Kauza smajlík: Historie znaku, který nesmí chybět v žádném e-mailu či esemesce | E15.cz

Kauza smajlík: Historie znaku, který nesmí chybět v žádném e-mailu či esemesce

 Zita Marinovová (My Life)

Trojka a ostrá závorka; dvojtečka, pomlčka, hvězdička – ještě před pár lety nesmyslná změť znaků, dnes milostné vyznání. Kdy a kdo poprvé použil smajlíka a jak rozumět virtuální komunikaci japonských teenagerů?

Nejprve šlo pouze o to, jak ve virtuální komunikaci přiblížit emoce – když úsměv či sarkastický tón hlasu nevidíte, případně neslyšíte, je nutné ho napsat, a to umí právě smajlík. Jeff Baird z univerzity počítačových studií (CMU) v Pensylvánii vyštrachal před jedenácti lety pásku se zápisem historicky prvního smajlíka (respektive obou nejčastěji používaných smajlíků), když se se svými kolegy pokoušel obnovit data a soubory z let 1981 až 1983.

Zjistil, že 19. září v roce 1982 napsal vysokoškolský profesor a počítačový odborník Scott Fahlman na univerzitní fórum zprávu svým kolegům zhruba v tomto znění: „Navrhuji následující sled znaků pro vyjádření vtipu :-) Čtěte ze strany.“ Pro vážně myšlený text pak navrhl opačného smajlíka :-(, který dnes označuje spíš smutek, vztek a špatnou náladu.

Smích, Santa i Paroubek

Ne všichni smajlíci se usmívají (smile = úsměv), a tak je přesněji charakterizuje jejich starší název emotikon, z něhož je hned jasné, že šlo původně o upřesnění emocí ve virtuálním světě. Od doby použití prvních dvou smajlíků se však hodně změnilo, dnes je jejich prostřednictvím možné vyjádřit ledacos, zdaleka už ne jen pocity.

Počítačoví hračičkové vymýšlejí třeba to, jaký shluk znaků může znázorňovat známé osobnosti a postavy. A tak se možná setkáte s esemeskovým zobrazením donedávna sociálnědemokratického politika Jiřího Paroubka :-°(, Ježíška *<]:-) či Homera Simpsona (_:-(I). Živelně vznikají další a další smajlíci, jedno, že je naprostá většina z nich nepoužívaná až nepoužitelná, a to i teenagery, kteří bez emotikonu už nenapíšou ani jednoslovnou zprávu.

Sám Scott Fahlman píše, že výše zmíněnou zprávu uveřejnil, protože se na univerzitním diskusním fóru setkával s nepochopením vtipných či sarkastických poznámek svých kolegů a studentů, kteří sem přispívali. Přes tehdejší univerzitní síť se informace rozšířila rychle dál a po pár měsících se její autor mohl přesvědčit, jak se jeho vynález mezi lidmi uchytil. Dostali se k němu zpátky vedle těch
jím použitých i úplně noví smajlíci, mezi nimi dodnes běžně využívaní – například smajlík s brýlemi, mrkající či překvapený s pusou do O.

Ale i tehdy někoho napadlo složit k sobě znaky ASCII (American Standard Code for Information Interchange) tak, aby v nich byl s přimhouřením obou očí vidět například Abraham Lincoln, Santa Claus, papež a další postavy a postavičky.

Starší než Forrest Gump

Smajlík jako takový, tedy stylizovaný usmívající se obličej – známé to kolečko s tečkami místo očí a obloučkem znázorňujícím pusu – Scottu Fahlmanovi za svůj vznik nevděčí. Profesor pouze převedl symbol rozšířený od šedesátých let v popkultuře a reklamě do znaků kódu ASCII, což jsou jednoduše ta písmenka a znaky, které vidíte napsané na klávesnici (případně je najdete v mapě znaků).

Vynálezcem smajlíka nebyl ani Forrest Gump, který otiskl svůj špinavý obličej do trička při svém běhu přes Ameriku, jak nám předložil ve svém superslavném filmu v roce 1994 režisér Robert Zemeckis. Přesto měl první smajlík, který se objevil už v roce 1953, s filmem mnoho společného. Skvěl se na plakátě k populárnímu hollywoodskému snímku Lilly s Leslie Caron v hlavní roli. Na další použití usmívajícího se symbolu se poté čekalo bezmála deset let.

Newyorské rádio WMCA konečně v šedesátých letech stylizovaný obličej nechalo natisknout na své reklamní mikiny. A od té doby tažení smajlíka reklamou úspěšně pokračovalo i v dalších desetiletích. Potisky na trička, hrnky, samolepky, často doplněné sloganem „Have a happy day“, začaly být v sedmdesátých letech (samozřejmě v té době pouze na západ od našich hranic) všudypřítomné.

Do Evropy symbol v roce 1972 přivezl francouzský novinář Franklin Loufrani a poprvé jej nazval jeho jménem Smiley, tedy Smajlík. Začal používat smajlíka v deníku France Soir, kde přispíval k označení dobrých zpráv. Se jménem Loufrani je smajlík spojován dodnes, neboť na něj vlastní licenční práva firma Smiley Company, kterou založil v roce 1996 právě Franklin Loufrani a jíž dnes šéfuje jeho syn Nicolas. Jde o jednu ze stovky největších licenčních společností na světě. Zhruba před rokem byl založen první oficiální obchod společnosti Smiley Shop v londýnském obchodním centru Boxpark. Co se v něm prodává, je nasnadě.

V Británii byl smajlík v sedmdesátých letech spojován převážně s psychedelickou kulturou a v dalším desetiletí s house a dance music. S tím jde ruku v ruce použití symbolu smajlíka na tabletkách extáze i papírkách tripů. Scott Fahlman sice smajlíka nevymyslel, ale jeho přenesením do virtuálního světa z něj udělal jeden z nejpoužívanějších symbolů vůbec. Je jedno, že si počítačový expert nemůže odškrtnout ani prvenství v použití smajlíka v psaném textu.

Poprvé se dvojtečka se závorkou objevily v roce 1967 v článku časopisu Reader’s Digest a o dva roky později řekl spisovatel Vladimír Nabokov v rozhovoru pro New York Times: „Vždycky jsem si
myslel, že musí existovat nějaká typografická značka pro úsměv, třeba něco jako otočená kulatá závorka.“

S nosem, nebo bez?

Píšete smajlíky s nosem, nebo bez (tzv. noseless)? Na psaní smajlíků neexistuje striktní úzus a už vůbec se na něj nevztahují žádná pravidla pravopisu. Pokud budeme vycházet z první zprávy „otce zakladatele“, jeho smajlíci nos měli. A to nos zobrazený pomlčkou (dnes narazíte často i na originálnější nosy smajlíků v podobě „o“ nebo „@“ či na špičatý nosík „>“).

Fahlmanův vynález je téměř globální, avšak existují končiny světa, kde raději používají smajlíky vlastní. Když už jsme u nosů, jak si je představují u svých pro našince poněkud nesrozumitelných smajlíků Japonci? Při nahlédnutí do jejich mobilů a chatů se musí Evropan divit. Jejich smajlíci jsou od těch euroamerických velmi odlišní. Rozdíl je už v tom, že při jejich čtení nemusíte natáčet
hlavu. Oči jsou stříška ^, ústa podtržítko _ a nos?

Japonští smajlíci nosy nemají. Ostatně ani postavičkám ve svých oblíbených manga a animé Japonci většinou nos nekreslí. Vedle smajlíků, kteří vyjadřují to, na co jsme zvyklí u těch našich, tedy úsměv, údiv nebo mrknutí, mají obyvatelé země vycházejícího slunce i smajlíky, které bude, stejně jako mnoho dalšího japonského, mít našinec problém pochopit. Mezi ně určitě patří v Japonsku velmi populární tančící Kirby (růžová kulatá postavička z jedné z prvních her pro Nintendo z roku 1992). Stačí složit pár ostrých a kulatých závorek, óček a teček a Japonec už vidí Kirbyho tančit. Při jaké příležitosti je vhodné Japonci na textovou zprávu odpovědět právě tímto smajlíkem, vám ale opravdu neporadíme.

ASCII art

Smajlík je tím nejpoužívanějším obrázkem vytvořeným jednoduchým složením několika znaků kódu ASCII. Znaky na klávesnici (tehdy samozřejmě psacího stroje, který byl patentován už v roce 1714 britským inženýrem Henry Millem) začali lidé skládat do obrazců v devatenáctém století, ač oficiálně byl ASCII kód standardizován až v roce 1968 (rozložení znaků na klávesnici však zůstává víceméně stejné již tři století).

Obrázky tvořené z písmen či znaků nahrazovaly zpočátku nedostatečnou grafiku, zvlášť těm, kteří nebyli zruční v doprovázení svých textů vysvětlující kresbou. V roce 1962 vyšla dokonce publikace Art Typing, v níž je možné najít příklady toho, jak poskládat z písmen na psacím stroji různé komiksové postavičky a další jednoduché obrázky.

ASCII art lze vytvořit pomocí jakéhokoli textového editoru, obvykle se používá font písma, který má každé písmeno stejně široké (tzv. neproporcionální font), tedy podobný právě fontu psacího stroje. Tvořit lze nejen pomocí jednotlivých znaků, ale i kombinací různých slov či skupin písmen a mezer mezi nimi. Ani v tomto případě nejde o žádnou novinku, vzpomeňte na hodiny ze světové literatury devatenáctého století – konkrétně na vizuální poezii Stéphana Mallarmého, Christiana Morgensterna, Guillauma Apollinaira a dalších…

Na smajlíka stačí pouhé dva znaky a jeden řádek. Na opačném konci stojí textové obrázky složené ze stovek znaků na desítkách řádků. Že jde o opravdu propracovaná výtvarná díla, se může každý přesvědčit například na výtvorech Dona Royera s nickem WA6PIR. Snad už jen pro stoprocentní ajťáky či majitele historických počítačů bez grafické karty jsou pravděpodobně určeny známé počítačové hry převedené do ASCII artu. Pro představu si můžete na YouTube snadno najít bojující panáčky složené z pomlček a nul a další podobné zástupce her v primitivní grafice vytvořené jen rozpohybováním znaků ASCII.

Na rozdíl od sedmdesátých let, kdy se poprvé použila tato animace jako předznamenání budoucnosti, vyvolá zvlášť u některých zástupců mladší generace taková počítačová grafika záchvat smíchu, ač jiní ji naopak budou považovat za trendy retro.

Elektronická komunikace dnes u řady lidí mnohonásobně převyšuje komunikaci založenou na osobním kontaktu. Proto se snažíme jejím prostřednictvím vyjádřit stále více a přesněji. Její nepsaná pravidla a výrazové prostředky se mění a vyvíjejí neuvěřitelnou rychlostí. Zanedlouho tak budou i předcházející řádky jen popisem nedávné historie.

Autor:  Zita Marinovová (My Life)
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!