Maroš Kramár: V Thajsku bych si uměl představit konec života

Moje poprvé

Na začátku 80. let jsme si s Peterem Šimunem řekli, že vyjedeme do zahraničí. Neuměl jsem jazyky, ale Peter už byl se školou ve Francii a Itálii a tvrdil, že jazyky ovládá.

Hned za hranicí jsme zabloudili. Potkali jsme nějakého Rakušana a já Petrovi řekl, ať se zeptá: „Bitte, nach Wien.“

U nás když neumíme cizí jazyk, tak hlavně ukazujeme rukama. Ten cizinec ale měl ruce v kapsách a jen něco povídal. Ptal jsem se Petra, co říká. Prý že nic nerozuměl…

Pak nám vyvřela voda v chladiči, proto jsem ho u pumpy poslal za nějakými Angličany. Vrátil se asi za půl hodiny s dvoulitrovou kokakolou. Takže i angličtina nula bodů.

Moje nejhorší

Do Turecka na dovolenou jsem letěl se dvěma staršími dětmi napřed. Mé dceři bylo tehdy asi devět. Rozplakala se, a když jsem se ptal proč, řekla: „Tatínku, a ty tam trefíš?“ Tak takhle se na mě moje děti koukají, když není po ruce matka, která ví všechno.

Druhý den po příletu dostaly nějakou virózu. Syn měl horečky a blouznil. Nevěděl jsem, co dělat. Byla noc, v cizí zemi… Prostě hrůza. Druhý den jsem zjistil, že po příletu má tuhle virózu hodně dětí. Naštěstí trvá jen jeden den.

Moje nejlepší

Hodně se mi líbilo v Thajsku. Tam bych si uměl představit konec života. Otevřel bych tam domov důchodců a já bych byl hned první klient. Jenže bych asi nevydržel dlouho bez práce.

Článek vyšel v časopise Lidé a Země.