeji, těkání očí, to vše nám leckdy prozradí mnohem víc než samotná slova.

Nepřerušujte. Věděli jste, že průměrný jedinec naslouchá pouze 17 vteřin? Skutečně, takto krátká doba nám stačí k tomu, abychom druhého přerušili a přednesli vlastní myšlenky. Nezapomeňte, že pokud druhého přerušíte, dost možná už se nikdy nedozvíte, co vám ten druhý člověk chtěl sdělit.

Nedávejte nevyžádané rady

Moje kamarádka mi jednou s úsměvem líčila, jak učila svého kolegu v práci umění naslouchat: „Vždycky, když jsem přišla k němu do kanceláře, začínala jsem rozhovor slovy: ‚Teď nepotřebuju, abys to vyřešil, potřebuju, abys mě vyslechl‘. No a teď, po několika letech tvrdé dřiny konečně sklízím ovoce. Marian už se sám ptá: ‚A teď mi to jdeš jenom říct, nebo to chceš vyřešit? ‘“ Zdá se, že ona stará známá rada „Když nevíš, tak se zeptej!“ má pořád něco do sebe.

Škrtejte

Když jsem byla dítě, stíhala jsem celou řadu kroužků: dvakrát týdně balet, hudební nauka, hraní na flétnu i tehdy povinný pionýr. Není divu – táta měl svých starostí dost a máma, coby učitelka na ZUŠ, chodila domů až večer. Tehdy mi to nepřišlo nijak zvlášť divné. Zvykla jsem si. Když se však ohlédnu zpátky, musím přiznat, že vzpomínek na situace, kdy jako rodina společně něco tvoříme, mám jako šafránu.

Každý člověk čas od času potřebuje, aby mu ten druhý byl na blízku. Pokud je však pozornost primárním jazykem lásky vašeho životního partnera či vašich dětí, budete se muset naučit rázně škrtat ve svém diáři. Že se vám nechce? Riskujete, že vám přílišná zaneprázdněnost zničí rodinu. Řeknu to na rovinu: pokud svému muži/ženě/přátelům/dětem nebudete věnovat dostatek pozornosti, je dost pravděpodobné, že si najdou někoho jiného, kdo jim onu pozornost věnovat bude.

Že tento závěr zní příliš pesimisticky? Ale kdeže – naopak. Vždyť věnovat někomu trochu pozornosti není nic složitého. Druhého člověka potěší i zdánlivá maličkost jako je fakt, že zrovna dnes jste se vrátili včas z práce, abyste s nimi mohli povečeřet. Tak už to vypněte a jděte domů.

Autor: Lucie Černohorská

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!