Je čas na digitální detox?
„Ahoj. Jmenuju se Pavla a jsem závislá na sociálních sítích.“ Takhle nějak bych se asi představila na setkání skupiny Anonymních facebookoholiků, kdyby takové terapeutické sdružení existovalo. Ale šla bych tam vůbec? Jako velká řada závisláků na všem možném jsem přesvědčená, že mám situaci pod kontrolou. Kdykoli přece můžu účet na Facebooku a Twitteru zrušit a smazat si aplikace i z telefonu, abych zamezila pokušení. Bez sítí se určitě snadno obejdu. I když…
Ihned po probuzení, ještě než popřeju partnerovi dobré ráno, prověřím, co je na sítích nového – konečně, potřebuju to pro svou práci. Když před spaním odložím knížku, ještě naposledy projedu v telefonu „tajmlajnu“, abych náhodou o něco nepřišla. Večerka se tak někdy protáhne i o hodinu. Častokrát na sítě mrknu i uprostřed noci. Na druhé polokouli je přece den, a co když někdo v Americe napsal něco zásadního? Facebook pročítám ve frontě v samoobsluze i cestou v tramvaji. Na sítě nakukuju za odměnu, když mi jde práce od ruky, nebo si na ně odskočím, když psaní drhne. Do telefonu koukám i u televizních zpráv nebo při jídle. Naštěstí na tom ještě nejsem jako můj přítel, který si telefon nebo tablet nosí i na záchod.
Často se ptám, jak se bez sociálních sítí obejdou mí kolegové, kteří se k nim nikdy nepřipojili. Kamarádka Kačka, extrovertní novinářka s dvěma dětmi, si Facebook záměrně drží od těla, i když je pro něj jako stvořená. Její postřehy by určitě nadchly spoustu lidí. Je si však jistá, že by na sítích trávila čas, který raději věnuje dětem a práci, navíc by se prý příliš odhalovala. Spisovatel Ondřej, jehož vtipné glosy by na Twitteru i Facebooku mohly rozesmávat početné publikum, zase tvrdí, že by tam jen plýtval kreativitou. Nápady si šetří na humoristický román.
Jsou i tací, kdo život na sítích okusili a dokázali se ho zříct. Kolegyně Zuzana si Facebook vypnula na tři měsíce krátce po narození syna. „Věděla jsem, že se dramaticky omezí prostor, který budu moct věnovat něčemu jinému než jemu. Taky jsem nechtěla v citlivém období říkat cizím lidem věci, které jsou výsostně moje.“ V ušetřeném čase četla a přemýšlela. „Z toho období vzešla moje současná práce a nápad na dvě firmy. Odpojení mi tedy nevzalo vůbec nic. Živí lidé na mě nezapomněli,“ dodává Zuzana, která už na Facebooku zase vesele debatuje. Fotograf Tomáš se z facebookového hemžení stáhl před rokem a k návratu se nechystá.
„Hlavním důvodem byl pocit jisté závislosti, která se projevovala v tom, že jsem sledováním FB trávil čím dál více času.“ Tomáš si spočítal, kolik minut, hodin a dnů touto činností tráví, a rozhodl se, že čas a energii raději věnuje novému koníčku – práci se dřevem. A nelituje. „Facebook mě za celých pět let neinspiroval tolik jako osobní vyprávění lidí nebo knihy, které jsem si kvůli novému hobby opatřil. FB mě udržoval ve sledování jakési informační ‚pěny dní‘. To plácání, šmírování a hádky mě začaly štvát. Tak jsem je vygumoval.“
Neustálé kontrolování sociálních sítí a e-mailu patří k rysům naší 24hodinové společnosti a odborníci se shodují, že se tak děje na úkor našeho soustředění, ale také odpočinku. Na hektický styl života doplatil můj kamarád z dětství Petr. Od 90. let byl v plném zápřahu. Řídil vlastní marketingovou firmu. Denně dostával přes sto mailů, vyřizoval desítky telefonátů. Až ho jednoho dne z kanceláře odvezla sanitka. Lékařka mu sdělila, že pokud okamžitě nevypne, čeká ho brzy infarkt. Bylo mu 37 let.
Petr ze dne na den od základu změnil život. Firmu prodal, odpojil si telefon, zrušil mail i sociální sítě. Půl roku jenom odpočíval. V té době si pořídil psa, díky němu potkal svou budoucí manželku a do roka se jim narodil syn. Petr se stále ještě zotavuje, ale podnikatelský duch v něm už ožil. Do virtuálního světa se opatrnými krůčky vrátil po dvou letech. Na Facebooku teď propaguje svou knížku pohádek a speciální patentované pomůcky pro miminka, které vyrábí.
K digitální střídmosti nabádá i Arianna Huffingtonová, zakladatelka veleúspěšné zpravodajské stránky The Huffington Post. I ona si teprve po prodělaném kolapsu uvědomila, že zdraví je přednější než nepřetržité připojení k virtuálnímu dění. Do její ložnice mají počítače i chytré telefony vstup zakázán. A vyzývá k tomu i ostatní. V rámci osvěty pořádá speciální týdny, kdy se s kolegy odpojí od digitálních dat a naplno se věnují životu v reálném světě s reálnými lidmi.
Podobných iniciativ se ve světě koná celá řada. Přiznám se, že zatím nemám odvahu se k nim přidat. Při práci z domova jsou sociální sítě můj pracovní kolektiv i virtuální kuchyňka s kávovarem, kam si chodím poklábosit. Navíc dobře vím, že kromě Tomáše se všichni mí známí, kteří dali Facebooku vale, na síť dřív nebo později vrátili. A teď mě omluvte, musím zkontrolovat, kolik lajků nasbíral můj status o tom, že píšu článek o digitálním detoxu.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
