Michael Kučera: Vraťte do hry mozek!
Jak vypadá cesta člověka k mitochondriální a bioregulační medicíně?
Začal jsem ve třetí třídě…
To zní poněkud předčasně…
Myslím s medicínou obecně.
Tak to jste mě uklidnil!
Nikdo široko daleko v rodině neměl s medicínou nic společného. Svůj zájem o ni si vysvětluji touhou poznat co nejdříve anatomii ženského těla. A tak jsem si k Vánocům přál nikoli autíčko, ale historii medicíny a místo Lovců orchidejí jsem četl Lovce mikrobů. Prostě jsem šel rovně rovnou na lékařskou fakultu a nikde jsem neodbočil.
A teď mi ještě řekněte, že jste se tam hlásil s jasnou představou o svém budoucím oboru.
Ano i ne. Myslel jsem si, že se budu věnovat pediatrii, ale rychle jsem přišel na svůj velký limit a tím je pro mě umírající dítě. Dětské lékařství jsem musel ze svých plánů vynechat. Atestoval jsem na interně, ale zajímala mě psychofarmakologie. Po vojně jsem dostal místo na farmakologii obecné, ale to nebyl směr, který by mě zajímal. Po dobu studií jsem pracoval jako ošetřovatel na psychiatrii, vzal jsem brigádu na patologii. Podíval jsem se, jak to kde funguje…
Jste dost zvídavý.
Vždycky jsem se ptal sám sebe i okolí, proč se to či ono děje, včetně procesů v těle člověka.
To je pro medika i lékaře přece logická otázka…
To byste se divila. Není.
Jaké otázky tedy pokládá současná medicína?
Současná medicína je v dost velké krizi – je schopná léčit, ale ne vyléčit. Jsme schopni léčit diabetes, kardiovaskulární onemocnění, nádorová onemocnění. I přes velké zlepšení zdravotního stavu člověka ale nejde o vyléčení. Kromě jediné věci, která je stará už padesát let, a tím jsou bakteriální onemocnění – ta vyřešila antibiotika. Paradoxem současnosti je, že i přes veškerou lékařskou péči lidé v našich zeměpisných šířkách umírají na nemoc nebo na její komplikace. Nikdo nemá v úmrtním listu napsáno: Sešlost stářím. Řeknu to lapidárně, nelekněte se: Tento způsob medicíny je příčinou naší smrti.
To jsem se lekla.
Rozebereme si to. Přijdete k lékaři na prevenci a vždycky se „něco“ najde, aspoň cholesterol… A to je krize medicíny.
Jsme víc nemocní?
Ne. Máme univerzální předepsané normy, a jestliže se některá z hodnot v organismu dostane výš nebo níž, tak se snažíme dostat do normy. Vidíme jen následek. Ten jako lékaři řešíme. Přitom bychom se měli ptát: Proč se právě teď organismus takto chová? V lepším případě na to dojde až ve druhém kole… Příčiny potom navíc hledáme všude jinde, než kde opravdu jsou. Nehledáme je v organismu, ale ve stravování, v ovzduší, ve stylu života…
Takhle řečeno to vypadá zcestně…
Základní báze dnešní medicíny tkví v lécích a diagnostických metodách. Víme, co člověku je, umíme se zbavit příznaků a bolesti. A když mluvíme o lécích, je každému jasné, že jsou tu vedle sebe dva ekonomické procesy. Přičemž povinné pojištění má sociální aspekt, a ten druhý proces ani omylem. Farmaceutické firmy jsou normální firmy, jejichž podstatou je zisk. A poskytovatelé zdravotnické péče jsou závislí na jejich výrobcích. Mezičlánek, pojišťovny, tu hrají jen regulační roli. Na žádné z těchto úrovní ale nejde o pomoc člověku.
Proklamativně ano.
Ano. Ale to jsou přece jenom prázdné fráze reklamních kampaní. A navrch je trocha zrůdného populismu, varování a manipulací. Zatím nejde na auta napsat, že škodí, ale na krabičky cigaret ano. Nejde to napsat ani třeba na láhve s alkoholem, ale v nějaké kampani se dají lidem například zošklivit špekáčky a doporučit potravinové doplňky, které je zachrání… Určitá skupina tak ovlivňuje svůj zisk. A z logiky věci vyplývá, že „cílovka“ farmaceutických firem nejsou zdraví lidé, že? Cílem těchto podniků je rozšiřovat skupinu nemocných. Ale pozor, nesmějí zemřít!
Rozumím, umírající a mrtví už nejsou dobří zákazníci.
Dnes je potřeba hodně nemocných, které je potřeba co nejdéle nemocné udržet. A čím dřív se jim něco najde, tím lépe. A k tomu slouží studie. Jedna určí, že cholesterol má být 6,8. Zisky z prodeje léků nejsou nic moc, tak se vytvoří další studie, která hodnotu sníží na 6,2, a každé čtyři roky se to snižuje níž a níž. Můžu studiím věřit, ale jen s velkou opatrností. Ptám se nejdřív, kdo je platí. A proč. Pokud se dozvím, že investory jsou firmy, které potřebují prodávat statiny (blokátory), tak to už jsem pak s důvěrou dost na štíru. Mimochodem, chudák cholesterol, který naše tělo nutně potřebuje v obou jeho podobách! Má tak mizernou pověst, že lidé ho touží nemít vůbec. Přitom není od věci položit si otázku, jestli náhodou není normální, že si ho organismus s věkem vyrábí stále víc. Třeba ho na něco potřebuje…
Rozumím tomu dobře, že když se něco potřebuje snížit do normy, je na to třeba lék, a když chybí to, co by běžně produkovalo ono snížené, dá se to nahradit dalším „lékem“?
Je to jednoduché. Posílit organismus tak, aby si poradil sám, je mnohem méně výdělečné. Přitom by medicína měla dávat peníze na vývoj poznání fyziologických procesů. Těch, co udržují naše zdraví. Měla by přestat být expertem na nemoc a začít být expertem na zdraví a jeho udržení. Tohle ale nejde příkazy a zákazy. To je prohibice, která nic neřeší. Politicky, společensky ani biologicky.
Je dnes vůbec někdo zdráv?
Já jsem naprosto zdráv.
Napadlo mě, jestli tím, že se člověk prohlásí za zdravého, náhodou nevybočuje z řady. Jestli to není… neslušné.
Hm, to je „slušná“ otázka… Základní podmínka živých organismů je adaptační schopnost. A víte, jak se definuje stres? Stres je individuální reakce organismu na jakékoli změny v zevním nebo vnitřním prostředí. Lapidárně řečeno, jsem v přízemí a potřebuju vyjít do druhého patra. Když je mi sedmdesát, jdu pomalu a funím. Ve dvaceti to vyběhnu raz dva. V obou případech je výstup sám o sobě stres. Stres je ale trénink. A na člověku záleží, jak se k tomu výstupu v které fázi svého života postaví. Mladý to potřebuje vyběhnout rychle, starší a starý se cestou zastaví a vidí věci, které mládí mine. No, není to dobře zařízené?
No jo, ale když starý chce být mladý…
Já vím, to je dnes moderní. Mně stačí, když má starý dost energie a rozumu. A je sám sebou.
To zní dost zdravě.
I přes tu hrůzu, kterou vidím kolem sebe, jsem optimista: Tenhle stav už nebude dlouho trvat. Prodlužuje se věk odchodu do důchodu, a protože budou muset pracovat „nemocní“, zvýší se odvody na zdravotní pojištění. Což se lidem líbit nebude a jednou někoho napadne, že je výhodnější být zdravý. Myslím, že to napadne zaměstnavatele, protože budou mít většinu starých zaměstnanců na neschopenkách…
Jak je to vlastně s energií člověka v průběhu života?
Ve dvaceti jsme na 100 procentech, v 55 na 50 procentech, ale v 65 už jen na 10–12 procentech. Budeme muset zaměřit výzkum na to, jak zpomalit pokles energie mezi 55 a 65, protože křivka nemocnosti se všeobecně začíná zvedat právě s poklesem energie. Budeme se muset zaměřit na posílení lidí.
Jak přesně se člověk posiluje?
Nejdřív nemedicínsky: Dělá, co mu velí tělo a intuice. Nemluvím tu o neomalenosti typu „chce se mi“, ale o přirozenosti „respektuji“. Chodí ke mně lidé, kteří jedí zdravě, běhají, cvičí, pijí vodu, meditují a jsou bez energie. Tak se jich nejdřív jen tak zkusmo zeptám, jestli se jim líbí, jak žijí. Mně osobně například nejvíc endorfi nů vyplaví moje cesta na gauč, tabulka čokolády nebo večírek s přáteli. Ono to někdy vypadá, jako by bylo opravdu neslušné být po svém šťastný a po svém zdravý. No, a aby tu byla i trocha medicíny, energie organismu lze opravdu změřit naprosto vědeckými metodami a tělu lze dodat to, co posílí jeho přirozené funkce.
Chápu-li to dobře, univerzální návod na zdraví a na život není…
To je celá podstata problému. Nikdo z nás není už na první pohled stejný jako někdo jiný. A když je to tak na povrchu, jak by to mohlo být jinak uvnitř? A navíc není od věci opravdu respektovat, že naše tělo většinou moc dobře ví, co dělá, a když to dělá chybně, má to důvod. A ten důvod, pokud se záměrně nezničí příznaky, je čitelný. Staří kolegové léčili lidi jen podle příznaků, dnes jsme závislí na laboratořích. A návody na zdraví? Ty jsou pro mě jen manipulací. Nic takového obecně neplatí. Je to stejné jako návody na to, jak ideálně vypadat. Dnešní ideál hubené ženy mě děsí a rozesmívá zároveň. Jednak se mi to nelíbí, a navíc, čistě z lékařského hlediska, jsou podle všech závěrů studií překvapivě nejzdravější lidé s mírnou nadváhou. Toxiny jsou totiž rozpustné v tucích… Napadá mě například, jestli třeba náhodou není dnešní vlna nárůstu váhy populace evoluční proces? Proces adaptace?
Takže stačí myslet?
Stačí. Vrátil bych do hry mozek. K dobrému životu je to opravdu podmínka nezbytně nutná.
Tady je, chcete-li, obecné desatero:
- Když mi něco je, někde něco nefunguje, jak má. (Naprosto odmítám věty typu: Můžete si za to sami. A i kdyby ano, nebyl to váš záměr.)
- Pak si zvolím lékaře. Lepší je najít si někoho s medicínským vzděláním. Je to stejné, jako je lepší, když vám auto opraví automechanik, nikoli zahradník, kterého to zajímá.
- Nemusím, stran svého zdraví, poslechnout všech nařízení lékaře. Můžu kdykoli dál konzultovat. Můžu jakoukoli navrženou léčbu odmítnout.
- Pokuste se odolat tomu, abyste si cokoli ordinovali sami, i když to má moc pěknou krabičku.
- Když nebudete trénovat paměť, zhloupnete.
- Když se nebudete milovat, budete impotentní.
- Když nebudete žít tak, jak se vám líbí, nebudete šťastní.
- Neexistuje univerzální návod na šťastný život ve zdraví.
- Poslouchejte své tělo a po večírku se vyspěte.
- Neopisujte. Nikdo není jako vy.
A ještě bonus: Neničte se prevencí!
MUDr. MICHAEL KUČERA
Věnuje se možnostem ovlivnění efektivity autonomního nervového systému, obnovení jeho (částečně nebo úplně) snížených nebo zcela ztracených regulačních schopností, obnovení jeho výkonnosti. Lépe fungující autonomní nervový systém může významně zlepšit zdravotní stav při různých chronických nemocech, jako jsou onemocnění kardiovaskulární, diabetes 2. typu, degenerativní procesy kloubů a páteře, Parkinsonova a Alzheimerova choroba, šedý zákal, glaukom apod. – tedy nemoci spojené s procesy stárnutí nebo na procesy stárnutí navazující. MUDr. Kučera považuje rovněž za velmi významné zcela nové možnosti tzv. prenosologické diagnostiky, kdy se sledují stavy organismu ještě před možností zjistit nějaké konkrétní příznaky onemocnění.
Rozhovor vyšel v časopise Moje psychologie.
