Jak často přemýšlíte o penězích?
Určitě jste si to představovali aspoň jednou v životě. Ten neskutečný stamilionový balík Sportky vyhrajete právě vy. A vsadím se, že taky máte plán, jak s ním naložíte. Až ho vyhraju já, tedy za předpokladu, že jednou začnu třeba i sázet, pořídím si ze všeho nejdřív dům. Velmi konkrétní dům. Mám ho totiž pro případ náhlého zbohatnutí roky vybraný. Jmenuje se Le Palais Bulles a stojí v jihofrancouzské vesnici Théoule-sur-Mer. U domu mi bude parkovat Citroën DS 21 Cabrio z roku 1966 ve smetanové barvě a s interiérem v rudé kůži. Sklepy budou plné Bollingeru a Billecart-Salmon a jíst budu výhradně ústřice.
Taky tak nějak nenáročně, sama od sebe ovládnu francouzštinu na úrovni mateřského jazyka a vůbec to nebude bolet jako hodiny ve Francouzském institutu. A pak, ve vysněném domě bez každodenních starostí a stresu ze hry „umíme se uživit“, pak už budu úplně šťastná. Nebo ne? Podle knihy Bdělé snění aneb jak uvolnit kreativní sílu mysli newyorské psychoanalytičky Diane Barth nejsem jen obyčejný snílek, který v malém bytě na Letné dumá o tom, nač nikdy nedosáhne. Autorka ve svém bestselleru tvrdí, že bdělé snění pomáhá formulovat cíle: když víte, co si přejete, je pak celkem jedno, jestli je sen reálný nebo ne. Důležitá je především schopnost o nějaké metě, k níž byste jednou rádi došli, aspoň uvažovat.
Absence nějakého cíle, k němuž chceme dojít, nás sice uvrhává do oné buddhisty vyzdvihované přítomnosti, na druhou stranu nás nic moc nepudí další den prožít, ne jen přežít. Zároveň se během podobného „plánování“ můžete zlepšovat i v praktickém řešení problémů běžného života. Zkrátka, když si dokážu vysnít, jak budu svůj budoucí dům zařizovat, co v něm přesně kde bude, doberu se podobným tréninkem k tomu, že stejně racionálně a rychle pak budu schopna uvažovat i v rámci každodenních plánů. Vidíte. Nesním o tom, nač nedosáhnu, neztrácím nesmyslně čas bláznivými a nereálnými představami, a už vůbec to není myšlenková prokrastinace. Já přece trénuju svou mysl!
SKROMNOST MĚ UČINÍ DOBRÝM ČLOVĚKEM
Moje kamarádka je chorobně šetřivá. Skladuje každý účet, nakupuje zásadně ve slevách, šetří dokonce i na potravinách. Má pronajatý malý byt, který navíc sdílí se svou spolubydlící. Přiznává, že někdy ji to samotnou otravuje, ale že si nemůže pomoct. „Pořád dokola se sama sebe ptám, jestli danou věc potřebuju,“ přiznává, „a většinou se doberu k tomu, že ne. Většina věcí, které bych chtěla, je totiž zbytná,“ tvrdí. Tenhle minimalistický přístup k životu je možná chvályhodný, protože jednou, až to bude potřebovat, bude mít našetřeno spoustu peněz – ona jich totiž taky dost vydělává.
Otázkou je, jestli je důležitější moudré a zřejmě i dospělé šetření pro strýčka Příhodu, nebo jestli se během takového neúčelového spoření nedá strávit život až politováníhodným asketickým způsobem. Jenže za tímhle příběhem může být ještě jiná věc. Kdysi se mi přiznala k tomu, že v mládí trpěla poruchou příjmu potravy. Po mnoha letech mi s rozpaky řekla: „Cítila jsem se být lepší než ostatní lidé. Nepotřebovala jsem k životu nic – dokonce ani jídlo.“
Psychoterapeut Richard Trachtman ve své knize Peníze a psychoterapie na podobném příkladu svého pacienta ukazuje, že v chorobném neutrácení se snadno dá vyhledat paralela právě s poruchou příjmu potravy. „Postižení“ si zkrátka jen místo řízku teď odpírají cokoli, co se dá koupit za peníze.
Stejně jako si připadali výjimeční tím, že se vyhýbali jídlu, drží se teď spořádaně na uzdě a tím, že okatě myslí na budoucnost a neutrácejí, jen nahradili jednu formu sebepoškozování za druhou. „Léčba“ takového pacienta je podobná jako u fyzického průběhu anorexie: musí se začít pozvolna, naštěstí smrt vyhladověním tu nehrozí. Pokud máte pocit, že se vás taková spořivost také týká, zkuste se zkrátka „rozutrácet“. Ve vašem podání to stejně bude maximálně nový pár rukavic za dvacku, ale už to je úspěch. A nebojte se, že byste se zvrhla směrem k nákupnímu obžerství. Jen zkuste místo výčitek cítit třeba radost.
JEN PENÍZE
Jak jste na tom vy? Víte, jak naložíte s onou bájnou výhrou, nebo se raději držíte zpátky, protože „jednou jako když najdete“? Těžko říct, jaký je v téhle neurčité době ten správný přístup k financím. Peníze jsou totiž snadný a konkrétní způsob, jak hodnotit sebe sama. A tohle přesně nesmíte dopustit, protože ne každý může dělat manažerskou práci a pobírat stotisícový plat. Jste snad s průměrnou mzdou a starostmi, jak zaplatit příští nájem, horším člověkem?
Mimochodem, podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2012 má problém vyjít s penězi každý třetí člověk, v případě nečekaných výdajů dokonce každá druhá domácnost. I proto je zbytečné se financemi zaobírat příliš. Spíš si z nich zkuste udělat přátele: mějte je rádi – a nechte je, ať pro vás občas něco udělají. Prostě to tak nehroťte. Vždyť to jsou jen peníze.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
