Lucie Bílá: Toho, že jsem obyčejná, si na sobě cením nejvíc.

Když jsem vás sledovala na natáčení Talentu v Brně, nedá mi to se nezeptat… Seděla jste za porotcovským stolem od poledních hodin do pozdní noci s hodinovou přestávkou na večeři, kdy vás stihli kompletně přečesat a převléknout. Jak se stravujete v takových vypjatých chvílích?

Bylo to osm opravdu náročných dní, a jestli je něco v mém životě jízdou na tygrovi, pak je to právě tato soutěž… Za osm dní jsme natočili osm dílů pořadu, což pro mě znamenalo šestnáct převleků, šestnáct jiných účesů a třináct hodin denně před kamerou v šíleném teple i tempu. Jediné, co nás drželo v kondici, byli úžasní diváci a nádoby na šampaňské, které nám produkce naplnila ledem a my jsme si do nich s klukama (Jaro Slávik a Martin Dejdar – pozn. red.) dávali ruce, čímž jsme udržovali v pozoru tělo i mysl. Nikdy jsem nedělala nic náročnějšího, ale ani ne tak příjemného. Na jídlo jsem musela tak nějak zapomenout, ale stálo to za to.

Jsem Beran a potřebuju úkoly. Mám ráda těžké zkoušky, protože lehkými se nic nenaučím. Pár vypjatých chvil už jsem zažila, takže vím, jak na to. Vždycky mám u sebe vodu, to je základ, a taky hořkou čokoládu na rychlou energii, případně sušené ovoce a maso na hlad. Jsem neustále někde na cestách a jsou pravidla, bez kterých bych skončila dřív, než bych se nadála.

Jednomu účastníkovi jste řekla, že úspěchu člověk musí věnovat čas a něco mu obětovat. Myslíte si, že téměř všechny ženy mohou vypadat tak skvěle jako vy, že je to jenom otázka výmluv a lenosti?

Nemyslím si, že bych vypadala nějak výjimečně dobře, ale je pravda, že jestli jsem na někoho přísná, pak jsem to hlavně já sama. Nic si nedaruju ani neodpouštím. Stačí to takto? (usmívá se)

Rozumím a hned navážu: Máte nějaký recept, jak překonat lenost?

Jeden z mých oblíbených autorů napsal, že lidé jsou posedlí tím pořád něco dělat, ale že v životě někdy stačí jenom být. Je pravda, že jestli v životě skutečně po něčem toužím, pak slyšet v sobě ticho. Přirozené ticho bez užvaněného biopočítače zvaného mysl. A to dokážu jenom tehdy, když nic nedělám.

To ale neznamená, že si procvičuju lenost. Každý člověk to má jinak. Pokud někdo nechce dělat nic a je mu v tom dobře, ať to dělá s láskou dál. Jestli někdo chodí po ulici neupravený a v teplákách, který by si jiný neoblékl ani doma, ale jemu to vyhovuje a je v tom šťastný, je to v pořádku. Každý máme ve světě své místo. Někdo je kámen, jiný voda, někdo dveře, jiný zeď, proto bych nikomu ani lenost nevyčítala. Porotcování v Česko Slovensko má talent

Mimochodem, kdybyste v soutěži Česko Slovensko má talent neseděla v porotě, bavila by vás?

Já se už několik let na televizi nedívám, ale teď jsem měla dvě neděle výjimečně volno a dva díly jsem sledovala. A musím říct, že jsem se opravdu bavila. Nikdy nesleduji svou práci poté, co už ji nemůžu ovlivnit, ale tady se na sebe umím podívat jako na někoho, koho neznám a jsem nadšená: ze střihu, z režie, talentů i blázínků, kteří se tam taky objevují.

K životnímu stylu zpěvačky patří různé večeře, párty, rauty plné nejrůznějších dobrot. Jak řešíte toto – odoláváte?

Na večírcích nikdy nejím. Jsou tam fotografové a fotky s plnou pusou mi za to nestojí. Něco jiného jsou večeře. Ráda si vychutnám dobré věci. A protože to není zase tak často, dám si vše, po čem mé tělo touží. Nejraději mám ústřice.

Co si dáte, když vás pozve na večeři váš partner? A odmítla jste někdy večeři, abyste si zachovala linii?

Nejsem a nikdy nebudu nic přešlechtěného. Netoužím po dokonalosti, a tak si dávám vše, co mě baví, tedy dobré víno, pečené maso, k němu hodně salátu i chleba, ten já přímo musím. Kdybych odmítla milé pozvání kvůli linii, nejspíš by si mé okolí začalo myslet, že jsem se zbláznila. (smích)

Je prý vědecky dokázáno, že muži milují ženy, které se umí (a nestydí) najíst – objednají si pořádný steak a nikoli jenom salát. Jste takovou ženou, která se umí pořádně najíst?

Jsem přesně jako Magda Vášáryová ve filmu Postřižiny: mám ráda salát, ale bez masa bych ho jíst nemohla. Poctivě jsem si vyzkoušela půl roku bez něj, ale bylo mi tak zle, že jsem musela velmi rychle zase začít. Ztrácela jsem rovnováhu, točila se mi hlava, neměla jsem sílu vůbec na nic. Zkrátka jsem zjistila, že patřím mezi masožravce a nic na tom měnit nebudu.

Jak řešíte alkohol?

Alkohol v malé míře do života patří. Sklenička vína je dobrá k jídlu na trávení a večer pro uvolnění. Víno je dobré na tlak, slivovice zase na bacily. Takže velmi stručně: nevyhýbám se mu a nepřeháním to.

Je nějaká potravina nebo nápoj, kterých se nikdy nevzdáte, kdyby vás to mělo stát hodiny navíc v tělocvičně?

Nikdy se nevzdám dobrého chleba. Jak se zpívá v jedné šílené budovatelské písni: bez chleba nelze žít a já ho mám ráda naprosto ke všemu. A víte, co mlsám, když mám volný večer? Vezmu si prkýnko, pár stroužků česneku a se solí a mazacím sýrem ho umím baštit i celý film, který si k tomu pustím. Česnek jsou přírodní antibiotika, já už jím „nakazila“ celou rodinu.

Jakou radu byste dala všem ženám, které neustále řeší svoji váhu?

Aby se tím netrápily.

Zkoušela jste někdy nějakou extrémní dietu?

Já jsem začala hubnout až ve chvíli, kdy jsem přestala blbnout s dietami. Nemluvím o těch, které předepíše lékař, ale o těch bláznivých, kdy nejíte vůbec nebo jíte jenom něco. Je to nesmysl, protože v těle jsou malí človíčkové, kteří si tohle zapamatují a pak si v panice hned při první příležitosti začnou dělat zásoby, kdybychom náhodou zase začali blbnout. V konečném důsledku jsme na tom pak ještě hůř než před dietou. Ono je to jako s láskou: najdete ji, až když ji přestanete hledat. Pár experimentů za sebou mám, ale naštěstí už mi to konečně došlo!

Neříkám, že si váhu nehlídám, ale už přistupuju k jídlu jinak. Neděsím se, když jím krajíc chleba, že po něm ztloustnu, jím ho s láskou a radostí. Myšlenky jsou někdy silnější, než se zdá. Když se něčeho bojíme, naše podvědomí si to přebere přesně obráceně: myslí si, že je to naše přání, a tak se nám to splní. A tak kyneme. Já bych všem poradila nechat to být. Tělo si samo řekne, co potřebuje, protože je daleko chytřejší než my. Je to vyzkoušené: teprve když jsem se začala věnovat víc tomu, co mám v srdci a hlavě, tělo se mi samo začalo měnit.

Co si myslíte o zázracích typu krabičková dieta a podobně, kterou drží snad polovina českých celebrit?

Mám ve svém okolí dva kolegy, kteří díky krabičkám opravdu shodili a vypadají báječně, ale já si myslím, že to jde i přirozenější cestou. Trvá to možná déle, ale nebolí to. (smích)

Co děláte, když potřebujete rychle zhubnout a dostat se do formy?

Stačí nejíst večer. A taky je dobré někdy vynechat snídani, protože tělo se do dvanácté hodiny čistí… Úžasné je pomoct tělu půstem o úplňku a novoluní, osvěží to. Kdo není zvyklý, může začít pít v tyto dny jenom ovocné šťávy nebo hlad zahnat zeleninou. Doporučuji mít na to doma lunární kalendář „Krásná paní“ a tím se nechat vést. Jsou v něm vzácné rady o postavení Měsíce, který já nikdy nepodceňuji. Když umí hýbat s mořem, s námi si hraje jako nic…

Kdysi jsem slyšela takovou teorii, že zpěvačky jsou v období, kdy nekoncertují, víc při těle. Určitý počet dnů před koncertní šňůrou si pak prý najmou trenéra, který přesně ví, co má dělat, aby je třeba za pouhý měsíc dovedl k dokonalosti – ubral něco z paží, něco z břicha, zpevnil nohy a podobně…

Já nemám problém ani po Vánocích, ale to je tím, že jsem zastáncem toho pracovat na sobě průběžně. Takové střídání nahoru a dolů není zdravé, takže se držím jógového režimu: každé ráno „pět tibeťanů“ a k tomu párkrát „pozdrav slunci“, dvakrát do týdne dvě hodiny s učitelem – a je po starostech. Navíc je jóga i úžasný lék na hlavu – prostě ji vypne.

Možná je to jenom další mystifikace, ale také jsem slyšela, že v určitém období pijete jen vodu a výtažky z ječmene.

Jsem jako dítě, pořád něco zkouším a ječmen nebyl výjimka. Jéé, to nedopadlo dobře! Mám alergii jako řemen! Ale moc mě to mrzí, protože vím, že mnohým opravdu pomáhá.

Ztrácíte na váze na koncertě?

Vždy, to je po dvouhodinovém koncertě či po náročné Carmen (představení v divadle Ta Fantastika – pozn. red.) logické. Ale není to nic dramatického.

Někdy se říká, že hubnutím prý můžete přijít o hlas – proto jsou třeba operní zpěvačky takové macatější. Je to pravda?

Tak to je jenom výmluva. O hlas můžete přijít akorát tehdy, když to s dietou přeženete a rozhodíte si psychiku. Říká se sice, že oči jsou zrcadlem duše, ale i v hlase se zrcadlí, jak se cítíte.

Spousta žen mi teď říká, že paradoxně čím jsou starší, tím jsou samy se sebou spokojenější. Taky se k nim řadíte? Čím to?

Je to naprostá pravda! Je to tím, že už víme, co chceme a taky tím, že víme, jak na to, abychom to získaly. Ale po pravdě: i já se musím neustále učit mít se ráda. Pořád s tím mám problémy.

Kolikrát týdně nebo měsíčně stojí Lucie Bílá u sporáku?

Málokdy, to je spíš výjimka. Jediná pravidelnost jsou snídaně mému synovi, které připravuji moc ráda, ale pak už je to s časem složité. Filip jí ve škole a o večeři se stará můj přítel a babička. Miluju jídlo od maminky a vůbec nerozumím, jak je to možné, ale i když vařím stejné věci a připravuju jídlo podle jejích receptů, nikdy to není ono. (smích) A tak chodím mlsat k ní. Ale i když vařím jenom výjimečně, u mě v kuchyni nikdy nesmí chybět chleba, máslo, zelenina, česnek, cibule a dobré víno.

Hlídáte partnera a syna, co jedí? Nebo je vám to jedno a nemluvíte jim do toho?

Já nikomu do ničeho nemluvím, sekýruju jenom sebe.

Zasáhla vás nějak vlna BIO a EKO života? Navštěvujete třeba farmářské trhy?

Mám moc ráda pekárny Zemanka. Jejich dobroty jsou zdravé a chutné, pravidelně pro ně posílám svého řidiče. Nedávno jsem četla velký rozhovor s majitelkou, který ve mně vzbudil velkou touhu se s ní setkat a jen tak si chvíli povídat. Její životní filozofie se mi moc líbí.

Chodíte nakupovat, nebo si necháváte potraviny dovážet?

Když mám čas, chodím nakupovat do Makra. Když jsem tam byla poprvé, cítila jsem se jako Alenka v říši divů… tolik úžasných věcí! Hlavně vím, že tam nesmím při úplňku, to bych snědla i paní pokladní! (smích) Hodně cestujete, co jste si oblíbila ze zahraniční kuchyně?

Mám ráda mušle, italský pizza chléb, olivy a miluju ústřice a kaviár. Ale bez české kuchyně si život představit neumím. Někdy je po ní sice těžko, stejně jako po naší národní povaze, ale žít – ať už bez jednoho, nebo bez druhého – se zkrátka nedá.

Tak mě napadá: Drží se Lucii Bílé linie snadněji, když je zamilovaná, nebo když se trápí?

Když je zamilovaná… Chce se totiž líbit.

Co děláte v takových chvílích, kdy je člověku ouvej a nejraději by se zahrabal pět metrů pod zem?

Mám nos zabořený v knihách nebo vedu hodinové rozhovory o ničem s kamarádkou. Pustím si svůj oblíbený seriál, který už znám nazpaměť, háčkuju deku, šiju medvědy nebo brečím a pouštím to záměrně ven… vypadám pak jako oteklá myš, ale je mi líp. Věřte nevěřte, i já umím mít depku, že by se dala krájet. (směje se) Ale chválabohu za to, že něco cítím. Kdybych nic necítila, ani má práce by pak neměla smysl.

Vaše kariéra se povede jednomu člověku z deseti milionů. Jaké vlastnosti vás k ní předurčily?

Začala jsem v lepší době, než je tato, měla jsem dost času na zapuštění kořenů. Ale měla jsem i štěstí díky rodině: po rodičích jsem zdědila selský rozum, intuici, po tátovi smysl pro humor a po mamince diplomacii. Zřejmě jsem měla i kliku, že nejsem z umělecké rodiny a že mě kdysi nepřijali na konzervatoř, mohla jsem se tím pádem vyvíjet přirozeně. A to je pro mě podstatné – nic mě neovlivnilo a nic neposunulo špatným směrem a jen díky tomu jsem tam, kde jsem. Umění se dá naučit, ale pak to není umění, nýbrž jen dobře zvládnuté řemeslo. Mám ráda nedokonalosti, chyby, nevadí mi ani falešný tón, hlavně ať je tam výraz a prožitek.

Moje kamarádky, když slyší jméno Lucie Bílá, většinou dodají – profesionalita… Myslíte, že i to je kouzlo, které vás tak dlouho drží na vrcholu?

Jeden můj mladý kolega kdysi řekl: „Tak jsem potkal na ulici tu Lucii Bílou a ona je tak obyčejná, že nevím, proč bych ji měl obdivovat.“ Ani neví, jakou poklonu mi tím vystřihl. To, že jsem obyčejná, je právě to, čeho si na sobě cením nejvíc. -