Lenka Filipová: Jsem člověk, který se dlouhodobě řídí emocemi
Kolik máte doma kytar?
Celý můj kytarový park je momentálně šestičlenný. Kytary jsou různorodé, každá umí svoje, každá trošku jinak vypadá a na každou se hraje jinou technikou, na jiné struny. A každá z nich má pro mě také jiný význam, proto jich mám tolik, protože mě každá v podstatě oslovila trošku jinak a používám je na různé způsoby hraní. Samozřejmě ta, ke které jsem nejvíce přilnula, je klasická s nylonovými strunami.
Co u vás přišlo dřív? Zpívání, nebo hra na kytaru?
Víte, u nás doma se vždycky hodně zpívalo. A ta kytara stála doma opřená o stěnu, takže jsem si ji přirozeně vzala a začala se právě na ni učit. Kdyby byl doma klavír, možná to dopadlo úplně jinak… Ale zpočátku pro mne byla kytara nástroj spíš doprovodný a teprve s postupem času jsem začala objevovat její přednosti i jako nástroje sólového. Přednosti i záludnosti - je to nástroj, a nemyslím jen váhu, velmi těžký!
Se kterým textařem se vám v průběhu vaší pěvecké kariéry spolupracovalo nejlépe?
Nechci se nikoho dotknout ani nikoho opomenout, ale určitě to byl Zdeněk Rytíř. S ním byla spolupráce konstantní a dlouholetá. My si navzájem „sedli“ a hlavně on je takový znalec ženské duše, že skrze mě mohl vyprávět své příběhy. Jemu seděla i ta moje muzika - vždycky vybral téma, slyšel mou hudbu a do té příběh zasadil, nezřídka v něm byla i bezvadná pointa. Myslím si, že díky jeho textům jsou ty písničky nadčasové, stále aktuální.
Pobyt, který vás změnil - byla to Paříž? Působíte jako rodilá Pařížanka…
Zlomovější pro mě bylo první nakouknutí do zahraničí v necelých sedmnácti letech. Tehdy mě oslovili z BROLNu (Brněnský rozhlasový soubor lidových nástrojů) - oni mě slyšeli, když jsem vyhrála soutěž s písničkou „Dobrú noc“. Já se vlastně dodneška nedozvěděla, jaký byl záměr, protože oni prostě slyšeli nějakou holku, která si zpívá nějaké písničky, a vybrali ji na turné, kde pak zpívala s Jarmilou Šulákovou…!
A to byl pro mě zlom, když jsem se vydala na takovou dalekou cestu, a ještě v té době, kdy Amerika ještě byla Amerikou. Francie teprve následovala. Já měla všechno řízené jazyky, moc ráda se je učím a vůbec mi nedělají potíže. Proto jsou pro mne přitažlivé oba světy, i ten anglosaský, i frankofonní, v podstatě tak půl napůl. Myslím, že jsem asi v minulém životě musela nějak přelétávat z Anglie do Francie, ta Keltka tam ve mně prostě je.
Vracíte se do těchto zemí?
Vy jste vlastně začala tou Francií, tak jsem tady víc zakódovaná. K tomu mi Cabrelova písnička „Zamilovaná“ udělala takovou nechtěnou celoživotní reklamu, ale samozřejmě je mi srdcem blízká. Do Ameriky jsem vlastně začala jezdit až v posledních letech. Dělám tam koncerty, USA a Kanada jsou mi velmi blízké, ještě více Kanada, která má nádhernou přírodu, takže se tam cítím fajn.
A Paříž? Francis Cabrel mě tam pozval asi před dvěma lety, pořádal v Olympii takovou akci pro mladé talenty. On je výborný písničkář a výborný textař. Viděli jsme se po letech, ale jinak jsme stále v kontaktu. Je dobré, když se povede takové celoživotní přátelství. Já teď daleko víc objevuju ten kořen anglosaský, je ve mně hluboce zakořeněn. Francie tam ťukla, ta tam funguje.
Lenka Filipová se narodila na sv. Valentýna v umělecky založené rodině. Vystudovala hru na kytaru. V 16 letech vyjela na zahraniční turné do USA a Kanady. V roce 1976 absolvovala kurzy v Mezinárodní hudební akademii v Paříži, kde vystupovala ve studentských klubech a natočila i dvě SP desky. Nejznámější písní z té doby je „Zamilovaná“, kterou pro Lenku napsal Francis Cabrel a jež dala název její první dlouhohrající desce.
Své šansoniérské schopnosti využila jako interpretka zhudebněné poezie Vítězslava Nezvala v hudební úpravě skladatele a virtuoza Štěpána Raka. Hostovala ve skupině Spirituál kvintet, vystupovala s orchestrem Karla Vágnera a se skupinou Flop Karla Zicha, účinkovala v pražském music hallu Alhambra. V roce 1984 sestavila doprovodnou skupinu Domino. Své písňové koncerty vždy doplňovala kytarovými sóly. V roce 1988 dostala nabídku zúčastnit se jako zástupkyně Švýcarska soutěže Eurovize. Nedostala však povolení vycestovat, a tak se její náhradnicí stala jiná, dnes slavná zpěvačka - Céline Dion, která soutěž vyhrála.
Lenka Filipová je držitelkou řady mezinárodních uznání a ocenění. V současnosti se věnuje propojení kytarové tvorby klasických autorů s lidovými písněmi a v zajímavých aranžích v rámci „Fine Line Concertino Tour“ ve vybraných českých kostelech.
Věnujete se i klasické hudbě. Který ze skladatelů vás ovlivnil nejvíc?
Nechci to nazvat přelétavostí nebo nepestrostí ve výběru; jsem člověk, který se dlouhodobě řídí emocemi, a tak si vybírám podle momentálních podnětů, které mě osloví. Takže to probíhá v takových vlnách, mám ráda Vivaldiho, který je pozitivní, zpěvný. Navíc je mi sympatický tím, že byl první, kdo dal možnost ženám hrát na podiu. Měl svůj smyčcový soubor složený z jeptišek. Ženy z ulice tehdy hrát nemohly, ale jeptišky ano.
Ta jeho hudba je taková ženská - jemná, ale přitom veselá a hodně emoční. Jindy zase hraju ráda Bacha, soustředím se na baroko nebo na autory renesanční. Ti psali hodně pro loutnu, protože kytara v té době neměla podobu jako teď. Někteří autoři, třeba Mauro Giuliani, se kytaře věnovali víc, jiní vůbec. Mozart pro ni nepsal, ani Beethoven. Já tyto autory miluju, jsou to dnešním slovníkem řečeno hitmakeři, ale není to nic pro kytaru.
Je vůbec kytara v orchestru slyšet?
Symfonické soubory vlastně všechno vedly a kytara byla vždycky takový křehký, komorní nástroj. Já jsem už od svých studií usilovala o to, abych její věhlas jaksi zesílila, protože jsem cítila, že je to její deficit. Že by měla zůstat přirozená, ten krásný tón, ta barva nylonových strun, nehty - přirozená trsátka, kterými se rozlišujeme…
Ano, je to jako u hlasu, takže poznáte kytaristu, jestli hraje ten či onen, podle tónu. Tak jsem o tom přemýšlela a nakonec jsem si přivezla ze studií jako úplně první v Československu nástroj na elektriku, Ovation. Považuji ho za jeden z nejlepších hudebních nástrojů současnosti. A mám kytaru značky Takamina, japonskou, kterou už dneska může zvukař pustit do sálu i se „symfoňákem“ a je krásně slyšet.
Letos jste v českých kostelích odstartovala zajímavý projekt „Fine Line Concertino Tour“. Jaký má ohlas? Chodí si lidé poslechnout hudbu do kostela?
Nápad vznikl na počátku 90. let. To bylo v době, kdy jsem žila písničkami a koncertní hudba byla doplňkem. Moje publikum mě pak ovšem dotlačilo k tomu, aby začala vznikat „Concertina“. A ta by si zasloužila opačný postup. Hraju na kytaru, ale přitom se nezříkám toho hrát písničky. No a v kostelích jsem začala hrát, protože se mi tam vždycky hrálo velice dobře. Jediný sporný prvek je, že musíte být hodně oblečená. (smích)
Hrajete sólově, nebo s hosty?
Všechno se to v kostele navzájem doplňuje, je tam architektura, duchovno, a kytara s dalšími nástroji, které jsem si vybrala jako hosty, tvoří velmi sourodý celek. Na koncertech hosty střídám - na klasiku mě doprovází klavírista Jindra Koníř. Když je možnost, doprovází nás ještě smyčcový oktet, který se jmenuje Brno strings. A pak je tam jeden velmi zajímavý host, irská harfa, na kterou hraje anglický hudebník Sean Barry. A třetím hostem, který se střídá se Seanem, je teď občas má dcera, která hraje výborně na klávesy, má originální invenci, zpívá a skládá. Je velmi talentovaná!
Jaký máte repertoár?
Pojítkem celého večera je hlas a kytara nebo kytary, ale můžu si dovolit propojovat různé hudební styly, které mě oslovují. Takže zazní například lidové písničky v různých úpravách nebo keltská muzika, balady, které už pár let se Seanem Barrym děláme, nebo krásná úprava italského skladatele… Rozhodně se do kostela nehodí rocková muzika, ta tam není moc na místě. Dá se říci, že co chrám, to jiná muzika. Jakmile přijedeme do kostela, prostoupí nás jeho atmosféra, jiné je to v evangelickém kostele, jiné v barokním, a my můžeme podle toho přizpůsobit dramaturgii. A abych nezapomněla, v září bude (na zatím neznámém místě) z „Fine Line Concertino Tour“ natočeno DVD.
Jsou nějaké další akce, kterých se pravidelně jako interpretka účastníte?
To ano, samozřejmě. Například teď v létě se účastníme Dvořákova festivalu a jsme pravidelnými hosty na festivalu Petera Dvorského, kde hraji s Olomouckou filharmonií. Já si myslím, že tuhle cestu jsem měla nastoupit už dříve, ale dostala jsem se k ní až teď.
Jste stále stejná, křehká, mladistvá - máte nějaký recept jak se udržovat v kondici?
Určitě si myslím, že jsem ho našla, ale je to můj recept, který je nepřenosný, protože když se zamyslíme, tak každý z nás je originál, každý z nás by si měl najít svou cestu sám, a to tak, aby se „nehádala duše s tělem“. Jenže než na to přijdeme, uběhne poměrně hodně let. To je na tom našem pobytu zemském asi to nejtěžší.
A konkrétně? Já si ráda zalenoším, a to při takových aktivitách, které mě naplňují, chodím na procházky, sportuju v rámci svých možností, abych neublížila rukám, plavu, ráda jím, ráda spím… tyhle požitky bychom si měli dopřávat, protože posílí tělo. Ráda se učím nové věci, i z jiných oborů, než je moje profese, a samozřejmě se starám, aby tělo bylo zdravé.
Vaříte ráda?
Vařím velmi ráda, jsem gurmán a jedlík v jedné osobě, mám ráda pochutinky… jím ryby, krevety, mušle, šneky - ale to už je hranice. Miluju čerstvého tuňáka, tomu říkají v Karibiku hovězí z moře. Občas zajdu do restaurace, třeba na Vyšehrad, mám ráda italskou kuchyni, někdy thajskou, čínskou… ale v poslední době jsem ráda, když jsem doma - zrovna dneska musím udělat bramborové šišky, než odjedu.
Miluju taková ta jednoduchá domácí jídla - bramboráky, placky, šišky, které dělám se strouhankou nebo s mákem. A když zbudou, tak je opeču, hodím na ně zelí, slaninku - to je dobrota! No a vidíte, kam jsme se nakonec od kytary dostali!
Článek vyšel v časopise Moje zdraví
