Laura Janáčková: Probuďte v sobě bojovníka!
Možná si ji spojíte spíš se sexem než s rakovinou, jako sexuoložka je Laura Janáčková totiž podstatně známější. Přitom se už 25 let stará o onkologické pacienty a je jednou z asi patnácti takto zaměřených psychologů u nás. Proč je jich tak málo? „To je jednoduché,“ říká, „protože to málokdo vydrží.“ Má dvě ordinace kousek od sebe. Jedna je obyčejná nemocniční kancelář, kde pracuje s onkologickými pacienty. Druhá, poradna pro partnerské vztahy, je v luxusním domě nedaleko (jako sexuoložka pracuje osmým rokem). Jak to jde dohromady? Skvěle. Díky penězům ze soukromé praxe si může dovolit financovat nadstandardní projekty, které vymýšlí pro onkologicky nemocné. Před rokem například vydala knihu Život je boj pro lidi s rakovinou a jejich blízké. Ta kniha je krásná a praktická. Vlastně mi byla užitečná i jako toho času zdravé. Vnímat život a nikdy neztratit naději, o to v ní jde.
Rakovina je nemoc těla, proto potřebují nemocní doktora. S čím jim ale může pomoct psycholog?
S bojem duše. Dalo by se říct, že nemocní bojují s pětihlavou saní. První hlava se jmenuje ztráta identity. To znamená, že nemocný hledá, kdo vlastně je. Druhá hlava je ztráta aktivit, protože prostě chybí síly. Třetí hlava je ztráta autonomie, kdy se musí nemocný vyrovnat s tím, že ztrácí vládu nad vlastním životem. Čtvrtá hlava, kterou musí useknout té líté sani, je přijetí vlastní zranitelnosti. Pocit nezranitelnosti, který má zdravý člověk, je vážně narušen. A pátá, poslední hlava, je strach ze smrti.
Tak začněme tou ztrátou identity. Podle zkušenosti z vaší praxe – známe se? Víme, kdo jsme?
Právě. Když ženám řeknu „napište na papírek, jaká jste“, většinou napíšou „hodná“. Pak sedí a dodají „hodná, ale asi blbá“. Svou vlastní hodnotu si vůbec neuvědomují. Že jsou dobré mámy, že jsou chytré, že se umí postarat o rodinu, že jsou bojovnice, že se na sebe mohou spolehnout… To všechno jim přijde jako samozřejmost. Zrovna před vámi jsem tu měla jednu paní. Bývala to krásná blondýnka, úspěšná podnikatelka, měla dobrou rodinu. Pak přišla rakovina a postupně jí všechno vzala. Muž odešel za jinou, nemohla pracovat, opustila ji chuť a možnost sportovat a postupně odpadli i všichni přátelé. Po léčbě přišla o své krásné vlasy a přibrala přes dvacet kilo. Seděla tu a brečela, protože si uvědomila, že když přijela k babičce, neměla komu zavolat, že dobře dojela. Začala nad sebou přemýšlet: Jaký jsem člověk, když jsem si vybrala takové přátele, takového muže, nejsem nakonec stejná jako oni?
Co jste jí poradila?
Vy si pořád myslíte, že psycholog musí radit. To dělají věštkyně a lidé, kteří mají patent na rozum a znají budoucnost, ale to já nejsem. Nevím, co je pro ni nejlepší, na to si musí přijít sama. Postupně jsme ale došly k tomu, že se nemá za nic, co se stalo v minulosti, vinit. Něco bylo způsobeno špatným výběrem partnera, něco prostě tím, že díky tomu, že byla hezká a úspěšná, některé věci přicházely samy. Ale proč nemá přátele teď? Proč se s nikým nebaví? Je to proto, že se lituje, nikam nechodí a čeká. Nevysílá směrem k ostatním ty správné signály.
SOS?
Přesně tak. Ale nejde jen o to, říct si o pomoc, když ji potřebujete, také musíte vysílat další signály. Ukázat touhu po přátelství, obyčejné komunikaci a zájem o druhého. Představte si matku, která přijde s dítětem do parku. Může sedět na lavičce vedle jiné matky a celým tělem dávat najevo – nechci se s nikým bavit. Být schoulená do sebe a svého světa. Nebo se může dát s někým do řeči, zajímat se o dění kolem, ptát se a sama vykládat a tím vším se stát součástí okolního života, být pro něj zajímavá.
Promiňte, asi je to povrchní, ale kdyby mi slezly vlasy, taky bych měla problém bavit se s lidmi. Strašně bych se styděla…
To vůbec není povrchní! Když vám bude někdo říkat, že to, jak vypadáte, není důležité, protože důležité je přece něco úplně jiného, tak vám říká klišé a neví, o čem mluví. Vezměte si, co všechny řešíme. Jestli nemáme na tváři pupínek, jestli nemáme mastné vlasy, máme hrůzu z toho, že nás někdo uvidí nenamalované… A teď si představte ten zásah, že najednou nemáte vlasy žádné, vypadají vám řasy i obočí. Vlivem vedlejších účinků léčby se změníte tak, že se ani sama nepoznáváte. Ztloustnete, či naopak hubnete, trápí vás vyrážky, afty, plísně atd. Je přirozené, že vás to zasáhne. Ženské sebevědomí se totiž odvíjí na prvním místě od atraktivity; to, jaké jsme, a míra sebelásky je až na dalších místech.
Jenomže má žena v takové situaci chuť a sílu zapracovat na své atraktivitě?
Nemoc mnohdy dělá z člověka bojovníka na mnoha frontách, ale pocit stigmatizace mu bere síly. To, že o sebe začne pečovat, přináší pocit, že něco může udělat, že jen pasivně nečeká. Ostatně i prostý fakt, že i v nemoci můžu být hezká, zlepší náladu, zvýší sebevědomí. Pro své pacienty jsem vymyslela metodu na rychlou pomoc. Vyzvu je, aby řekli, co je na nich pěkného. Většina má problém na něco přijít, ale žena nakonec řekne třeba oči. A s tím už se dá pracovat. Neverbálně můžeme upozornit na to, co chceme, aby bylo viděno, a schovat to, co nechceme, aby přitahovalo pozornost. Tak se dá odvést pozornost od prázdného výstřihu po operaci prsu výš, k očím.
Takže barvičky, malovátka…
Přesně, barvičky, šátky a spousta těch obyčejných ženských drobností. A pak mimika, úsměv, gesta… Asi byste se divila, jaké dokážou dělat zázraky. Když se totiž uzavřete do sebe, hrozí vám sociální izolace. Nejčastější reakce na ztrátu vlasů a další viditelné změny jsou právě stud, smutek a vyhýbání se lidem, často bohužel včetně vlastního manžela. Mám v ordinaci ženy, které manžel nikdy neviděl bez paruky, i ty, které mu neukázaly jizvu po chybějícím prsu. To je totiž podstatná věc, rakovina má zásadní vliv na partnerský vztah a rodinu. Nejbližší většinou chtějí nabídnout pomocnou ruku, ale praxe ukazuje, že nevědí jak. Buď bagatelizují a říkají „to bude dobrý, dneska se to léčí jako chřipka“, což nepomáhá, a navíc to ani není pravda, nebo zvolí druhý extrém a tím je přehnaná péče a neustálé dávání najevo tragičnosti celé situace. Proto je někdy pomoc onkopsychologa namístě.
Je ale nutné to rodině říct? Umím si představit, že se někdo rozhodne mlčet, aby se o něj nebáli. Chce to zvládnout sám.
Na nemoc by člověk nikdy neměl být sám. Od svých blízkých potřebujete sdílení, ale také blízkost, pohlazení a doteky. Musíte jim to říct.
Jaká je vaše zkušenost s muži? Pomáhají svým nemocným ženám?
Bohužel se stále častěji setkávám s případy mladých žen, které partner opustí. Nemají sílu to s nimi snášet. A protože vedu nemocné od začátku k tomu, aby ke mně na sezení docházeli i se svými blízkými, stává se, že se ti muži chodí radit se mnou, kdy mají manželku opustit, jak jí to říct a podobně. Obhajují se stylem „já už to nezvládám, nechci žít vedle chodící mrtvoly, chci normální rodinu, děti… já, já… já…“.
Máte pro ně pochopení?
Když jsem byla mladá, nemohla jsem pochopit, jak může někdo opustit člověka, když je mu nejhůř. Toho nejbližšího, kterému věříme. Nevnímala jsem ten druhý pohled, že každý z nás máme o svém životě určité představy. Když onemocní člověk rakovinou, stává se jeho nemoc i nemocí jeho nejbližších. Nemoc a s ní spojený boj o život pak prověří člověka a jeho lidské hodnoty, prověří vztahy, oddělí slova od činů, lásku od sobectví a přátele od známých. Takže mužům, kteří opouští své nemocné manželky, můžu porozumět, ale osobně nemusím s jejich rozhodnutím souhlasit.
Něco pěkného, prosím…
Setkávám se i s tím, že muž či žena je svému nemocnému partnerovi oporou, spolu s ním bojuje, podporuje ho a doprovází ho i na cestě poslední. Nemocný musí bojovat se spoustou strachů, z bolesti, ze samoty, ze smrti, ale také z toho, aby třeba nebyl na obtíž. Když ubývá sil, potřebuje vedle sebe člověka, který zná jeho skutečnou hodnotu. Tělo v ten okamžik není pro doprovázejícího důležité, ten udělá cokoli, aby mohli ještě chvíli být spolu. Poslední doba vlastně oddělí pravé jádro od povrchového obalu. Pak už to, o čem jsme před chvílí mluvili jako o klišé, klišé být přestává. Před koncem, kdy není naděje na vyléčení, už nikomu nezáleží na tom, jak vypadá, ale jen na tom, jaký je uvnitř.
Dejme tomu, že se v práci rozkřikne, že kolegyni diagnostikovali rakovinu. Přijde do práce, ví, že to všichni víme. Jak se k ní máme chovat?
Tak, jak napadne každého, kdo jen trochu soucítí. „Jak ti můžu pomoct?“ To je další důvod, proč se dostane nemocný do izolace. Lidé se s ním stydí o nemoci bavit, nevědí jak, a tak raději dělají jakoby nic. Tak nemocný začne také hrát svou roli zdravého a krásného a zůstává v té hrůze sám. Přitom zoufale potřebuje vaši účast a povídat si o situaci. Když například řekne „jdu na vyšetření“, můžete se zeptat: „Máš strach? Můžu tě tam dovézt? Nepotřebuješ pohlídat děti?“ Lidé mají problém si o pomoc říct, ale v téhle době ji skutečně potřebují.
Co si mám představit pod dalším pojmem, který jste uvedla na začátku – ztráta autonomie?
To je zjištění, že svůj život neřídíte. Jste v rukou lékařů, příbuzných, osudu… A v téhle etapě v sobě musíte aktivovat bojovníka. Člověk potřebuje pocit, že pro své uzdravení něco sám dělá, že se snaží, že na sobě pracuje. V momentě, kdy v sobě toho bojovníka aktivizuje a zmobilizuje své síly, je daleko větší naděje na uzdravení než u lidí, kteří podléhají depresi a jsou pasivní.
V poslední době se v souvislosti s psychosomatikou hodně mluví o tom, že rakovina vzniká v hlavě. Jinými slovy, že za ni v mnoha případech může způsob, jak a na co myslíme. Jsme k ní náchylní, když závidíme, nepřejeme, nenávidíme… Co si o tom myslíte?
S tím zásadně nesouhlasím. Ano, můžeme zvýšit riziko špatnými životními návyky nebo dlouhodobým stresem, ale určitě to nesouvisí s povahou a lidským chováním. Lidé, kteří tyto myšlenky šíří, nemocným spíš ubližují. Je ale pravda, že se na to pacienti často ptají. Hledají důvod nemoci, hledají viníka a hledají ho i v sobě. Jenomže nemoc si nevybírá a nemá žádnou souvislost s tím, jestli je člověk hodný nebo zlý. Nebo jestli je fl egmatik nebo cholerik atd. Svého času byl v psychologii trend, že některé osobnostní typy jsou náchylnější ke kardiovaskulárním nebo jiným zdravotním problémům. Žádný relevantní výzkum to ale nikdy neprokázal.
Mají optimisté při léčení výhodu?
To nelze říct. Optimismus je zase součást povahy, navíc, když bojuji s rakovinou, bojuji o život, a ani optimista se nedokáže dívat do budoucnosti jen pozitivně.
Jak můžu překonat strach z toho, že se možná nevyléčím? Jde to vůbec?
Člověk si říká, že to dobře dopadne, to je jedna fáze, ale pak přijde druhá fáze, kdy mu dojde, že na to mnozí umírají, a s tím se musí vyrovnat. Ten strach je přirozený. Napadá vás, vždyť jsem ještě mladá, spoustu věcí jsem nepoznala, co bude s mými dětmi… Proti těmto myšlenkám musíte postavit naději, ta je vůbec nejdůležitější. A lze se jí držet až do posledního dne. Navíc psychoterapie nabízí celou řadu možností, jak pomoci.
Teď asi mluvíte o víře v pokračování života po životě… Mají to věřící jednodušší?
Do jisté míry ano, protože otázku smrtelnosti mají vyřešenou, věří, že duše pokračuje. Žila jsem nějakou dobu v Rakousku, kde je hodně věřících, a otázky, které pokládali, byly jiné než ty, které slýchám u nás. Jenomže i ateista, když onemocní, si začne otázku konečnosti pokládat. Ta nemoc ho vlastně vede k tomu, aby si na tyto otázky sám nějak odpověděl.
Není ale naopak lepší, zvlášť v této situaci, o smrti raději nepřemýšlet?
Úvahy o smrti přijdou vždy, tomu se nikdo neubrání. Musí se s tím pracovat, ne to potlačovat. Většina lidí si nikdy neklade otázky týkající se konečnosti, co bude po smrti, ale život ohrožující nemoc nás k tomu donutí. Pak je dobré hledat vlastní odpovědi a pokusit se svůj strach zkrotit. Nalézt smíření. Když mi pacient řekne „bojím se smrti“, vedu ho k tomu, aby ten strach konkretizoval. Je to strach z neznáma, z konečnosti, nebo z bolesti, z bezmoci, nebo ze samoty? V momentě, kdy to člověk pojmenuje, přestává to být pocit a začíná to být problém. A ten lze řešit. Člověku to dává pocit, že může něco udělat, něco ovlivnit, a to mu psychicky pomáhá.
Je něco, co vás i po těch letech na vaší práci překvapuje?
Překvapuje mě lidská síla a odhodlání. Hluboce se s úctou skláním před všemi, kteří právě bojují, i před těmi, již svůj boj prohráli. Právě jim jsem vděčná za nasměrování ve svém životě i za poznání, že štěstí má člověk ve svých rukou právě nyní v tento čas. Omlouvám se, ale musíme končit, jdu s holkama na oběd. Nechcete jít taky?
NA OBĚDĚ…
Tak jsem šla. Holky jsou dvě mladé ženy, které prošly léčbou rakoviny prsu. Okamžitě si všimnu, že Nikola má plochý hrudník, a Tereza se při představování omlouvá za „sloní ruku“. Tak se říká ruce, která vám kvůli odebraným uzlinám ztloustne na trojnásobek. I když jsem introvert, cítím se s nimi hned dobře, jsou otevřené a přátelské. Nikola vyndává z tašky samolepky mandal, které maluje, a přivydělává si tak k invalidnímu důchodu. My jí je chválíme a vybíráme si tu svoji. Laura Janáčková si najednou vzpomene a zeptá se: „A vlastně, kde je Eva?“ „Nepřijde, volala mi, že jí našli metastázy,“ odpoví Nikola a na malou chvilku je ticho. Pak si rozebereme jídelní lístky a ony mně radí, co tu mají dobrého. A mně teprve teď dochází, o čem se tu vlastně celou dobu bavíme.
DOC. PHDR. DR. PHIL. LAURA JANÁČKOVÁ, CSC.
Je docentkou klinické psychologie, pracuje v Sexuologickém ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Zabývá se psychologií onkologických a jinak těžce nemocných pacientů, psychosomatikou, problematikou bolesti, partnerských a rodinných vztahů a sexuálního chování. Napsala řadu knih, např. Nevěra a její zvládání, Muži chtějí potvory, Život je boj, Praktická komunikace pro každý den. Je vdaná, matka dvou synů a dcery.
Rozhovor vyšel v časopise Moje psychologie.
