Miloš Škorpil: Nemůžu být bez pohybu
Jak jste se vlastně dostal k běhání?
Běhat jsem začal dost brzy, pravidelně asi tak v jedenácti letech. Tou dobou zrovna probíhaly běhy Mladé fronty. Kamarád, který už dělal atletiku, mi říkal, že bychom to mohli zkusit. Nebylo to daleko, tak jsem si řekl, proč ne. No a vyhrál jsem svoji kategorii. Řekl jsem si, že běhat asi umím, a začal jsem chodit na atletiku. Asi za tři týdny se konalo krajské kolo v Dobříši, kam jsem jel taky s tím kamarádem. Tipovali jsme si soupeře a říkali si, že my dva se utkáme o první místo. Nakonec jsme spolu bojovali o to poslední. (smích) Předposlední místo jsem uhájil jen díky tomu, že kamarád před cílem uklouzl. Tahle zkušenost mě vrátila zpátky na zem. Nicméně už tehdy jsem si řekl, že jestli chci něco dokázat, tak musím makat. Od té doby to mám takhle srovnané celý život: když člověk dosáhne nějakého výsledku, nějakého cíle a dojde uspokojení, pak zase musí hledat, co dál. Ale jsou to právě porážky, co člověka motivuje k tomu, aby hledal cesty, jak být příště lepší.
Jaké vlastnosti jsou důležité pro to, aby se z člověka stal dobrý běžec?
Zaprvé člověka musí běh z nějakého důvodu zaujmout. Je potřeba být vytrvalý a zaměřit se na cíl. Sílu a rychlost na začátku mít nemusíte, to získáte postupně v tréninku. Nemusíte mít ani zvláštní talent. Vzpomeňte si třeba na Emila Zátopka, ten na začátku taky neměl žádný talent pro běhání, ale díky své vytrvalosti a zarputilosti to dokázal. Důležitá je také cílevědomost, tvrdohlavost a nezhroutit se při prvním neúspěchu.
Dovedete si představit, že byste z nějakého důvodu musel úplně přestat běhat?
Lidé to tak mají někdy postavené, že bez běhání nemůžou být, ale tak to není. Já nemůžu být bez pohybu. A to je velký rozdíl. Hodně lidí se totiž, když začnou běhat, honí za nějakým výkonem. Takhle jsem to ale nikdy neměl. Nikdy jsem nešel přes mrtvoly – přes tu vlastní v tomhle případě. (smích) Běhání mě baví, pohyb mě baví. Je to pro mne prostředek k tomu, jak ve světě existovat a jak ho poznávat. Každé ráno navlíknu tepláky, obuju tenisky a vyběhnu. Když mi to z nějakého důvodu nevyjde, jsem nervózní jak pes…
Máte prostě depku.
Mám depku a je to asi pro mne i určitý typ závislosti… Stane se to pro vás prostě určitým rituálem, kterým začínáte den. Je to způsob, kterým den nastartujete. A nastartujete tak i metabolické procesy v těle, okysličíte hlavu a zbavíte ji toho, co tam zůstalo z předešlého dne. Závislost na běhání způsobuje závislost na endorfinech, které se při běhání začnou vyplavovat, a tahle závislost není škodlivá. Ale já to třeba takhle nemám. Když nevyběhnu pár dní, nic se nestane. Snažím se ale hodně chodit. Když nikam nepospíchám a nic nehoří, všude chodím. Denně nachodím tak 20 kilometrů. K běhu jsem se dostal i tak, že jsem hodně vandroval. Sebrali jsme se s kamarády a jeli na Šumavu. Dva měsíce jsme strávili tak, že jsme ji křížem krážem prošli.
Jak dlouho musím běžet, aby se začaly vyplavovat endorfiny?
Endorfiny se začnou vyplavovat zhruba za 10–15 minut. I proto se má vybíhat pomalu. Když běžíte pomalu, rozproudíte krev. Krev nám v těle transportuje energii, vitaminy, všechno potřebné pro to, aby tělo mohlo fungovat. Než se vyplavování endorfinů rozjede, potřebujeme tělo napumpovat kyslíkem. Kyslík je naše palivo. Přirovnávám to ke kovářské peci. Když chcete, aby oheň hořel, musíte tam přidávat vzduch, kyslík. Abyste mohla kout železo. A tohle všechno nám právě působí běh nebo chůze, prostě pohyb.
Co běh přináší nejkrásnějšího?
Celkové uvolnění. Spousta lidí dnes běhá, protože žije ve stresu. Vyběhnou, ze začátku myslí ještě na všechny své problémy, ale postupně to někam vyšumí a člověk má pak v hlavě prázdno. A v tu chvíli, pokud třeba neběží se sluchátky na uších, začíná vnímat sám sebe. Začíná se poznávat z hloubky. Když třeba dlouhodobě řeší nějaké problémy, které mu nešly vyřešit, najednou mu ta řešení začnou naskakovat. Mám zkušenost s manažery, kteří říkají, že na běhání nemají čas. Tak jim radím, ať začnou běhat – jejich první motivací je třeba to, že chtějí zhubnout. Začnou půlhodinou, a když vydrží měsíc, přijmou to za své a zjistí, že čas investovaný do běhání není promarněný. Při běhu vyřeší spoustu věcí, pak přijdou do kanceláře a jen rozdají úkoly. (smích)
Hodně lidí běhá právě se sluchátky a poslouchá hudbu. Vy tedy ne, protože byste přišel o zmiňované sebepoznání?
To je jen jeden důvod. A ani mě to vlastně nikdy nenapadlo. Když jdu do přírody nebo i po městě, jsem toho rád součástí. Rád vnímám dění kolem sebe. A běhání se sluchátky může být svým způsobem i nebezpečné. Ve městě například přebíháte na semaforech, nevidíte, nevnímáte a může dojít ke střetu. Proto radím běhat jen s jedním sluchátkem a druhé ucho mít volné, aby člověk mohl vnímat prostor.
Běháte raději sám, nebo ve skupině?
Když mám možnost, jdu si raději zaběhat sám, protože to může být člověk sám se sebou a může se lépe uvolnit. Ve skupině většinou probíhá nějaká debata a není to úplně ono. Ale teď se k tomu moc nedostanu, protože trénuji – běhám s jednotlivci nebo se skupinami.
Říkal jste, že při běhu si člověk vyčistí hlavu. Někteří lidé ale naopak tvrdí, že vyběhnou a vrátí se s hlavou plnou problémů, které jim při běhu vytanou na mysli…
To se může stát. Ale příčina spíš vězí v tom, že se takový člověk nedokázal přijmout takový, jaký je. Běh je specifický právě v tom, že se při něm člověk začne poznávat, a pokud se brání tomu, co o sobě zjišťuje, může se to projevit tímto způsobem. Takový člověk třeba odkládá řešení věcí, ale pokud získá náhled, že si za svůj život ve všech směrech zodpovídá sám, pak se i tohle z hlavy odvalí a člověk dobíhá s čistou hlavou.
Dá se běh přirovnat k meditaci v pohybu?
Přesně tak. I tady totiž všechno začíná dýcháním, podobně jako při józe. Člověk při běhu musí zpomalit, aby to udýchal. Hodně lidí sleduje tepovou frekvenci, zdá se jim, že běží moc pomalu, a srovnávají se s okolím. Člověk se ale má především srovnávat jen sám se sebou. A tempo běhu je určeno tím, co jsme schopni udýchat. Podle posledních průzkumů má 90 % populace mělké dýchání. Může za to náš styl života, pořád sedíme na zadku, zhroucení u počítače se zavřenými hrudníky. Když člověk běhá správně, pak hrudník otevírá, posiluje zádové svaly a to vše mu pomáhá, aby žil. Kromě meditace přirovnám běh ještě k tanci po přímce. Když běžíte, máte rytmus, ale běžíte rovně. Běh vás směruje pořád někam dopředu.
Co byste poradil začátečníkům? Jak začít běhat, aby to nebyla taková hrůza jako naše vzpomínka na základní školu a pověstnou dvanáctiminutovku?
Přizpůsobit tempo – ze začátku to nemusí být ani běh – tomu, abych to udýchal. Většina lidí má tuhle negativní vzpomínku, kterou popisujete. Po letech chtějí začít běhat a udělají stejnou chybu, jako před lety ve škole. Vypálí tempem, kterého jsou maximálně schopní, protože mají zafixováno, že běh je něco intenzivního a náročného. Po nějaké době – podle toho, jakou mají fyzičku – se zastaví, dojde jim dech, mají tmu před očima a plíce na chodníku. Tohle zkusí dvakrát třikrát, je to pořád dokola to samé a běhat přestanou. Ale když člověk vyběhne opravdu zvolna, nekouká napravo nalevo, jak běží ostatní, a běží si plynule tempem, které je schopný udýchat, najednou zjistí, že může běžet klidně půl hodiny. A další týden třeba 45 minut a tak dál. Lidé tomu musejí dát čas a nechtít všechno hned.
Co vlastně motivuje lidi k tomu, začít běhat?
Většina lidí, hlavně ženy, chtějí zhubnout. Pak je další skupina, která začíná běhat ze zdravotních důvodů – a nemusí to být jenom váha, je to třeba i to, aby si celkově zlepšili fyzičku. Jedou například do hor a zjistí, že potřebnou fyzičku nemají. A možností, jak ji získat, je právě běh, ten je pro ně časově nejpřijatelnější.
Je rozdíl mezi muži a ženami – jak běh prožívají, respektive co pro ně znamená?
Chlapi jsou víc zaměřeni na výkon. Dostat ženy na závody je někdy obtížné, protože nejsou tak soutěživé. Ženám stačí, když pracují samy na sobě, nepotřebují se někde předvádět. Je fakt, že když na velkých závodech typu pražského maratonu nebo půlmaratonu vidíte, jak se někdo válí na zemi, protože to přehnal, pak je to většinou chlap, a ne žena. Prostě se přecenil. Běh má být ale v první řadě zábava, hobby, sport, aby byl člověk zdravý a cítil se dobře, aby se odreagoval od starostí. Neměl by přinášet další stres v tom smyslu, že se člověk orientuje na výkon, kdy ho pak stresuje každá vteřina navíc.
Učíte lidi správně běhat. Znamená to, že běh není pro člověka přirozený?
Je přirozený. Akorát by člověk musel běhat odmalička a nesměl by tam mít přestávku. Když malé dítě začne chodit, ono nechodí, ale vlastně běhá. Jak má těžkou hlavu, táhne ho to dopředu, má malé tělo, které se neohne, takže je vlastně správně i v běžecké ose.
A platí, že třeba některé národnostní či etnické skupiny, napadají mě například etiopští běžci, mají větší talent pro běhání?
To tedy neplatí. Na to se jen vymlouvají bílí běžci. Schopnosti afrických běžců jsou podmíněné jejich životním stylem. Ale tady u nás to nebylo jiné. Dokud nebyly dopravní prostředky, člověk všude chodil nebo běhal. Pořád byl na nohou, a to je ten základ úspěchu. Dostal jsem otázku, jestli bych uměl vychovat závodníka schopného konkurovat africkým běžcům. Ano, je to možné. Dejte mi ho v deseti letech, ale do pětadvaceti nesedne do auta. Všude bude chodit pěšky, jako chodí oni.
Kdo tvoří klientelu vaší školy?
Jsou to lidé, kteří uvažují trochu jinak – v tom smyslu, že si jsou vědomi toho, že si za svůj život odpovídají sami. Nejsou to lidé, kteří nadávají na poměry a cítí se jako oběť. Nejsou ukřivdění.
Co vás nejvíce baví na trénování, co je na tom hezkého?
Baví mě lidem pomáhat. A je mi jedno, jestli je to v běhu jako takovém nebo obecně v životě. Chci prostě pomoci. A dělá mi radost, když vidím výsledek, který to lidem do života přináší. Je taky hodně zajímavé sledovat, jak může ovlivnit běhání i vztahy v rodině. Mám kamaráda, který se mnou začal běhat tak před deseti lety. Když uběhl svůj první maraton, bylo krásné pozorovat, jak na něj jeho děti změnily pohled. Jejich táta něco dokázal a v jejich očích neuvěřitelně stoupl. Lidé, kteří začnou běhat, se tak najednou rozzáří a tuhle změnu zaznamená i jejich okolí. Najednou se začnou zajímat: hele, co ty to vlastně děláš… a pak třeba začnou běhat taky. Běhání může změnit charakter rodiny, nebo dokonce i celé komunity kolem člověka.
Co vás běh naučil pro život?
Naučil mě, že člověk je při něm vždycky jenom sám za sebe a že se nedá za nikoho schovat. V kolektivních sportech se člověk může schovat za druhé. Chybu lze svést na někoho jiného. V běhu je to ale jednoznačné. To, co ve vás je, prodáváte i navenek.
MILOŠ ŠKORPIL
Narodil se roku 1954, je podruhé ženatý, z prvního manželství má dva syny. Ultramaratonec, propagátor a trenér běhu – založil a vede Běžeckou školu. Přeběhl z Hodonína do Aše napříč republiku, a dokonce ji třikrát oběhl. Je dvojnásobným mistrem České republiky v běhu na 24 hodin (1991, 1999). Obsadil 4. místo na mistrovství světa v běhu na 24 hodin (1992).
Byl členem stříbrného družstva z evropského mistrovství v běhu na 24 hodin (1993). Autor publikací Škorpilova škola běhu, Běžecká čítanka Miloše Škorpila, Jak uběhnout maraton za 100 dní, Běháme po Praze a okolí, 7+1 krok (nejen) k manažerské kondici, Běhání – od joggingu po maraton. Jeho rady a postřehy najdete také na
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
