Jiří Vejdělek: Ženě je potřeba lichotit bez ohledu na věk

Přicházím do styku se spoustou hereček, čistě pracovně samozřejmě, a tak mám možnost pozorovat, jak dámy přijímají své přibývající roky v profesi, v níž je stárnutí bráno jako obzvlášť nebezpečná choroba, které je potřeba se pokud možno vyhnout úplně anebo se jí nakazit alespoň co možná nejpozději.

Takhle nějak probíhá rozhovor v dámské šatně v den hereččina jubilea:
„Všechno nejlep…,“ pokusí se poblahopřát maskérka.
„Opovaž se,“ zarazí ji herečka okamžitě, „narozeniny už pěkných pár let nejsou důvodem k radosti.“
„Vždyť vám ještě není tolik.“
„Ne? Ve srovnání s čím? Se sekvojí?! Bojím se, že bych už neměla dost dechu ani na sfouknutí svíček. Uprostřed bych se začala dusit a padla tváří přímo do šlehačky.“
„Třeba by to byla dobrá pleťová maska.“
„To jedině,“ uvelebí se diva v křesle. „Nabalzamuj mi nějak šikovně obličej, ať ten rodný list oblafnem.“

Není divu, že jsou na svůj věk tak citlivé. Herečky žijí ženský životní osud jak osobně, tak ho ztvárňují i ve svých rolích. Každý den předstupují před přísné zraky diváků a před mnohdy ještě přísnější rentgenové pohledy divaček a záře reflektorů nebo objektiv kamery jsou mnohdy nemilosrdné a zachycují jejich tvář navěky.

Mnohé začínají hrát už v dětském věku, kdy nám nabízejí svou roztomilost nebo rošťácký půvab, později nám dávají pořádně zabrat v rolích svéhlavých puberťaček a ty šťastnější vykvetou do krásy, a pokud to podpoří talentem, stanou se z nich mladé hvězdy, které v rolích naivek nebo osudových krásek lámou mužská srdce od neochmýřených kluků až po mužské v letech. Jsou brzy na vrcholu. Není pohled, který by se za nimi na ulici se zalíbením neotočil.

VŠICHNI STÁRNEME

A tehdy začíná jejich boj s věkem. Řada z nich se snaží ošálit přírodu a udržet si mládí stůj co stůj. Některé z nich, když si uvědomí, že tenhle souboj nemůžou vyhrát, se raději úplně stáhnou, aby si je jejich fanoušci navždy pamatovali jen jako dokonale půvabné, bez jediné vrásky. Ty moudřejší vědí, že mládí je sice krásná věc, ale je potřeba vědět, kdy s ním přestat.
Z ohnivých krásek se přehrají do rolí maminek a v těch pak mohou vydržet celkem dlouho, protože dnes se ženy matkami stávají často ve věku, ve kterém se naše maminky už chystaly na úlohu babiček.

Herečky, které se nezalekly vlastního stárnutí a nespoléhaly jen na sílu svého půvabu nebo šikovné ručičky plastického chirurga a místo toho vsadily na nabírání životních zkušeností, si ve vyšším věku užívají krásných charakterních rolí. Těmto nádherně
uzrálým dámám pak osobně rád nabízím naopak role komediální. Pro ně je to velmi vítaná změna a já se těším na jejich temperament a životní jiskru, kterou přinesou filmu a kterou obdivuji, protože si ji dokážou udržet mnohdy mnohem déle než jejich mužští kolegové.

Před tím, než jim natěšeně pošlu scénář, snížím samozřejmě věk u dané ženské postavy alespoň o pět let proti skutečnému věku herečky. Věřím sice v její vyrovnanost a nadhled, ale také tuším, jak to potom probíhá v té již popsané dámské šatně.
„Kolik je té, co v tom mám hrát?“ vyzvídá hvězda od svého agenta.
„Čerstvých padesát devět.“
„Jenom?“
„A na svůj věk prý ani nevypadá. Stále překypuje energií, vášní a neztratila nic ze své mladistvé přitažlivosti,“ upřesňuje impresário poté, co nahlédne do textu scénáře.
„Hmm… Ten rejža je prevít. Ví, jak na mě, a má vynikající vkus. Zavolej mu, že to beru.“

Kdybych to měl shrnout, musím přiznat, že o ženském stárnutí toho vím málo. Ale je mi jasné, že dělat ženě radost, hýčkat ji a lichotit jí je potřeba bez ohledu na věk neustále.

JIŘÍ VEJDĚLEK

Scenárista, režisér a filmový hitmaker, jehož snímky patří k nejnavštěvovanějším (v roce 2010 vidělo Ženy v pokušení 1 232 299 diváků).

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.