Největší problém chytrých holek

Určitě nějakou takovou „chytrou holku“ také znáte. Okolí na ni často spoléhá a zahrnuje ji chválou (i závistí). Je nonstop v zápřahu a málokdo jí sahá po kotníky. Má všechny předpoklady pro to být šťastná, ale není, protože duše chytrých holek jsou mnohdy pěkně bolavé a smutné. Vyklepané strachy. Vyčerpané. Chytré holky se zoufale bojí. Selhat, nebýt stoprocentní, bojí se sem tam nevědět nebo se zeptat. Protože… co by bylo pak, kdyby „chytrá holka“ nebyla dost chytrá, měl by ji ještě někdo rád?

POSELSTVÍ AUTORIT

Takhle sešněrovaných a stresovaných je spousta vynikajících žen. Ano, právě žen. Už odmala, kdy jim říkali „ty jsi ale chytrá holčička“ a chválili je za jedničky a zlaté medaile ze závodů v gymnastice, které se postupně staly tak samozřejmými, že už se od nich ani nic jiného nečekalo. A tak i ony přestaly samy od sebe čekat cokoli jiného než výborné výsledky v čemkoli. Jsou přece ty chytré, všichni je tak vidí, a ony tak musejí fungovat. „Navíc, bylo to výhodné, být chytrá, chovat se podle přání těch, ke kterým v dětství taková holčička vzhlížela. Mnoho tím získala – pozornost, lásku, později úctu a prestiž. A to jsou všechno poháněče. Vycházejí z našeho vnitřního dítěte a jsou zdravé – pokud nás v životě tyto hnací síly podporují,“ říká k tomu koučka a mentorka emoční inteligence Jitka Ševčíková (www.jitkasevcikova.cz) a pokračuje: „Ale pokud nás ženou za hranice našich možností, stávají se omezujícími a frustrujícími.“

RYZE HOLČIČÍ ZÁLEŽITOST?

Zajímavé je, že kluky skutečně tohle tolik netrápí – u nich se víc čeká, že budou rebelovat, že občas neposlechnou, půjdou si za svým. U nich spíš opakujeme „nezlob!“, což má za následek ještě větší vzpouru. A pro život spoustu výhod: dravost, flexibilitu, ochotu riskovat, schopnost mávnout rukou nad tím, že se někdo zlobí pro rozbité okno, a jít dál. To holky si tohle všechno berou víc a snaží se zářit, být hodné a chytré. Jenže, co se zdá být v dětství jako výhoda, se pak může promítnout v dospělosti do spousty problematických situací, v nichž se chytré holky cítí ztracené, jakkoli to navenek možná ani nikdo nezaregistruje. Ony jsou doslova naprogramované a bojí se z toho svého programu vyskočit.

NASTAVENÍ MYSLI…

Carol Dweck tohle mimochodem popisuje ve své knize Nastavení mysli. Píše v ní o tzv. fixním nastavení mysli, kdy jsme uvězněni v tom, jak nás vychovali či označovali a jak jsme sami sebe viděli odjakživa – s jistotou, že takoví, jací jsme, jsme napořád, protože to nelze změnit. Ale ono je tu podle Carol ještě jedno možné nastavení mysli. Mnohem výhodnější. Jde o takzvané růstové neboli flexibilní nastavení. Dovoluje nebýt za všech okolností stejná, ale reagovat, přijímat okolnosti, měnit se a někdy třeba taky přiznat, že nevím, neumím nebo neznám. Mohu tak být „za hloupou“ a přitom růst. Je úlevné, nemuset vědět všechno. Jenže cesta k takovému novému nastavení není jednoduchá, když máte zbourat roky fungující programy. Ale určitě je méně vyčerpávající než doživotní děs ze selhání. Tak s čím začít?

DOVOLTE SI TO!

„Jak z chytré, ale vystresované holky udělat spokojenou? Jak žít pružně, bez škatulek, ohrádek? Myslím, že nejprve je potřeba přiznat si to, že ta moje ‚chytrá holka‘ je jen maska. Slupka, kterou nosím, protože se to čeká a čekám to už i já sama, přestože mi to mnohdy nevyhovuje,“ říká Jitka Ševčíková s tím, že vzápětí musí následovat druhý krok: Naučit se neignorovat své pocity a emoce. Je třeba je přijímat a projevovat. Všechny. Radost, vztek, strach, nejistotu. A pouštět je ven kultivovaným i nekultivovaným způsobem. „Aby bylo na výběr, protože ten chytré holky zatím neměly – měly jen jednu cestu, jeden způsob projevu. Teď musí emoce a pocity poznat a vědomě se je také učit rozlišovat. Učit se rozhodnout: Teď si dovolím slzy (na poradě!), teď si řeknu o pomoc (manželovi), teď přiznám, že jsem selhala (mámě, tátovi),“ vysvětluje koučka s tím, že nejzávratnější fáze přenastavování mysli může trvat asi půl roku, ale jako u všeho velkého by mělo jít o proces doživotně pokračující.

ODSOUZENÝ SOUDCE

Porvat se musíte také s takzvaným soudcem. „V knize Pozitivní inteligence od Shirzad Chamine je krásně popsán soudce v naší mysli, jenž nás vždy odsoudí, když nesplníme očekávání. A má k tomu devět pomocníků, kteří nám kdysi pomáhali emocionálně přežít, ale teď nás už stresují. Jsou to: PUNTIČKÁŘ (zaměřený na perfekcionismus), UTĚŠITEL (snaží se být přijat tím, že pomáhá ostatním), HYPERÚSPĚŠNÝ (jeho sebeúcta závisí na výkonech), OBĚŤ (získává pozornost emocemi bolesti), HYPERRACIONÁLNÍ (racionálně zpracovává vše včetně vztahů), HYPEROCHYTRÉ STRAŽITÝ (neustále se obává nebezpečí života), NEUSPOKOJITELNÝ (musí být stále něčím zaměstnán), VEDOUCÍ (potřebuje mít vše pod kontrolou), UNIKAČ (je extrémně zaměřený na pozitivní a příjemné stránky života). Tito sabotéři svou ‚chytrost‘ používají různými styly. Chtějí se prosadit, zasloužit si něco nebo se něčemu vyhnout. Pramení to z motivace nezávislosti, přijetí a bezpečí. A to je to, co všechny učím: vyzkoušet si, že se dá být i chvíli závislá, nepřijímaná a trochu zariskovat. Dovolit si selhat a mít sílu počkat na to, co se stane,“ popisuje koučka.

ZACHOVEJTE PANIKU

Ale nejde jen o naučené chování nebo vnitřního soudce. Je tu i známá komfortní zóna, do níž může patřit zraňující, nicméně naučené chování, které je vždycky jednodušší než zkoušení nové cesty. Proto se většinou ke změně myšlení sama nerozhodnete. Život vás k tomu dotlačí. Chytré holky nemusejí být zafixované ve své svazující roli všude. Mohou to tak mít nastavené jen ve vztazích. A i kdyby těch oblastí bylo víc, je stejně nutné začít od jedné a pomalu testovat, jaké to je, jednat nestandardně.

Pro takové chvíle je třeba se ovšem vybavit argumentací pro vnitřního soudce. On vám bude stále dokola hlásit, že nesmíte při poradě nevědět, že musíte sedět do tří do rána nad lejstry, abyste byla na šéfa dost připravená. A vy musíte dobře vysvětlit, aby vás nechal jednat jinak. „Chytrá holka si musí uvědomit, že může něco nestihnout a také se k tomu šéfovi přiznat. I pro něj to bude nová zkušenost, může to být obohacující pro obě strany, když ten, který obvykle ví všechno, najednou potřebuje pomoct či poradit,“ radí koučka.

V téhle souvislosti si vybavuji kreslení pravou mozkovou hemisférou, které jsem kdysi učila. Je to metoda, kterou v Americe vystavěla Betty Edwards. Tvrdila, že kreslit umí každý. Učila kreslení nikoli jako kresbu objektů, ale toho, co je za nimi, protože odpoutáním se od toho, co lidé kreslí, se odpoutají od strachu kreslit. Když nebudu kreslit strom, ale oblohu a trávu kolem něj, vyloupne se mi z obrázku nakonec i strom samotný. A tak je to i u toho odvykání se fixnímu nastavení. Nemusíte být na poradě jednička, můžete nechat ty kolem, aby vám tou jedničkou pomohli být.

CESTA JE CÍL

Je dobré přijmout fakt, že toho, co roky fungovalo jedním způsobem, se budeme zbavovat delší dobu. Což ovšem může být pro chytré holky zase problém: dělají všechno hned, nic neodkládají, a najednou čekat? Chce to motivaci. Mít spíš více malých cílů a ke každému pak stanovenou odměnu, aby se z cíle stalo potěšení. A aby i cesta byla cíl. A také, aby se rozvíjelo vědomí: Vím, kdy být chytrá potřebuji a kdy ne. „Vzpomeňte si na Julii Roberts v Notting Hill, jak přijde nakonec do knihkupectví s obrazem za Hughem Grantem s přiznáním, že kromě slavné herečky je i ta obyčejná holka toužící po lásce.

Tahle pěkná romantická scéna se dá aplikovat na mnoho oblastí: já, vysokoškolsky vzdělaná žena, si dovoluji své ambiciózní šéfové přiznat, že nevím, neumím, neudělám. Že nepůjdu dál studovat, protože chci navlékat korálky nebo odletět na Bali, zkrátka žít život bez masek, bez hry a někdy i selhat. Přestaňme stále věci rozlišovat na pozitivní a negativní, na dobré a špatné a žít je prostě takové, jaké jsou. Se všemi důsledky. Protože jen tak se můžou i ta domnělá selhání stát nakonec těmi nejlepšími věcmi, které jste se v životě rozhodla udělat,“ navrhuje na závěr koučka Jitka Ševčíková.

5 stavebních kamenů

SEBEUVĚDOMĚNÍ – vědomí toho, v čem jsem dobrá a v čem ne. To mohu něčím kompenzovat, nebo si na to někoho najmout.
SEBEREGULACE – schopnost a ochota se zabývat svými emocemi. Rozpoznávat, které mi energii dávají a které mi ji berou a že já je mohu usměrnit, využít jejich sílu.
SEBEMOTIVACE – vím, co mě nakopne, roztočí kola, proč to vlastně chci změnit. Co mi dává energii a co jsou naopak moje demotivační faktory, co mi „sype písek do ložisek“.
EMPATIE + SOCIÁLNÍ UM – schopnost vcítit se a jednat podle toho s okolním světem.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.