Jak žít po dovolené? Jinak! - část II.
PĚŠKY ZA LÁSKOU DO SANTIAGA DE COMPOSTELA
Jana Veselá
Na konci července v létě 2013 jsem odletěla do Španělska, abych mohla jít kousek poutní cesty do Santiaga de Compostela. Když jsem o ní před lety poprvé slyšela, přišlo mi to divné. Proč chtít jít někam, pěšky, s batohem, stovky kilometrů? Ale když jsem pak léto před „Santiagem“ řešila, co se svou dovolenou, osamělé putování v dalekém kraji mi připadalo ideální. Byl ale už konec prázdnin, tak jsem si nápad schovala. Mezitím jsem se začala učit španělsky, zamilovala se, chodila do práce.
Odlet do Barcelony jsem srdceryvně probrečela, protože mi přišlo absurdní odjíždět od milovaného člověka, když nemusím. Ale chtěla jsem a jela jsem. Sama jsem šla první dva dny. Pak jsem potkala tři Španěly z Madridu a už se od nich neoddělila. Společně, ještě se dvěma holkami z Itálie, jsme potom došli až do Santiaga. A zamilovala jsem se znovu.
Celý následující rok jsem pak žila plánováním další poutní cesty a telefonáty Praha-Madrid. Ke konci školního roku jsem dala výpověď v mateřské škole, kde jsem pracovala jako učitelka, a na začátku srpna jsem znovu letěla do Barcelony. Setkali jsme se a kus cesty šli spolu. Bylo to, kupodivu, tak jiné. Nicméně jsem se rozhodla ve Španělsku zůstat, milovat, učit se španělsky a měnit svůj život.
KOUSEK KUBY V PRAZE
Pavel Dvořák
Naše cesta ke Kubě nevedla přímočaře. Poté, co jsme prodali fungující firmu, jsme se začali sice hodně naivně, ale o to usilovněji zajímat o gastronomii.
V té době se naši synové stali dospělými a já se rozhodl splnit si dlouholetý sen - podívat se na Kubu. Naštěstí se můj nápad celé rodině líbil. Z nesmyslného středoevropského blázince jsme se najednou ocitli v úplně jiném světě, kde je shon a třeba i rychlá chůze něco zcela nemístného. A tak jsme přijali poklidný životní rytmus i my a jali se poznávat Havanu s jejími překrásnými koloniálními vilami, širokým nábřežím Malecónem a náměstími s kostely a katedrálami.
Všechna ta nádhera je ale poněkud zanedbaná, některé domy jsou těsně před zřícením, jiné se zatím úspěšně brání a pár dalších už zub času zdolal. Vedle toho všeho probíhá rekonstrukce jiných domů. Ta pestrá směsice omšelého a rádoby nového ale vytváří neopakovatelnou atmosféru.
K tomu jsou ulice plné lidí, kteří někam jdou, ale určitě nemají konkrétní cíl. Prostě se jen tak pohybují venku, protože to tak dělali vždy a žádný politický režim to nedokázal změnit. Každého chlapa potom musí zaujmout krása Kubánek. Je pravda, že mají proti Češkám tak trochu větší pozadí, ale jak se dovedou nosit, jak vystavují svoji sametovou pleť a gazelí křivky. Evropanky se mají od nich co učit.
Ale to, co nás asi nejvíce zaujalo, je hudba. Ze všech barů, nároží a náměstí se ozývá rytmus salsy, do kterého se všichni pohupují a jehož se stávají součástí. A když je potom v Havaně opravdu horký den, slunce tě spaluje a marně hledáš trochu stínu, nezbývá ti než vstoupit do ospalého baru na kterémkoli rohu zaprášené ulice a najednou se ocitneš v jiném světě. Když jsme se na konci dovolené vraceli přes Atlantik, celá rodina už měla jasno. Alespoň kousek této výjimečné země s její neopakovatelnou atmosférou přenést do Prahy. A jak nejlépe? Otevřením pravého kubánského baru, baru La Casa de la Havana vieja (dům ze staré Havany).
NA SARDINII JSEM NAŠLA DRUHÝ DOMOV
Karolina Konečná
Absolutně. Jedno jediné slovo a je jasné, jak Sardinie změnila můj život. Vryla se mi hluboko pod kůži, lapila mě do svých spárů a už nikdy nepustila. Jsem poměrně velký cestovatel, láskou vzplanu rychle a skoro na každém místě si najdu něco, co mě okouzlí, co si zamiluju. Cassis, Lurs, Londýn, Amsterodam, Porto, Algarve, Barcelona, Řím, Slunečná, Krásná Lípa, Tábor, Jelsa, Mostar, MoustiersSainte-Marie, Berlín, Litomyšl… Vždycky jsem měla a znovu pokaždé mám pocit, že na každé místo se musím vrátit. Na Sardinii jako bych ale našla svůj druhý domov.
Klid. Lásku. Štěstí. Na ostrově se dokonale a přirozeně spojily všechny mé životní touhy a přání: napsat knížku, být se svou rodinou, vařit jí, hýčkat ji, cestovat, oprášit italštinu, žít tady a teď, neohlížet se na to, co bylo, nemít očekávání.
Zvláštní, že člověk musí urazit stovky kilometrů, aby mu došlo, co chce. Kuchařka bude má Anna Karenina! Sbírání receptů pak sice trvalo dlouho a příprava celé Kuchařky z ostrova Sardinie ještě déle, ale nebylo v mém životě přirozenější cesty. Dodnes nevím, proč a čím se to všechno stalo, ale nikdy za to nepřestanu být Sardinii vděčná. Naučila jsem se poslouchat samu sebe, žít v přítomnosti.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
