Jitka Čvančarová: Touha mít vlastní rodinu je ve mně odjakživa. | E15.cz

Jitka Čvančarová: Touha mít vlastní rodinu je ve mně odjakživa.

Jana Benešovská

Jitka Čvančarová je vyhledávanou filmovou a televizní herečkou. Za svou dosavadní kariéru ztvárnila více než 30 rolí a byla několikrát nominována na Cenu Thálie. V televizi hrála například v seriálu Ordinace v růžové zahradě, Dokonalý svět, Cukrárna, v Četnických humoreskách a ve filmu Kdopak by se vlka bál. Je patronkou charitativní organizace DebRA, spolupracuje s Dětským fondem UNICEF.

Rok 2011 je pro Jitku rokem plným změn. V září se vdala a teď se pomalu připravuje na mateřskou pauzu. V únoru s manželem Petrem Čadkem očekávají narození prvního potomka.

Jak se teď vlastně jmenujete - stále Čvančarová?

V profesi pořád stejně, tam by si zřejmě těžko někdo zvykal na nové příjmení, ale v občance mám napsáno Jitka Čadek Čvančarová. Musím říct, že jsem o tom docela přemýšlela, jestli kdybych nebyla herečka, jak snadno bych se vzdala svého příjmení. A přiznávám, že bych o něj nechtěla zcela přijít. Chápu ženy, které si nechávají své příjmení, zřejmě bych se chovala stejně. Mnohde v zahraničí je to úplně běžné: žena, pokud si nenechá pouze své rodné, má dvě příjmení. První uvádí manželovo, pak své, děti se jmenují po otci, takový model se mi líbí.

Probírali jste podobu příjmení s partnerem, nebo jste se rozhodla sama?

Mluvili jsme o tom, ale jestli jsme to okomentovali asi třemi větami! My se celkem shodneme ve spoustě věcí a ani tohle nebyla výjimka. Děti ponesou manželovo příjmení, a jak se budu jmenovat já, je mé rozhodnutí. Nebyl žádný problém, že by trval na tom, abych se jmenovala po něm. Petr není žádný macho. (směje se)

Měli jste církevní sňatek v kostele. Jak moc je pro vás svatba důležitá?

Nemám ráda tvrzení, že svatba je jenom kus papíru. Pro mě tedy ne. Vždycky jsem brala sňatek jako závazek dvou dospělých rozumných lidí, slib, kterým stvrzují zásadní životní rozhodnutí. Ale asi jsem jedna z mála. Když jsme s Petrem přišli za panem farářem, že bychom rádi uzavřeli sňatek v kostele, byl mile překvapený. Až jsme se společně zasmáli, jak jsme „nemoderní“.

Každopádně byl velmi potěšený a my taky. V tomto jsem byla vždycky hodně tradiční a musím říct, že odříkání svatebního slibu, který jsme si s Petrem částečně sestavili sami, byl pro nás oba jeden z nejsilnějších zážitků v životě. Člověk se až zajíkal a hrnuly se mu slzy do očí, když si naplno uvědomil, co tomu druhému říká.

Možná tyto věci znehodnocují statistiky: nevěra, rozvodovost. Lidé při pohledu na ta alarmující čísla velice snadno získají pocit, že slova, potažmo sliby, ztrácejí váhu.

Docela mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že Češi loni uzavřeli nejméně svateb za posledních dvě stě let. Paradox je, že spousta lidí uvádí jako nejdůležitější věc v životě rodinu. Záleží na každém člověku, nakolik je charakterní a neříká věci jen tak naprázdno. My jsme s Petrem oba zásadoví lidé, kteří v tom slibu nevidí jenom slova, ale hodlají ho opravdu naplňovat. Jestli se nám to povede, je věc druhá. Teď nám všichni gratulují ke svatbě, ale skutečně gratulovat nám budou moct až tak za padesát let, jestli ten slib dodržíme.

Máte za sebou poměrně akční rok: spousta práce, svatba, těhotenství. Co z toho bylo plánované, slyšela jste ony pověstné biologické hodiny?

Nejsem člověk, který tvrdě plánuje nebo urputně stojí na věcech. Pocházím z úžasné rodiny a touha mít vlastní rodinu a vytvářet něco podobného ve mně byla odjakživa. Ale teprve s Petrem jsem poprvé cítila, že teď je na to správný čas, že mám nejen partnera pro život, ale i tátu pro své dítě.

Těžko říct, čím to je, ale podvědomí zafungovalo a najednou jsem to věděla v první vteřině. Intuice člověku řekne hodně. Stačí ji trochu poslouchat a malinko vypouštět racio, které dá člověku padesát důvodů, proč by to mělo být jinak. Teď můžu jenom doufat, že nám to těch padesát let vydrží.

Čím vás Petr tak okouzlil?

Byli jsme přátelé asi pět let a i když ne nijak blízcí, vždycky, když jsme se potkali, jsem věděla, že Petr je dobrý kluk. Ale že je až takhle dobrý, to jsem netušila. To mě překvapilo! (směje se)

Změnila jste se nějak pod vlivem partnera nebo těhotenství?

Poslední dobou mám pocit, že se vedle Petra konečně uklidňuju. On je takový mírný člověk, příjemným způsobem mě brzdí, což mi vyhovuje. Vážím si toho, že co se týká těhotenství, je všechno v pořádku a doufám, že to tak zůstane.

Jinak o mně platí co o každé jiné těhotné, že mi blázní hormony. Nedávno jsme se dívali na film, kde si nějaký puberťák přivedl domů svou první lásku a já se druhý den rozbrečela, co když si náš syn -když to bude syn - přivede v pubertě nějakou brutální ženskou? Půl hodiny jsem neutěšitelně plakala kvůli tomu, co bude za patnáct let. Prostě trochu blázen. (směje se)

Jitka s manželem Petrem.Jitka s manželem Petrem.Autor: Ženy - E15

Chcete znát pohlaví dítěte, nebo se raději necháte překvapit?

Zatím ho nevíme, ale jsme zvědaví, asi bychom to nevydrželi, takže brzy se to dozvíme. Žádné preference jestli holčičku nebo kluka nemáme, hlavně když dítě bude zdravé.

Když jste se vdávala, začaly se šířit „zaručené“ zprávy, že rodit budete v únoru a hned tři týdny poté nastupujete zpátky do divadla.

Porodit bych měla v únoru, to je pravda. Ale nejsem blázen, píše se ledacos… Termín návratu k práci bude záležet na okolnostech. Třeba se mi rok nebude chtít vytáhnout paty z domu, anebo úplně naopak. Nevím a neplánuju. Až se budu cítit připravená a budu schopná podat na jevišti profesionální výkon, protože nerada slevuju, budu hrát. Ale kdy to bude, to je v tuhle chvíli neodhadnutelné.

Jste patronkou charitativní organizace DebRA pomáhající dětem se vzácnou kožní nemocí. Předpokládám, že u této spolupráce zůstanete i v budoucnosti. Jak jste se k ní vlastně dostala?

Před lety mě oslovila tehdejší ředitelka DebRA s nabídkou. Potřebovali zaujmout a upozornit na sebe. Stát, sponzory, širokou veřejnost, aby se o nich vědělo a dařilo se jim získat peníze na zlepšení života těch dětí. Mně, stejně jako všem veřejně známým lidem, když použiju tuhle formulku, pořád někdo posílá složenky, žádá o peníze, podporu.

Mezi tím množstvím proseb a natažených rukou mě DebRA zaujala svým zápalem, nezištností, opravdovostí. Vážím si té srdečnosti a poctivosti. Brzy jsem poznala téměř všechny pacienty v republice, jejich náročný život, že třeba nemůžou jíst normální stravu, protože jejich vnitřní orgány mají jen tenký povrch, že nemůžou nosit normální oblečení nebo boty, protože chůze je pro ně to samé, jako kdybych já se snažila kráčet po hřebících.

Autor: Jana Benešovská
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!