Jak nás ovlivňují moderní technologie?
„Doufám, že sedíte. Řeknu vám totiž něco, co spoustu lidí pořádně nadzvedne. Nikdy nesleduji zpravodajské pořady. Za posledních pět let jsem si všeho všudy jednou koupil noviny, a to pouze proto, že jsem díky tomu získal slevu na dietní Pepsi-Colu. Aby toho nebylo málo, řeknu ještě, že pracovním e-mailům věnuji přibližně hodinu týdně, a to vždy v pondělí. V zahraničí zcela ignoruji hlasovou schránku…“
Když Američan Timothy Ferriss napsal knihu Čtyřhodinový pracovní týden, ze které pochází i výše uvedená ukázka, stala se okamžitě bestsellerem a od té doby byla přeložena do mnoha světových jazyků. Ferrissovy myšlenky nejsou nijak převratné jako spíš geniálně jednoduché – například: celý váš život ovládají moderní technologie a záleží jenom na vás, jestli si z nich uděláte úhlavní nepřátele, nebo nejlepší spojence. Bohužel většina lidí volí první možnost – nepochopili totiž jeden prostý fakt: že více nutně neznamená lépe a že efektivita je něco jiného než výkonnost a množství.
Tím si sami pod sebou podřezávají větev. Zeptejte se někdy lidí kolem sebe, jak to mají s moderními technologiemi – ulehčují jim život, nebo jsou pro ně naopak strašákem? Odpovědi budou pravděpodobně velmi vyrovnané. A důvod? „Moderní technologie mnohé lidi naplňují obavami, protože nevědí, k čemu by je měli používat, a nenaučí se je správně ovládat. Částečně za to může zřejmě lidská lenost, ale dílem je to i vina firem, které lidem dostatečně nevysvětlí, k čemu přístroj vyvinuli a jak s ním pracovat,“ myslí si Petr Mára, podnikatel, školitel a novinář zabývající se moderními technologiemi. Největší problém podle něj není v existenci moderních technologií, ale právě v tom, že s nimi většina z nás neumí pracovat a hlavně – že se jimi necháváme neustále vyrušovat. Ale o tom za chvíli.
Menší, výkonnější, hezčí…
I když mnohé z nás moderní technologie děsí, obecně vzato je poptáváme. Příklad: když dojde k letecké katastrofě, nepřestaneme létat, ale požadujeme od konstruktérů letadel důmyslnější stroje. Nebo jiný: kdykoli se na trhu objeví nová verze mobilního telefonu iPhone, lidé jsou ochotni stát na něj dlouhé fronty. I když druhý příklad je do značné míry otázka statusu a image (ukázat nový iPhone při obchodním jednání nebo při večeři v restauraci je prostě „cool“ a podle počtu gigabytů posouvá majitele v očích protějšku minimálně o třídu výš), nic to nemění na tom, že o moderní technologie – věci čím dál menší, výkonnější a líbivější – má společnost jako taková zájem. Kdyby ho neměla, časem by zmizely. Samoregulace fungovala vždycky a všude – ať mluvíme o pračce, nebo o internetu.
„Poptávání moderních technologií je logické,“ říká Filip Hráček, programanažer českého Googlu, „abychom měli co objevovat, potřebujeme inovace. A aby mohly vznikat inovace, je třeba mít na čem stavět. Když vznikl server YouTube, potřeboval na svou dobu až nehorázně rychlé internetové připojení. Pár let předtím bychom se mohli ptát: na co by byl jednotlivci tak rychlý internet?“ Podle Filipa Hráčka má poptávka co dočinění i s objevováním. „Každá nová technologie je takové instantní dobrodružství, za kterým nemusíte do dalekých krajin a nepotřebujete ani drahé léky proti malárii. Stačí mít mobilní telefon, který pro vás představuje skoro nekončící pole pro bádání, zkoušení a průzkum.“ V této souvislosti je zajímavé zamyslet se nad tím, kdy se z určité moderní technologie stává nutnost, kterou nelze nemít. To je třeba případ počítače. Ukažte mi například učitele, který dnes při zadávání referátu nebo seminární práce upozorňuje žáky, že mají psát na počítači. Není to nutné. On i žáci s tím automaticky počítají. Může se vám to líbit – nemusí. Ale tak to zkrátka je. A odpověď na otázku KDY se tak děje? „Domnívám se, že při osmdesátiprocentním pokrytí trhu se s určitou moderní technologií počítá jako se standardem,“ říká Petr Mára.
Proč nás pohlcují?
Moderní technologie mění tvář světa a mění i naše chování. Vezměme si například internet: kolik dnes nabízí služeb, o kterých se nám ani nesnilo, přesto je to pořád prý jen nepatrný zlomek možného. Přináší nekonečné množství možností, které nám mohou zjednodušit život, ušetřit čas i prohloubit vzdělanost. Pokud nás tedy nerozptýlí nějaká ta sociální síť nebo legrační video… jinými slovy: pokud s ním umíme správně zacházet a víme, kdy je čas říct DOST. „Technologie jsou užitečné, ale není to dar z nebes. Mohou odvádět naši pozornost od důležitých věcí a můžeme si na nich vytvořit cosi jako závislost. Kdybych se před třemi lety neodnaučil kontrolovat svůj e-mail každých pět minut, byl by dnes ze mě asociální psychopat. Nikdy zkrátka nemáme dost toho, co nepotřebujeme…“ říká Filip Hráček.
Stejného názoru je i Petr Mára, podle něhož dnes žijeme ve století vyrušování: začalo to mobily, pokračuje Facebookem a Twitterem, od kterých se nedokážeme odpoutat ani při veledůležité práci. Zadaný úkol nám v důsledku toho trvá nikoli dvě hodiny, ale čtyři… a tak dále. Podobné je to i se získáváním informací. Vyhledáváme a konzumujeme miliony dat, ačkoli většinu z nich nevyužijeme. Důsledkem je naše nesoustředěnost, povrchnost a hlavně zbytečná zahlcenost. Přitom by stačilo zeptat se při každém kliku na internetu sám sebe: „Využiji skutečně tuto informaci na něco bezodkladného a důležitého?“ A pokud odpověď zní ne, webovou stránku prostě bez milosti zavřít – než vám odumřou další neurony. DOST.
V neposlední řadě jsme v digitálních otěžích uvězněni také z toho důvodu, že nás nikdo nenaučil moderní technologie používat: nestanovil pravidla, neřekl, co je správně a co nikoli. Co se tedy děje: kolega vám pošle e-mail, očekává okamžitou odpověď a chraň bůh, když ji nedostane do tří minut. Hezky to vyjádřil jeden čtenář na blogu www.fourhourblog. com v odpovědi namíchutému kolegovi, který pracoval čtyřiadvacet hodin denně, sedm dnů v týdnu a očekával od druhých totéž: „Nejsem prezidentem Spojených států. Nikdo by mě neměl potřebovat v osm hodin večer. Nesehnal jsi mě? A co strašného se stalo? Odpověď: nic.“ Protože nikdo nestanovil pravidla, stanovujeme si je sami – podle toho, jak se sami chováme. Jenže zapomínáme, že ostatní se chovají jinak a že co je pro nás normální (odpovědět na e-mail do pěti mimový nut), mohou druzí vnímat třeba jako posedlost. Tak dochází k mnohých nedorozuměním a konfliktům.
Dělají z nás hlupáky?
Každá nová technologie budí pozornost laiků i vědců. Jak se podepíše na chování a myšlení lidí, ptají se obvykle. Nechme stranou bezesporu dlouhý výčet pozitiv a zaměřme se na negativa. V případě internetu jsou odpovědi – alespoň podle amerických vědců Nicholase Carra a Patricie Greenfieldové – dost pesimistické: internetový svět podle nich vychovává k povrchnosti. Ale nejde jen o internet, i ostatní moderní technologie mají stinné stránky. „Především díky nim přestáváme trénovat mozek,“ shodují se Petr Mára a Janka Zichová, tisková mluvčí Googlu. „Díky elektronickým diářům a upomínkování můžeme mít do budoucna velký problém s pamětí,“ myslí si Petr Mára, „na druhou stranu jsme výkonnější po jiné stránce, protože mozek nemusí myslet na schůzku, ale může řešit kreativní problémy.“ Největší hrozbu však podle Petra Máry představuje naše neschopnost utnout neustálé vyrušování – vypnout e-maily, Skype, Facebook – a v důsledku toho zhoršená schopnost soustředit se. „Když jsem jako malý kluk chodil do knihovny, byl jsem schopen strávit tam hodinu, abych našel jednu specifickou informaci. Dnes jich za hodinu najdu stovky, ale mezitím udělám pět dalších činností. Informace mi pak mozkem jenom protečou, ale rozhodně v něm nezůstanou,“ říká Petr Mára.
Byli bychom ještě vůbec schopni žít bez moderních technologií? Všichni oslovení odborníci se shodují, že ano – každý přece víme, že k životu stačí jen velmi málo. Ale jak říká Filip Hráček: „Otázkou je, v jakém světě. A proč vlastně? Protože žít v devatenáctém století muselo být romantické? Vážně? A kdo komu brání žít bez zdravotnické péče, vyvážené stravy a splachovacího záchodu?“ S moderními technologiemi je to jako s čímkoli jiným: když s nimi budete nakládat obezřetně, pomohou vám, když to přeženete, ublížíte si. Hranici si stanovujete vy sami, jinak to v tomto světě ani nejde. Ale mějte na paměti, že i v případě moderních technologií platí velmi často to, co se říká o zmrzlině: „Dám si ještě lžičku“ je stejně realistické jako „Mrknu se na chvíli na net.“
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
19. dubna 2011
KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!
