Linda Rybová: Uvnitř pořád osciluju mezi holkou a ženou | E15.cz

Linda Rybová: Uvnitř pořád osciluju mezi holkou a ženou

Marta Fenclová

Na první pohled působí Linda Rybová jako femme fatale stvořená pro velký svět. Ve skutečnosti nesnáší podpatky, pořád o všem pochybuje, lpí na své rodině a místo kariéry úspěšné modelky vždycky snila o tajemné zahradě z pohádek. Dnes v ní vychovává tři děti a snaží se žít tím, co je tady a teď.

Možná vás to pobaví, ale já jsem vás viděla poprvé asi tak v roce 1993 na fotkách, které přinesl můj kolega do časopisu, kde jsem pracovala. Říkala jsem si: To je tak krásná holka, ta v modelingu udělá díru do světa…

To byl nejspíš můj táta a mně bylo v té době asi čtrnáct. Letěla jsem tenkrát do Bratislavy točit pohádku Žabí princ a v letadle mě potkali nějací Francouzi a pořád do mě hučeli, abych poslala svoje fotky do Paříže do nějaké modelingové agentury. Tak jsem něco nafotila, ale nikdy jsme ty snímky nikam neposlali.

Proč? Taková příležitost…

Protože jsem nechtěla nikam jezdit. Pokaždé, když se objevila nějaká možnost, že bych mohla někam vycestovat jen tak sama, bez rodiny, zařídila jsem to tak, abych nikam nejela.

Vás ve čtrnácti letech nelákalo stát se modelkou?

Ne. Tím jsem hluboce pohrdala, protože živit se něčím takovým mi přišlo hrozně jednoduché.

Nevyčítáte si to dneska?

Modelingu nelituju, ale občas si zpětně vyčítám, že jsem třeba nezůstala rok v Americe, když jsem měla tu možnost. Jenže já jsem nechtěla odjet někam sama, bez rodiny. Když mi bylo třináct, to bylo těsně před revolucí, chtěla jsem dokonce emigrovat. Poslouchala jsem pořád dokola Hutku a přemýšlela, že bych s sebou ale stejně nemohla vzít celou rodinu, a bez ní bych to nevydržela.

Modeling a emigraci jste „zabalila“, protože jste nechtěla opustit svoji rodinu. Jste na své blízké takhle fixovaná i dnes?

Určitě. Mám tři děti, rodiče, babičku, rodinu z Davidovy strany, moje sestra Dominika má čtyři děti, je nás hodně a jsme spolu docela často.

Znám hodně komplikovaných sesterských vztahů, vy jste měly se sestrou odjakživa takhle blízký vztah?

Pamatuji si okamžik z dětství, kdy mi mohly být tak čtyři roky. Začala jsem brečet a přišel táta a dal sestře pohlavek. Chvíli jsem koukala a pak jsem zkusila zařvat znova, jen tak, abych viděla, co se stane. A zase přišel táta a všechno se opakovalo. A mně došlo, že jsem udělala něco špatného a že Dominice ublížili kvůli mně. Od té doby se tak nějak datuje moje velká láska k ní. Moje největší újma v dětství byla, když nám rodiče zrušili společný gauč a koupili nám samostatné postele.

Využívala jste někdy vědomě fakt, že jste krásná?

Když se dívám na staré fotky nebo probírám časopisy, tak si občas řeknu: Jé, já jsem byla krásná. Ale v té době jsem si často připadala jako malej tlustej kluk. Ale rozhodně si nemyslím, že krása jakkoli souvisí se štěstím. Takže vám vůbec nezáleží na tom, jak vypadáte?==== Tak to mi samozřejmě záleží a často koukám do zrcadla a říkám si: Nééé! Vtipný je ten začátek stárnutí, když se člověk snaží vypadat tak, jak vypadal dřív. Nejdřív se to nepodaří jedno ráno z týdne, pak dvě, pak čtyři dny v týdnu, a pak zjistí, že vypadá prostě jinak, a musí se s tím vyrovnat a přijmout to.

Jak se vyrovnáváte s blížící se čtyřicítkou?

No, to číslo je trochu divný. Ale problém není v čísle, ale v takové mojí vnitřní hranici, kdy vím, že pro okolí už jsem žena, ale já uvnitř pořád osciluju mezi holkou a ženou. Uvnitř mě je pořád víc z té holky, ale navenek to tak nevypadá a bude to tak vypadat čím dál méně.

A kolik vám je tedy „uvnitř“?

To se různí, ale točí se to tak kolem šestnácti a pětadvaceti, i když mám občas pocit, že je mi tisíc. Ale ono to možná souvisí ještě s tím, že jsem vždycky měla trochu problém cítit se jako žena. Myslím jako dospělá žena. Neumím nosit vyloženě ženské oblečení, a když už si něco takového náhodou vezmu, musím to něčím „shodit“. Vždycky jsem byla spíš něco mezi klukem a holkou.

Takže na jehlových podpatcích vás nepotkáme…

No tak to vůbec.

Souvisí ten zastavený vnitřní stroj času nějak s tím, že je váš partner herec David Prachař o šestnáct let starší?

To vůbec nedokážu říct. Je pravda, že jsem od svých šestnácti vždycky chodila s muži, kteří byli o něco starší. O dvanáct let, o osm, o devět…

Ten věkový rozdíl pořád stoupal?

To ne, kolísalo to, ale je pravda, že to nakonec dostoupalo poměrně vysoko.

Má podle vás soužití se starším, tedy zkušenějším, partnerem své výhody?

Já nevím, jestli to úplně souvisí s nějakým věkovým rozdílem. Všechno je individuální. David je navíc speciální případ. Když slyším od kamarádek, co dělají jejich manželé, kteří jsou stejně staří jako já, tak mi proti nim David připadá mladší. A já se zase někdy cítím starší, tak se to možná vyrovnává. Ale je asi pravda, že vedle sebe potřebuji mít někoho klidného, mít svůj pevný bod, a to on je, i když je to zároveň kluk.

Znamená to, že vy zrovna úplný kliďas nejste?

Mává se mnou spousta takových těch „holčičích“ emocí. Když se je snažím popřít, tak to zase nejsem já. Jsem prostě větrník. Teď je třeba podzim, tak jsem smutná a melancholická. Ale co se týče mých nálad a melancholií, spíš si je užívám. Jsem v jádru optimista, ale kolem to vlaje.

S Davidem Prachařem jste už deset let, jak dnes vycházíte s jeho dětmi?

O tom vůbec nechci mluvit.

Proč? Je to pořád složité?

Obecně jsou tyhle věci prostě složité, to ví každý, a samozřejmě se to v průběhu času mění. Jediné, co k tomu můžu říct, je, že to není tak, že bych o tom nechtěla mluvit, protože je to špatné, ale proto, že tohle není jen moje soukromí, ale i soukromí Davidových dětí.

Komunikujete spolu?

Jasně, komunikujeme.

Každopádně to pro vás tehdy muselo být hodně stresující období…

Bylo to nejsložitější období v mém životě, ze kterého jsem se nikdy úplně nevzpamatovala a určitě se z některých zážitků už ani nevzpamatuji.

Ze kterých konkrétně?

Z reakcí různých „kamarádů“, z různých zklamání nebo spíše z toho „vítej v realitě“. Jsem naivní idealista a tohle byl šok. Že ta reakce okolí bude taková, mě hodně vylekalo. Ale samozřejmě to nejzásadnější se týkalo dětí. Jelikož se mi rodiče také rozvedli, tak jsem doufala, že to nebude tak strašné, jak to většinou bývá. Že to bude složité a těžké, ale že to časem dojde jistého pochopení ze všech stran, tak, jako jsem to zažila a prožila já… To se bohužel nepodařilo a to jsou právě ty věci, které zůstanou navždy…

Jaký byl v té nejtěžší době váš záchytný bod?

Žít svůj život.

Myslíte, že se celá tahle štvanice kolem vašeho vztahu a Davidova rozvodu už uklidnila?

Nemyslím. Pořád se to někde vytahuje a uzavřené to není, což je zvláštní, protože podobné věci se dějí často a mnohem slavnějším lidem, než jsme my. Samozřejmě vím, že všechny ty věci, hlavně co se týče dětí a rodinných vazeb, si člověk ponese celý život, ale myslela jsem si, že by to třeba po těch deseti letech už mohlo pominout.

Když se podíváte zpátky, litujete něčeho?

Podívejte, já bych to neudělala, kdyby se s tím dalo něco dělat, a navíc to nebylo jenom na mně. To nebyla moje volba. Někdy se věci prostě stanou a já jsem v ně věřila. Neříkám, že člověk nechybuje, ale já jsem měla základní víru, že to nejde jinak a že je to dobré.

Co myslíte tím „to“?

To, co jsem já, to, co je David, to, co jsou dnes naše děti, prostě TO, co je mezi námi.

Měla jste tři děti během pěti let, to je docela rychlost…

Je pravda, že jsem si jednu dobu uvědomila, že jsem asi rok pořádně nezvedla hlavu, protože všechno snímám tím pohledem shora. Ale Róze bude v létě už deset a já vidím, jak strašně to letí. A právě proto, že vidím ten běh času, nechci se o nic připravit a chci žít tím, co je tady a teď.

Umíte to?

Tak samozřejmě pořád řeším, co všechno jsem nestihla a co mě čeká, a připadám si, jako kdybych měla před čelem balvan, který sunu dopředu, a hrozně mě to štve.

Takže míváte své krize…

No jasně.

Máte nějakou metodu, jak je překonat?

Většinou se to nějak samo vybere anebo si prostě musí člověk urvat nějaký čas pro sebe. Asi před půl rokem jsem měla období, kdy jsem měla hroznou chuť vidět se zase se svými kamarády, a zašla jsem na pár večírků. A protože asi od sedmnácti let vůbec nepiju alkohol, tak jsem vždycky prozvracela celý druhý den. Ale měla jsem prostě tu potřebu. V létě jsme byli s Davidem na pět dní ve Francii, jen my dva bez dětí, a myslím, že to bylo důležité, si takhle vyjet. Teď mám zase období, kterému říkám slepičí, kdy bych byla nejradši pořád doma a starala se o děti a domácnost. Myslím, že je prostě dobré mít to tak nějak vyrovnané… * Co vás dokáže „rozhodit“? Všechno. Lidi na ulici, soudy jiných lidí… Pořád o sobě hrozně pochybuju, takže mě všechno hned rozhodí. Ale stejně rychle mě zase něco nadchne. * Jak myslíte, že působíte na ostatní lidi? Kdysi mi řekl Zdeněk Týc: Rozhodně ne na první dobrou!

Jak to myslel?

Prý působím protivně a namyšleně.

A je to pravda?

Namyšlená nejsem, protivná občas jo. Ale rozhodně ne na lidi, které vidím poprvé.

Myslíte, že se člověk může změnit?

Asi tak od třinácti do osmadvaceti let jsem si psala básničky. Byla to taková moje osobní terapie a mám je dodnes schované. Nedávno jsem si je zrovna pročítala, a i když jsem se u většiny z nich musela smát, tak jsem zároveň zjistila, že jsem vlastně pořád stejná. Že se ty kruhy, ve kterých se točím, moc nemění.

Autor: Marta Fenclová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!