Přichází zimní slunovrat
Trochu astronomie a zeměpisu na vysvětlenou
Planeta Země při své pouti kolem Slunce je k této hvězdě v nakloněné poloze, a to proto, že myšlená osa zemské rotace není kolmá. Proto dochází i k střídání ročních období, když Země přiklání ke Slunci střídavě severní a jižní polokouli.
Pro vysvětlení záhady slunovratu jsou důležité dvě rovnoběžky – severně od rovníku je to obratník Raka, na jih od rovníku najdete obratník Kozoroha. Slunce se pak při své zdánlivé pouti po obloze posunuje mezi oběma obratníky v pravidelných intervalech, čímž se mění sklon dopadu slunečních paprsků na Zemi, a s tím i délka dne (doba slunečního svitu).
Pro naši zeměpisnou šířku nastává období zimního slunovratu téměř vždy dvacátého prvního prosince v různém denním čase. Před čtyřmi lety začal slunovrat ráno po šesté hodině, loňského roku půl hodiny před půlnocí, příští rok se začne Slunce vracet na severní polokouli několik minut po jedenácté hodině dopolední.
Lucie noci upije a dne nepřidá
Svátek sv. Lucie připadá dnes na třináctý prosinec, lidová pranostika vychází z dlouhodobého pozorování, že k tomuto datu zapadá Slunce nejdříve. Proč Lucie noci upije a dne nepřidá? Než se změnil juliánský kalendář na gregoriánský, slavil se svátek svaté Lucie až třiadvacátého prosince, tedy krátce po zimním slunovratu, kdy už se noc maličko krátila.
Dnes je svátek téměř zapomenutý, dříve v tento den nesměly ženy příst a vykonávat hrubé domácí práce, jinak je Lucie potrestala. Večer chodívávaly po vsi bíle oděné ženy od stavení ke stavení jako tajemné Lucky.
Jak slavili Slované slunovrat v dávnověku?
Jednu maličkost jsem zapomněla podotknout: Slunce se při svém návratu k nám zastaví na tři dny nad jižním obratníkem Kozoroha, tedy od dvacátého prvého do dvacátého třetího prosince.
Pohanské oslavy Slovanů měly základ ve víře v sluneční bohy: nejstaršího Svaroga – boha světla, jeho syna Dažboga – boha Slunce, a boha ohně Svarožice. Nejdůležitější pro období slunovratu byl Dažbog, jenž se za slunovratu rodil, dospíval v v letním období, stárnul a umíral s krátícími se dny.
Mezi smrtí a zrozením Dažboga nastávala jedna noc (třiadvacátého prosince), kdy vládu nad světem převzaly temné síly. Na zem vylézali běsi, upíři a vlkodlaci, přidávaly se i duše mrtvých. Ochranou před temnými bytostmi bylo světlo (oheň), které muselo hořet celou noc.
Po vesnici se rozhořely vatry, při nichž se celou noc bdělo, oheň se přenášel domů a při něm se večeřelo. Všechny slovanské kmeny věřily také v kouzelnou moc slámy, ta se podestýlala na podlahu, nebo se později kladla na stoly do tvaru kříže.
Kouzelná noc
Nejen zlé síly vládly této noci. Velké ohně je dokázaly (jak naši předkové věřili) odehnat, a prostor tak měla kouzla a zázraky. Otvíraly se poklady, lesní zvěř dokázala mluvit lidskou řečí, stromy plodily a pod sněhem rozkvétaly louky právě tak, jako v lese kvetlo kapradí.
První paprsky vycházejícího Slunce a první zakokrhání kohouta zvěstovalo nové zrození boha Dažboga (někde byl znám jako Božic). Oslavy narození probíhaly v bujném veselí, hodovalo se a pilo až do Tří králů.
Pak přišly Vánoce
S postupem křesťanství byly lidové „ pohanské“ oslavy stále víc trnem v oku církvi, která je ve středověku zakázala. Narození Krista se v té době už slavilo, zhruba od sedmého století.
Také ve světě náboženské oslavy zastoupily vítání narozeného Slunce, jak je dříve praktikovali například Indiáni, nebo někteří obyvatelé asijských zemí.
Řekové se pak vzdali oslav boha Slunce Helia a staří Římané oželeli postupně slavnosti zvané Saturnálie. Pomalu se vánoční oslavy zrození Krista rozšířily prakticky do celého světa, ovšem některé původní pohanské zvyky se přetavily ve vánoční a žijí dodnes.
Při zapalování adventních a vánočních svíček si tak můžete připomenout víru předků, že světlo ohně ochrání vás i vaše blízké před temnými silami dlouhých nocí.
