Ondřej Brzobohatý: Vaření je můj psychický azyl - 2. kapitola | E15.cz

Ondřej Brzobohatý: Vaření je můj psychický azyl - 2. kapitola

ZDROJ: Ženy - E15

Ivana Matyášová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Pokračování rozhovoru s Ondřejem Brzobohatým.

<<< Předchozí kapitola

Pomáhá vám i sportování?

Sport jsem měl vždycky strašně rád. Cvičení mě baví a dá se
říct, že je to pro mě zároveň určitý ventil nashromážděných
stresových energií. Když je šance, jdu si zahrát třeba beach
volejbal nebo fotbal.

Někde jsem četla, že posilovny vás ovšem moc nelákají...

Kdepak, silové věci mám naopak rád! Zvednout něco
těžkého, dát si pořádně do těla, to mě docela baví. Jediné, co
mi vadí, jsou mýty o posilovně. Takové to, že tam chodí jen
svalovci, co mají místo mozku anabolický vysteroidovaný
sval.

Měl jsem štěstí, že jsem narazil na šikovného trenéra
Michala Matušku. Má skvělou schopnost vymyslet
pro každého program, který mu nejen rychle a efektivně
pomůže, ale navrch ho ještě baví.

Já měl třeba skoliózu páteře a kromě toho věčně sedím u piána, to vám pak tělo trochu zdegeneruje a potřebujete se rozhýbat.
Bezvadné je, že při cvičení jen nezvedám zátěž, ale
zároveň balancuji na takovém půlbalonu, což je určitě
zábavnější než čisté posilování.

Vážně to pomáhá na záda?

Zaručeně, ale asi nejlepší je jóga. Skvělá je zejména bikram
jóga („horká jóga“, která se cvičí v sále vyhřátém na 42 °C).
Zpočátku se jen snažíte napodobovat to, co dělají ostatní,
a činí vám to nemalé problémy. Ale tak asi po páté lekci,
když vypustíte tlaky v hlavě, že to nezvládnete, se vám
už cvičí daleko snáz.

Jógu sice uznávám a respektuju, ale na rozdíl od mé ženy, která se jí věnuje opravdu hodně, mě přece jenom maličko nudí. A kromě toho mě nedávnozačalo hodně bavit TRX – cvičení převzaté od amerických mariňáků, které je hodně dynamické. Člověk při něm
má zavěšený takový přitahovací pás na kladce a skvěle
procvičuje celé tělo.

Jako sportovec si asi třeba na svíčkovou moc nepotrpíte?

To bych ani neřekl, spíš jsem ale přítelem kvalitního jídla
postaveného na čerstvých surovinách. Svíčkovou jsem
dělal zrovna nedávno a nezbyla, což asi hovoří za vše.
U řezníka jsem navíc koupil opravdu fantastické maso.

Moc rád chodím i na farmářské trhy, kde se dá sehnat
skutečně čerstvá zelenina. Když něco takového dáte
svému tělu, určitě to ocení víc, než když ho krmíte uměle
vyhoněnými surovinami plnými chemie, o kterých ani
nevíte, jak a kde se skladují.

Věříte víc na klasickou, nebo alternativní medicínu?

Myslím, že by bylo úžasné, kdyby se tyhle dva přístupy
navzájem vyslyšely. Jak na jedné, tak na druhé straně
je totiž hrozně moc pravd, ale zároveň i hodně mýtů.
Kdyby si vzájemně vyšly vstříc, už dávno bychom
měli nejspíš i léky na nemoci, se kterými si doktoři
zatím nevědí rady.

Jaké to je, když najednou musíte zvolnit tempo?

Pokud zrovna nemusíte honit žádný termín, ještě to jde.
Horší je, když máte nějakou deadline, z toho pak může
být pořádný pres, i když…

Jsem docela zvyklý dělat pod tlakem, občas mi takový stres, který vás motivuje k výkonu, i vyhovuje. Horší je ten, co vás naprosto
zdecimuje, že už pak nemáte na nic energii.

Znáte ho?

Naštěstí moc ne, ale pokud mě přece jen přepadne,
mám na něj svůj vlastní autoterapeutický fígl, který
vám však neprozradím. Snad jen mohu říct, že
si při něm uvědomím, že vlastně o nic nejde, a po chvíli
mi je sebevětší stres úplně putna.

Máte z některé nemoci obzvlášť velký strach?

Asi jako většina lidí z rakoviny všeho druhu, i když
se snažím strachu moc nepodléhat. Na druhé straně
ale nejsem žádný mistr z kláštera Šaolin, který si nic
nepřipouští a jeho jin a jang je v naprosté rovnováze.

Každopádně strach je podle mého emoce, která ovládá
veškeré negativní věci, blokuje energie a ještě se přenáší
na druhé. Má smysl s ním bojovat.

Chtěl byste se třeba na půl roku vypravit do kláštera?

Obdivuji lidi, kteří něco takového udělají a myslí to
upřímně. Nejde jim jen o image, aby mohli každému
vyprávět, jak byli v klášteře. O takových věcech se nemluví,
ty se musí prožívat. Já tedy zatím na cestě mnicha nejsem.
Ale pokud bych se jednou do kláštera vypravil, pak určitě
ne jako turista, který jen nakukuje přes plot, spíš bych
chtěl, aby mě někdo zasvětil třeba do principů hinduistické
filozofie a tak.

V jedné ze svých písniček, kterou jste napsal spolu s Tomášem Rorečkem, máte verš o tom, že člověk by měl vždycky najít sílu znovu vstát a jít dál. Zažil jste někdy takovou situaci?

Sám jsem se do podobné situace ještě nedostal, ale jak
jste sama poznamenala, text napsal Tomáš, který sám
bojoval s rakovinou a ten boj úspěšně vyhrál. Snad proto
je tak opravdový.

Doma máte dva voříšky. Co na nich nejvíc obdivujete?

Anička, které je sedm, by určitě vyhrála v soutěži
o největšího mazla. No a s jejím synem Goliášem je to
podobné, ten by se jistě umístil na medailových pozicích
v kategorii „závislák roku“. Ale pokaždé mě dostane, jak
naši psi vycítí, když je člověku zle, přijdou k němu
a začnou z něj tahat všechnu špínu. To mi přijde fakt
naprosto úžasné!

<<< Předchozí kapitola

Autor: Ivana Matyášová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.