Jan Pirk: Hlavně v klidu
Co děláte v životě nejčastěji?
Vstávám, ulehám ke spánku a operuji.
To zní, jako kdyby operace byla stejně snadná jako vstát z postele…
Někdy je vstát těžší… Ale vážně, operace musí být rutina. Kdyby ne, bylo by to dobrodružství. A to by bylo špatně. Rutina neznamená, že se k situaci nepřistupuje zodpovědně. Dobrý výkon má ale na sále vypadat tak, že když tam přijdete, řeknete si po chvíli, proč se z toho dělá taková věda. Měla byste získat dojem, že kdyby na to přišlo, shrnete v redakci ze stolu papíry ke straně a může se tu od vteřiny dělat kardiochirurgie. Když si to opravdu začnete myslet, tak to ten tým umí. Když se ale na sále křičí, lítají tam nástroje a krev stříká obrazně až do stropu, něco je špatně. Skutečné a funkční řešení vypjatých situací lze odvést ke zdárnému konci jedině v klidu. To je moje letitá zkušenost.
Jaký je život na operačním sále?
Na operačním sále pracují jen lidi, kteří tam být opravdu chtějí. Třeba sestřičky na oddělení si s pacienty povídají, dostanou kytičku, čokoládu, kafe, vidí, jak pacienti stůňou… Na operačním sále nikdo neřekne ani děkuju. Nemůže. Pacient nikoho nevnímá díky oblbovačce (premedikaci) a vzbudí se pak většinou mimo něj. Někomu jde tenhle život líp a někomu hůř. Ten, komu život bez verbálních zásluh nesedí, odchází.
Jaké jsou další základní předpoklady takového života?
Minimum pýchy – nejlépe žádná, manuální zručnost a také schopnost rozhodovat se v určitých situacích rychle a pokud možno správně.
Dá se to vycvičit?
Do určité míry ano. Hodně jsem v mládí jezdíval autostopem. Někde v Anglii mě vezl architekt, který mi řekl, že do průměru se člověk naučí cokoli. Měl pravdu. Jen s osobním dodatkem, že u mě to neplatí například u houslí. Na ně bych se nenaučil ani špatně. Chci tím říct, že když není někdo vysloveně nešikovný, tak se na sále pohybovat naučí. Špičkový kardiochirurg musí být ale nejen manuálně zručný, ale musí být i precizní a rychlý.
Byl jste takový vždycky?
Od mládí jsem manuálně pracoval se dřevem. Kuchyňskou linku i přebalovací stůl pro miminko jsem vyrobil sám. Stavěl jsem jachty…
No počkejte, to už není jen „práce se dřevem“…
Chtěl jsem plachtit, udělal jsem si kapitánské zkoušky, ale tenkrát nešlo jen tak si odjet a přes charterovku si půjčit jachtu. Museli jsme si jachtu tedy postavit… Ale to máte jako se vším v životě. Když něco chcete a není to hned k mání, musíte se rozhodnout, jak moc to chcete.
Vlastně to souvisí s vaším uměním rozhodovat se obecně…
Tohle umění člověku musí být nějak dané. U starších kolegů – to byla ještě cévní chirurgie – jsem vnímal nejen jejich um, ale i další talenty a osobnostní předpoklady. Někteří byli fantastičtí výzkumníci, měli nápady na Nobelovu cenu, ale operace pro ně byly utrpení. Ne, že by špatně dopadaly, ale nemělo to švunk. Někdo byl zase brilantní chirurg, ale nenapsal v životě článek… Došlo mi, že v kardiochirurgii se musí kloubit hodně věcí najednou. Někdy i dost protichůdných. Klid a rychlost, odpovědnost a odvaha, preciznost a lehkost… A právě to rychlé rozhodování.
Už tak je toho až až, máte ještě něco navíc?
Já se snažím ve všem hlavně o pohodu. Když ostatní vidí, že jsem v pohodě, tak jsou taky. Jsem bytostně přesvědčen, že každý lidský výkon je lepší, když je odveden v klidu. Jsem pořád pod tlakem a pohoda v mém vnímání neznamená, že se člověk fláká. Když je klid, může být výkon mnohem lepší. Dělá se méně chyb. Na sále i v životě nejvíc zdržuje, když něco musíte opravovat.
Když vyjdeme z operačního sálu…
Tak tu máme přípravu na operace. Musím se seznámit s pacientem, při jednodušších zákrocích příprava trvá asi hodinu, o složitějších zákrocích debatujeme hodiny i dny. Hlavní bod přípravy ale spočívá v tom, že večer před operací jdu včas spát.
No, to opravdu vypadá, že jen spíte, vstáváte, uléháte ke spánku a operujete…
Spánek je v životě lékaře zvláštní veličina. Dobrý doktor musí totiž dobře zvládat jeho nedostatek. Nemůže to dělat člověk, kterému spánek chybí. V praxi je to tak, že chodím spát kolem půl jedenácté. Můžu si do té doby dát skleničku nebo dvě vína, ale pak už ne. Na tohle téma se dělal zajímavý výzkum: Jak vypadá práce odpočatého a neodpočatého chirurga. Neodpočatý šel spát ve tři a operovat začal v osm. Výsledky byly stejné. Dokonce ani nevadí, když jednu noc nespíte, ale nesmíte v žádném případě pít. Stačí si zdřímnout dvě tři hodiny, ale nejde tam vsunout večírek.
Žijete celý život bez večírků?
Ale ne! Jsme tu tři chirurgové, kteří děláme všechno, a máme ještě další dva, kteří dělají 95 % všeho – je nás pět, takže stran večírků a života mimo sál se střídáme.
Rozhodl jste se někdy špatně?
Začnu trochu zeširoka: Jednou měsíčně děláme konference „Morbidity, mortality“ – nemocnost a úmrtnost. Probereme případy za uplynulý měsíc a diskutujeme, zda se nemělo udělat něco jinak. Revidujeme a z toho si bereme poučení. Z dobře a jednoduše udělaných operací se nepoučíte. Jedině z řešení komplikací lze získat zkušenosti…
Mám za sebou samozřejmě i špatná rozhodnutí. Z těch na sále – vlastně tohle bylo ještě v předsálí… Šel jsem operovat pacienta, který odmítal z náboženských důvodů krev. Nastala nezávažná pooperační komplikace, která si ale krev vyžadovala… Pacient zemřel. Moje špatné rozhodnutí tkvělo v tom, že jsem ho operovat neměl…
Jinak v životě to s mými rozhodnutími nijak fatálně nevypadá: Ženat jsem už 43 let, to už vypadá jako rozhodnutí dobré… Nejdřív vypadalo jako špatné rozhodnutí to, že jsem neemigroval. Ale pak se to v dobré obrátilo. Hodně jsem uvažoval o emigraci v roce 69, když jsem pracoval jako medik ve Velké Británii, už jsem měl dokonce domluveno, že bych dostudoval medicínu v Kanadě. Blízko emigraci jsem byl také v letech 83–84, kdy jsem byl na stáži v USA. Ale to už jsem měl rodinu a představa, jak se za mnou dostávají přes Červený kříž, mi dvakrát neseděla. Pak emigrovala sestra, a tím mi rozhodování notně ulehčila.
A ještě jsem chtěl třetí dítě, ale to zatrhla manželka, protože by to prý byl zase kluk a ona by už takovou přesilovku nevydržela. Takže bylo po rozhodování.
Většinou je to obráceně a další děti chtějí ženy…
Děti a vnoučata jsou jediné, co tu po člověku zůstane a kdo si na vás občas vzpomene… Pak už nikdo. Až odejdu do důchodu, už nepřijdou žádní novináři se žádostí o rozhovor. Pes po mně neštěkne. Když se dnes zeptám – dokonce i svých studentů – kdo to byl profesor Hejhal, studenti koukají s otevřenou pusou, a přitom to je zakladatel našeho oboru. Je to tu hrozně pomíjivé…
Jak dlouho to víte?
To už vím dlouho.
Proč vlastně lidé tak moc stojí o to, prodlužovat si život?
Protože je tu krásně. Už se opakuju, ale považuju život za vitráž se spoustou barevných sklíček a je na nás, abychom si užili tuhle pestrobarevnost. Nemá smysl žít v jediné výseči a ostatních si neužít.
Vím, o čem mluvím. Na začátku jsem taky strašně běžel jedním směrem. Od rána do večera na sále, pak kandidatura, doktorát věd, docentura a kluci (synové) mezitím vyrostli… Jeden je soudce a druhý selfmademan – zprvu studoval medicínu, ale ve druháku mi řekl, že mu to za tu dřinu nestojí. Sedl do staré škodovky a objel svět, aby zjistil, co je v něm pěkného. Nejdřív mě mrzelo, že nebude pátá generace Pirků, lékařů. Ale nemrzí mě, že mám šťastné děti a šest vnoučat.
Celou dobu, co vás vnímám, běžíte životem. I doslovně…
Kardiochirurg by se měl udržovat ve formě. A já běhám, protože běh je nejsvobodnější sport. Jediný, který se nemusíte učit. Běhat umí každé malé dítě. A nepotřebujete k němu, kromě dobrých bot, nic. Žádný kurt, hřiště ani soupeře. Člověk je pro mě pohybující se součást živé přírody. Stres, ve kterém se stále ocitáme, je příprava organismu na fyzickou akci a my mu místo toho dáme kafe, dort a cigáro…
Kolektivní sport s sebou zase nese atmosféru kolektivního vnímání světa po výhře a po prohře, dává člověku důležité pocity do života. Hrál jsem pozemní hokej od mládí. Ale snad nejvíc miluju triatlon. I pro nás, „hobíky“, kteří se sportu nevěnujeme profesionálně, je na triatlonu krásná ta pestrá příprava. Běh, kolo, plavání. Třeba maraton už v mém věku není zdravý. Ale lidi dělají tolik nezdravých věcí… Tak si ho občas dopřeju.
Znáte i líného kardiochirurga?
Nová generace je aktivní v jiných oblastech – například se rychle pohybuje ve společenských kruzích. Ale ano, byl tu jeden líný, ale ten šel dělat anestezii.
Proč nosíte motýlka?
V Americe jsem se naučil, že se do práce chodí v kravatě a v černých ponožkách. V bílém tam chodili jenom zřízenci. Přijel jsem s tehdy módními krepsilonovými ponožkami. Všichni se mi smáli. Na rozdíl od současných zvyklostí menšin u nás jsem se je nesnažil přesvědčit, že já jsem cool a mám právo vypadat jako ňouma a že oni by se měli přizpůsobit mně, ale utíkal jsem se obléct tak jako oni.
Taky mi došlo, že když se účastním operace srdce, je to významná událost. Když se jdu představit pacientovi, musí mu, už z toho jak vypadám, být jasné, že jeho situaci beru vážně. Zvolil jsem motýlka, protože kravata je nepraktická, můžete jí pacienta šimrat, můžete si ji potřísnit, navíc se jí mohou přenášet infekce. Motýlek je důstojný a praktický.
Proč se srdci připisuje tolik emocí?
To souvisí se stresem. Každá emoce je stres. I láska: Jestli Mařenka nemá jiného, jestli přijde na schůzku, když přijde, jestli nebude mít výmluvy… Stres sice vychází z mozku, ten ale vydá pokyn k srdci, že svaly budou k fyzické aktivitě potřebovat víc okysličené krve… Takže při každé emoci cítíte práci srdce. Emoce se zkrátka odjakživa připisovaly místu, kde byly cítit.
Je vaše práce pořád vnímaná jako zázrak?
Už se bere jako samozřejmost, že pacient jde po rutinní operaci srdce sedmý den domů nebo na rehabilitaci. Nejběžnější jsou aortokoronární bypasy. Od roku 71 se jich dodnes v IKEM provedlo přes sedmnáct tisíc a úmrtnost je jedna celá padesát šest procent. Když kardiochirurgie začínala, byl hladký pooperační průběh zázrak, dnes je to normální. Z úmrtí mohou být dnes i soudní pře, ale už i vznik některých komplikací může vést k velkým nepříjemnostem.
U transplantací se situace rapidně zlepšila s možností použít umělé srdce. Dřív zemřelo po transplantaci zhruba deset procent pacientů. Umírali ale především na selhání jiných orgánů, které byly nefunkčností srdce zesláblé. Dnes lze na transplantaci srdce čekat s tím umělým i léta – jeden pán ho měl čtyři roky a studoval přitom školu. S umělým srdcem se zotaví další orgány a člověk jde na transplantaci v lepším stavu. Letos jsme jich dělali třicet devět, zemřel jen jeden pacient. A na podzim bude jeden pán slavit s transplantovaným srdcem třicet let.
Jaký je, i přes rutinu a zkušenosti, vás největší srdeční zážitek se srdcem?
Ten si přesně pamatuju: Odoperoval jsem už stovky srdíček, ale vždycky tam to srdce bylo… Pak přišel den mé první transplantace a na místě, kde bilo a bylo srdce, nebylo a nebilo nic, jen jáma a kolem cévy ústící do nikam… Zvykl jsem si už na ten pohled, ale na ten úplně první pohled do prázdna nikdy nezapomenu.
Jste smířen s vlastní konečností?
Moc jsem se touhle myšlenkou zabýval. Vycházím z toho, co jsem se naučil v Americe. U nás, když se přihlásíte do konkurzu a neuspějete, zhroutí se vám celý svět. Tam to znamená jen skutečnost, že začíná něco jiného. A to jsem si vztáhl i na konečnost života. Po smrti bude něco, nikdo neví co a všichni se to jednou dozvíme. Prakticky, vlastně spíš z vědeckých důvodů, nechci kremaci. Baví mě představa, že někdo za deset tisíc let vyhrabe moje kosti a bude přemýšlet, cože jsem to byl za člověka.
A co jste vlastně za člověka?
Vím, že můj rod sahá až kamsi do blízkosti Rabiho Löva – to jsem zjistil, když se mnou točili genealogický pořad. Jeden z mých předků leží ob dva hroby od něj. No ale co s tím, že jsem měl chytré předky, že… Navíc nevím, jak bych se choval v těžkých situacích, ve kterých jsem nikdy nebyl. Možná bych fňukal, možná bych byl slabý. Nezávidím jim, až po tom třeba někdy budou pátrat.
Prof. MUDr. JAN PIRK, DrSc.
Významný český kardiochirurg, přednosta Kardiocentra a Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM, kde pracuje od roku 1974. V 80. letech absolvoval stáž ve Spojených státech. V roce 1990 působil v dánském Odense. V roce 1991 se stal přednostou Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM, o čtyři roky později pak i přednostou celého Kardiocentra IKEM.
Roku 1991 provedl první transplantaci srdce. V dubnu 2012 jeho tým voperoval českému pacientovi Jakubovi Halíkovi místo srdce dvě čerpadla. Pacient čekal na transplantaci, ale v říjnu téhož roku zemřel na selhání jater a ledvin. Léčba tohoto pacienta podle Pirka posunula světovou medicínu. Před českými lékaři obdobný zákrok provedli jen jejich kolegové v Texasu, ale jejich pacient již po týdnu zemřel.
Rozhovor vyšel v časopise Moje psychologie.
