Padouch 007 Javier Bardem: Soška Oscara byla poctou, kterou jsem vůbec neočekával
Narodil se před třiačtyřiceti roky na Kanárských ostrovech a pochází z herecké rodiny, jejíž profesní kořeny spadají až do devatenáctého století. Původně toužil stát se malířem, ale po slibném hereckém rozjezdu nebylo o budoucí kariéře pochyb. Ve třiceti letech dosáhl v tomto odvětví na Pyrenejském poloostrově takřka všeho a Hollywood byl logickým vyústěním Bardemova hereckého dobrodružství.
První díl rozhovoru najtete ZDE
Jak moc se lišila spolupráce se Samem Mendesem (Skyfall) od řekněme bratří Coenů?
Sam při práci uvažuje jako architekt. Vážně, poznáte to hned první den na place. Taky je velmi kreativní a rád improvizuje. Dokonce až tak, že mě to samotného překvapilo. Napadne vás, že při tak ohromném rozpočtu bude všechno připraveno do posledního puntíku, místo toho jsme se při zkoušení a improvizacích perfektně vyblbli. Celkově to i pomohlo vztahům mezi herci a členy štábu.
Jak se vyrovnáváte s přechodem z oblasti uměleckého filmu do komerce?
Zatím jsem natočil pouze dva vyloženě komerční filmy. Vedle poslední bondovky to byl ještě film Jíst, meditovat, milovat, takže jsem v komerční sféře spíše nováček. Ale nijak to nerozlišuji. Důležitý je počáteční scénář a pak je to víceméně jedno. Samozřejmě se při čtení scénáře můžete zmýlit. Znám to z vlastní zkušenosti. Existuje několik filmů, na které nejsem příliš hrdý. Ale zvolil jsem si je a při natáčení jsem byl v pohodě. Po celou dobu jsem projektu důvěřoval.
Jste prý své práci natolik oddaný, že i dnes docházíte na kurzy herectví…
Měli byste poznat mého učitele herectví Juana Carlose osobně! Je to neskutečný chlap. Chodím k němu už pětadvacet let a byl jsem jedním z jeho vůbec prvních žáků. Brácha si ze mě dělá legraci, že jsem Juanovým životním dílem. Ve Španělsku je Juan nejlepší ve svém oboru, každoročně si u něj zaplatím týdenní kurz, chodíme tam s bráchou, je to taková naše tradice. U Juana v ateliéru můžeme dělat chyby, jak se nám zlíbí. Pozorují vás u toho osmnáctiletí kluci a holky, budoucí herci, a říkají si, jak je skvělé, že řešíme tytéž problémy.
Nakolik vaši práci změnilo udělení Oscara v roce 2007?
Mám dojem, že ji ani moc nezměnilo. Trošku to s vámi asi zatřese, ale pak se vše vrátí k normálu, ať už normální stav znamená cokoli. Soška Oscara byla poctou, kterou jsem opravdu vůbec neočekával. Ocenění přijímáte, vážíte si ho, ale na druhé straně dobře víte, že to je prostě loterie. Jak můžete rozsoudit, který z nominovaných herců a hereček ztvárnil svou roli nejlépe? To je přece úplně nemožné! Stojíte na ohromném pódiu, přebíráte cenu a říkáte si: Uf, zrovna jsem vyhrál v loterii. Skvělé! Další na řadu…
Takže jste si to ani neužil?
Ale naopak! Byla to neskutečná oslava. Ze Španělska se mnou na předávání přicestovalo sedmnáct kamarádů. Nedovedete si představit, jaký mejdan dokáže rozjet sedmnáct Španělů na jednom místě. I když možná si vybavujete, jak Španělé oslavovali loňské vítězství na fotbalovém mistrovství světa nebo na letošním EURU. Bylo to něco obdobného. Slavili jsme, že jsem získal tu sošku, ale byla to oslava nás všech. Byl jsem tam s lidmi, kteří pro mě v životě moc znamenají a kteří se zasloužili o to, že jsem takový, jaký jsem.
Díváte se občas na své staré filmy?
Jsou herci, kteří se na své filmy nikdy nekoukají. Nebo to alespoň tvrdí. Já se snažím vidět hotový film jednou. To mi stačí. Vždycky, když se na obrazovce objeví moje příšerná tvář a oči, popadá mě amok.
Ale vás považují za sexsymbol…
Když se ráno probudím a při čištění zubů kouknu do zrcadla, musím se smát. Říkám si: Podívejte
na ten křivý nos a zapadlé oči. A ten příšerný zastřený hlas…
Ještě si občas zahrajete ragby?
Teď už jenom rekreačně, už jsem moc starý a po zápase se týden nemůžu hýbat. Skončil jsem aktivně ve třiceti a od té doby se sport úplně změnil. Já na hřiště nastupoval jako hubeňour s míčem v podpaží. Dnes tam hráči vletí jako namakaní hladoví vlci – skoro jako stroje. Ale je nádherné sledovat zápasy v televizi.
Ve filmech jezdíte v rychlých autech, sám prý nemáte řidičák?
Je to pravda. Naučil jsem se řídit jenom kvůli své práci. Občas se projedu v nádherném autě, ale řidičák si stejně neudělám. Auta jsou jako neřízené střely, nemám k nim příliš důvěru. Asi nikdy ani nebudu…
