Josef Schovanec: Muž, který má o kolečko míň
Uměl jste se jako dítě mazlit?
Neuměl a nechtěl. Raději jsem se schoval pod postel či za skříň. Člověk se tam cítil chráněný, v bezpečí. Vždycky mě překvapovalo, že se zavírání dětí do skříně považovalo za krutý trest.
Chodil jste rád do školy?
Ne. Vám by se líbilo místo, kde vás ostatní bijí klidně i několikrát za den? Navíc když ke své hrůze hned v první či druhé třídě zjistíte, že vaše učitelka nezná nástupce Ramesse II. a neví nic o velikosti Siria. Tak proč ji poslouchat, říkáte si. Nicméně považuju za štěstí, že jsem směl do školy vůbec chodit.
Měl jste tam kamarády?
Ne, na základní a na střední škole vedle mě nikdo nechtěl sedět. První kamarády jsem měl až na vysoké škole. Většinou to byli normální lidé. Ostatně s nimi se cítím nejlépe.
Promiňte, ale nevadí vám, že se vás takhle vyptávám?
Ani ne. Odpovídám na takové otázky každý den. Pro mě je podstatnou otázkou, jestli mé odpovědi nebudou vadit čtenářům.
Věděli učitelé v osmdesátých letech něco o autistických dětech?
Tenkrát ne, proto byly naše vztahy většinou napjaté. Popíšu vám jednu příhodu. Víte, co je sekunda? Na základní škole se asi počítá s tím, že žák odpoví nějak takto: šedesát sekund tvoří jednu minutu. Jenže já jsem uvedl oficiální definici: doba trvání 9 192 631 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu 133Cs. Učitelka si myslela, že se jí posmívám.
Kdy vám došlo, že jste jiný?
To jsem věděl téměř od narození. Problém je pochopit proč, a to i v současnosti.
Vzali vás někdy rodiče do psychologické poradny?
Vyrůstal jsem ve Francii, ale rodiče znali psychiatrii ještě z komunismu, a proto se jí vyhýbali. Prvního psychiatra jsem navštívil až v roce 2001, kdy mi bylo dvacet let. Tehdy jsem doufal, že pro mě bude takovým „job koučem“. Pomůže mi napsat CV, uvázat vázanku a podobně. Také mi vadilo, že na sebe nedokážu brát „vedoucí úlohu“ jako moji spolužáci, a čekal jsem, že mi poradí. V neposlední řadě jsem doufal, že setkání s odborníkem pro mě bude plodné na poli intelektuálním.
A bylo?
Od svého prvního psychiatra jsem si odnesl předpis na Solian. Můj „pán a vládce“ mi ho předepsal bez jakéhokoli vysvětlení, co se mnou vlastně je, i bez upozornění na jeho vedlejší účinky. Ty byly značné a velmi nepříjemné.
Nicméně po nějaké době jste se dostal do správných rukou a lékař vám vysvětlil, že máte Aspergerův syndrom a co to znamená. Byla to úleva, konečně vědět?
Kdyby mi oznámili, že jsem v pátém měsíci těhotenství, nijak by mě to nepřekvapilo, byl jsem opravdu ve špatném stavu. Postupně jsem si zjišťoval, co ta diagnóza znamená, ukončil jsem braní léků a začal chodit do – tehdy mikroskopického, bylo nás snad pět na celou Paříž – spolku pro autisty. A začal jsem, nejprve velmi obtížně, o autismu přednášet.
Vystudoval jste vysokou školu, mluvíte sanskrtem, hebrejsky, persky a dalšími asi dvaceti jazyky. Bylo pro vás těžké najít si práci?
Ano. Když jsem ji cíleně hledal, nikdy se mi nepodařilo práci najít. Měl jsem ale štěstí, několikrát mi někdo prostě práci dal. Jednou mě například přijali do redakce ženského časopisu, zajímavá zkušenost. Nyní pracuji pro rádio Europe 1. Přitom ještě před rokem bych považoval za špatný vtip, kdyby mi někdo řekl, že budu pracovat v rozhlase. A doposud přesně nevím, proč si mě vybrali.
Kdo je vlastně autista? Můžete ho popsat ze svého pohledu?
Definice se podle odborníků týká otázky vnitřního vězení, ve kterém jsou prý autisté uvězněni. Ale já se ptám, jak vypadá vnitřní vězení lidí obecně? Někteří vypadají normálně, ráno chodí do práce, večer jedou metrem domů, tam si dají večeři, jdou si lehnout a ráno zase nanovo. Když se s nimi dáte do řeči, mají tak dvě tři témata, o kterých se s nimi můžete bavit, a za deset vteřin už jich máte dost. A tihle lidé se považují za normální a svobodné, to je zvláštní.
Lidé občas potřebují i tlachání o ničem, vytváří to mezi nimi vazby…
Vždy jsem se snažil se v tom vylepšovat. Nicméně celkově čím dál méně věřím, že je nezbytně nutné vést společenské konverzace.
Můžete popsat nějaké chování, které je pro vás přirozené, ale nám neautistům připadá divné?
Ano. Pro autistické děti je například úplně normální zeptat se kolemjdoucího, proč je obézní nebo proč má na kůži tolik vrásek. Časem se možná naučí, že to říkat nemá, ale nechápe proč. Osobně chodím rád se zvednutýma rukama, ale musel jsem se naučit, že to lidem připadá divné.
Co naopak připadá divné vám na nás?
Lichocení. Když jsem pracoval v ženském časopise, byl tam článek, jak to udělat, aby vám manžel pomohl s domácím úklidem. Jednou z nejčastěji zmiňovaných metod je pokaždé lichocení. Jenže to je v tomto případě účelové a lživé. Jiná věc, kterou časopisy často radí, je, jak bojovat proti rigiditě ve vztahu. Doporučují partnera občas něčím překvapit. Nechápu. Proč by měl chtít člověk milované osobě způsobit takový velký stres a nepříjemný pocit, který je s každou změnou spojený? Velkým problémem je také telefonování. Časem jsem zjistil, že je žádoucí každých dvacet vteřin vydat nějaký bezvýznamný zvuk, tak sleduju hodinky.
V knížce O kolečko míň máte vtip o autistech ve vlaku. Přitom se říká, že nemáte smysl pro humor…
Znám mnoho vtipů, ale celkem špatně rozumím novým, to je pro mě dosud neznámým vtipům. Z dětství si pamatuji spoustu vtipů o SSSR a ty mám nejradši. Je ale nutné podotknout, že vtipy nejsou jedinou formou humoru. Freud oddělil vtipy (německy Scherz) od vtipných poznámek (německy Witz).
Znáte hodně autistů s IQ génia?
Nezlobte se, ale o genialitě bych nerad hovořil, jedná se totiž o společenskou otázku. Například Britney Spears je pro své fanoušky geniální. Co to ale znamená? A co znamená, když se o někom řekne, že je geniální zloděj? A hlavně je dost obtížné měřit IQ autistům.
Lidé s Aspergerovým syndromem mohou kvůli své uzavřenosti působit arogantním dojmem. Jak jste na tom se sebevědomím?
Velmi zajímavý dotaz. Moc se omlouvám, jestli jsem se choval arogantně. Obvykle se lidé s autismem naopak těžce podceňují. U mě šlo o psychologickou směs tvořenou slabým sebevědomím, syndromem bývalého premianta třídy a vnitřním rozpoložením lajdáka. Problémem je ale už pouhé zdravení.
Zdravení?
Tento rituál má spoustu variant. Zdravíme všechny stejně? Na jakou vzdálenost mám s tím ceremoniálem začít? Pokud toho člověka uvidíme v ten den ještě jednou, máme celou proceduru zopakovat úplně stejně? Takové otázky jsem si pokládal a děsily mě. I z toho pramení nízké sebevědomí autistů.
Může autista věřit v boha? Ptám se, protože je prý pro vás problém myslet abstraktně…
Nesouhlasím. Autisté umí myslet abstraktně, složitá je pouze společenská abstrakce. O víře a autismu bych mohl mluvit velmi dlouho. Velmi krátce řečeno: myslím si, že autismus nemá na víru žádný vliv, neboť existuje nesmírně mnoho výkladů slova „věřit“ a slova „bůh“. Mnoho takzvaně dobrých křesťanů v podstatě v boha nevěří a obráceně.
Působíte, jako byste moc nepotřebovali společnost jiných lidí. Je to tak?
Společnost potřebuji, ale možná méně než ostatní – a jinak. Do night clubu chodit nemusím a také jsem tam nikdy nebyl. Ale chtělo se mi brečet, když jsem pochopil, že letos v létě neuvidím svého amerického kamaráda, který je specialista na staročínskou lingvistiku a filozofii.
Umíte se zamilovat?
Ne do lidí. Ale časem si čím dál více myslím, že neautisté si o lásce jen lžou a že za lásku vydávají to, co není láska, ale zájem. Velmi rád čtu. Mohu například celou noc číst o tom, jak rozdělili berlínské metro po vybudování berlínské zdi. Fascinující téma.
Rozhovor vyšel v časopise Moje psychologie.
