Proč se zase začít nudit?
Když jsem před dvanácti lety psala svůj první článek do regionální přílohy novin, byl o tom, jak se o prázdninách nenudit. Měla jsem za úkol najít aspoň padesát aktivit, které by rodiče a děti mohli podniknout v průběhu léta. Hlavně aby nemuseli zůstat doma a řešit, co mají dělat. Podobných prázdninových tipů tenkrát vycházela spousta. Zkuste si slovní spojení „děti, prázdniny, tipy, nuda“ zadat do Googlu dnes.
Ačkoli médií je více, podobně laděných článků ubylo. Proč? Moje kamarádka Blanka, matka dvou dětí, myslím ten důvod docela vystihla, když mi nedávno napsala: „My se v létě určitě nudit nebudeme. Máme spíš opačný problém. Jak všechno to, co chceme, narvat jenom do dvou měsíců, kdy děti budou doma ze školy?“
Nuda v posledních letech zmizela ze života dětí i dospělých, všiml si nedávno Peter Toohey, profesor z Univerzity v Calgary, který na tohle téma napsal knihu Boredom: A lively history. Nemluví přitom o nudě jako o válení se u televize nebo konzumování pasivní zábavy, ale spíš o čím dál vzácnějších chvílích, kdy nemáme nic v plánu a můžeme se věnovat „aktivnímu“ nicnedělání: sednout si na balkon a poslouchat ptáky, ležet na zahradě v trávě a sledovat život brouků, hrát si, pít čaj a… nic, prostě jenom pít čaj.
Pokud se dnes v našich nabitých programech nějaké takové chvíle vůbec mají šanci objevit, okamžitě je zabíjíme. Buď dalšími plány (neděláme toho náhodou málo? - typické pro workoholiky), nebo tím, že saháme po chytrém telefonu či iPadu (dělají často lidé, kteří potřebují mít pocit, že se v životě pořád něco děje, protože s prázdnem neumí nijak naložit). Aniž to tušíme, dobrovolně se tak připravujeme nejen o odpočinek, ale celkově o lepší život.
ŠPATNÁ NUDA, DOBRÁ NUDA
Stejně jako existuje dobrý a špatný stres, dá se podle psycholožky Zdeňky Židkové rozlišit dobré a špatné nicnedělání, eunuda a disnuda. „Dobrá nuda má ochrannou funkci, stejně jako spánek. Ale musí jít o cílenou, naučenou nudu, kdy si užíváte, že nepodáváte žádný výkon. Můžete říct,nudím se‘ a znamená to, že nic neděláte, protože se vám nechce,“ popisuje.
Naopak špatná nuda je taková, kdy ze své činnosti uspokojení necítíte. Takto „špatně“ nudit se můžete u knížky, při rozhovoru s přáteli, ale paradoxně i při nicnedělání. V takové chvíli obvykle cítíte zlost na sebe sama, že si neužíváte. Naučit se správně a bez výčitek nudit je složité hlavně proto, že zejména v posledních letech je nám vštěpována morálka výkonu a pocit povinnosti. Zkuste dneska někde říct, že ve volném čase nic neděláte. Budete přinejmenším divní. Jak jako nic?! Nepíšeš blog? Nechodíš na jógu? Neučíš se jazyk? Nemáte doma žádné zvíře? Mít volný čas, který trávíte jen sami se sebou, se dneska nenosí.
Leckde sice slýcháme o odpočinku, jenže i ten se v posledních letech změnil v naplánovaný program a následně vlastně ve výkon. Vezměte si třeba pojetí odpočinku většiny žen: musím cvičit (abych byla štíhlá), musím číst (abych byla chytrá), musím na kosmetiku (abych byla krásná), musím meditovat (abych byla zklidněná). I z relaxačních aktivit jako čtení nebo meditace se pro řadu z nás staly položky v diáři. Když je ne-stíháme, máme výčitky.
PROČ SE ZASE ZAČÍT NUDIT?
Tímto článkem nevolám po volném čase bez koníčků a pasivním zírání do stropu v každé volné chvíli. Ale apeluju na to, aby každá minuta vašeho života nebyla něčím vyplněná. Existuje několik důvodů, proč je to důležité. Chvíle strávená pouze sama se sebou nám především umožňuje zůstat v kontaktu s naší nejvnitřnější osobností, naším jádrem. Nedávno jsem četla názor, že právě absence kontaktu sama se sebou je dnes nejčastější příčina lidské nespokojenosti. Jsme tak zacyklení v našich plánech, pracích a zájmech, že nás ani nenapadne, jestli nás to, co děláme, vlastně baví. Případně když nás to náhodou napadne, honem tu myšlenku zaženeme: Ale jak baví? Radši rychle na Instagram…
Loňská studie zveřejněná v časopise Science zjistila, že mnoho lidí by raději dostalo elektrický šok, než aby se posadili a jen tak přemýšleli: tohle jsem já, takové mám období, tohle bych chtěl, tohle naopak nechci. O samotě nejenže si můžete všimnout, nakolik jste v životě sami sebou, ale může se k vám dostavit řešení problému, které dlouho hledáte. Brilantně o tom ve své knize Jak být líný píše Brit Tom Hodgkinson, podle něhož je to právě čas pro sebe neboli lenost a nuda, které stvořily takové geniální osobnosti jako Aristotela, Nietzeho, Oscara Wilda nebo koneckonců i Steva Jobse.
Hodně lidí považuje za dostatečnou lenost spánek nebo už zmíněnou meditaci. Správné nicnedělání je ale něco jiného. Je to volný, přesto někam vedoucí stav mysli. Je to zírání do blba, je to sledování rybiček v akváriu, je to koukání do mraků, jsou to chvíle, kdy necháváte myšlenky plynout, aniž byste je hodnotili…
„Nicnedělání je pootočení optiky vidění světa od Dělám - Musím - Výkon k Žiju - Dýchám - Jsem. Nejsme přece na světě jenom proto, abychom pořád něco dělali. Ale abychom prostě byli,“ říká psycholožka Martina Tichá.
JAK SE NAUČIT NUDIT SE?
„Proboha,“ říkáte si, „kde si mám ve svém životě ještě vyhradit čas na nicnedělání?“ Peter Toohey svým čtenářům říká, že žádný čas navíc hledat nepotřebují, protože už ho mají: „Prostě jen nevytahujte z tašky iPhone, když jedete metrem dvě zastávky domů. To stačí.“ Každodenní frmol nás podle něj činí slepými nejen k tomu, co bychom v životě měli změnit, ale také k věcem, které jsou dobré a za které jsme vděčni. Dobrovolně se tak připravujeme o velký díl koláče zvaného životní štěstí.
Osobně s Tooheym souhlasím. Zároveň si ale myslím, že naučit se dobře se nudit, alias nicnedělat bez výčitek, jak o tom mluví Zdeňka Židková, je přece jen ještě trochu složitější proces než jenom nechat telefon v kapse kalhot a kochat se tím, co se zrovna děje. Sama jsem nedávno zjistila, že když už bych měla příležitost nedělat nic, myšlenky mi okamžitě zaběhnou k dvaceti nepřečteným knihám na nočním stolku, textům v počítači uloženým „na potom“, plnému emailu…
Neboli: nesahám sice okamžitě po mobilu, mám pro nudu prostor, ale nedokážu si ji užít. Pokud bych měla napsat seznam praktických strategií, jak se to naučit, takový ten druh typu prvních deset, myslím, že moje číslo jedna by bylo poprat se s pocity viny, které moje nicnedělání provázejí. Prostě přenastavit si nudu v hlavě z vyčítavého „flákám se“ na něco pozitivního, třeba „bavím se tím, že nic nedělám“. A ne, není to sobecké. Naopak.
Jak upozornila v roce 2011 Britská psychologická společnost: kdo se naučí správně nudit, stává se větším altruistou neboli má větší chuť zapojit se do charitativních projektů a taky darovat krev. No, a krok druhý z deseti? Myslím, že nejlépe ho vystihuje psycholog Dalibor Špok na svém blogu, který k tématu nicnedělání píše toto:
- Poraďte mi, co mám dělat?
- Nic!
POMALÉ NENÍ NUDNÉ
Tlusté knihy nebo rozvleklé filmy, v nichž se nic moc neděje… Zkuste to s našimi tipy.
Film: Chlapectví
Příběh dospívání jednoho obyčejného kluka chtěl režisér Richard Linklater natočit co nejpoctivěji, proto na něm pracoval dvanáct let. Každý rok na pár dnů se sešla tatáž sestava herců a tvůrců, aby přidali další střípek do obrazu obyčejného života. Ve filmu se neděje mnoho. Jeho hrdinové většinou někam jdou nebo něco obyčejného dělají, jedí, mluví, učí se, prostě žijí jako my všichni. Výsledkem je mozaika, která vám zůstane v hlavě déle než pár minut po skončení filmu.
Literatura: Ruští klasikové
Možná že díla jako Vojna a mír, Zločin a trest, Bratři Karamazovi máte doma v knihovničce, ale ještě jste je neotevřeli. Ruští klasikové si libovali v rozvleklých popisech všeho: prostředí, událostí i lidských charakterů. Zkuste jim dát šanci, třeba zjistíte, že propracovanější a víc naplňující knihu jste dlouho nečetli.
Tvůrce: Režisér Jim Jarmusch
Pomalé tempo, absurdně klidná, až skoro nudná atmosféra vznášející se jako cigaretový kouř, tak obvykle popisují kritici pomalé filmy Američana Jima Jarmusche. Snímky jako Kafe a cigára nebo Hranice ovládání mají u některých dokonce přezdívku „obrazové meditace“. Podobně jako u Linklaterova Chlapectví, ani u Jarmusche se toho mnoho neodehrává. Jarmuschovy snímky k vám nebudou promlouvat rychlou akcí ani scenáristicky vyšperkovanými dialogy, ale objevíte v nich krásno, klid i moudrá zamyšlení nad životem a světem.
Inspirátor: Tom Hodgkinson
Bývalý britský novinář o sobě tvrdí, že je největším odborníkem na lenost a nudu. Tom Hodgkinson se stal známý po celém světě, když v roce 2009 vydal knihu Líný rodič. Její hlavní myšlenkou je, že to nejlepší, co můžeme pro své děti udělat, je - nechat je na pokoji. Od té doby se pustil do řady dalších témat. Líbivá je třeba jeho „tenká“ Kniha líných radostí, v níž popisuje radost z klidné koupele nebo zírání do mraků a apeluje tak na všímavost, aby si člověk život víc užil, místo aby jím jen vystresovaně proletěl.
Tvůrce: Režisér Aki Kaurismäki
Finský režisér točí celý život podle víceméně podobného scénáře: nudní hrdinové á la „mouchy snězte si mě“, minimum emocí, minimum dialogů, dlouhé záběry. Aki Kaurismäki ve svých filmech nikoho a nic nehodnotí. Vypráví. A vypráví tak, že „je to jako setkání s osudovou ženou“. „To si takhle sednete, necháte dámu, kterou absolutně neznáte, mluvit, a na konci zjistíte, že jste se do ní zamilovali,“ píše na filmovém webu csfd.cz jeden z režisérových obdivovatelů k filmu Le Havre. Kromě Le Havre zkuste třeba: Život bohémy, Mraky odtáhly nebo Světla v soumraku.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
