Simona Krainová: Málokdo na světě potřeboval lásku a blízkost tak jako já
Říkala jste, že váš příběh začal pod peřinou…
První den mého prvního školního roku jsem zjistila, že se do školy nehodím. Nechápala jsem, co se po mně chce. Měla jsem sedět a poslouchat někoho, kdo vůbec nebyl zábavný, a když jsem chtěla něco říct, musela jsem zvednout ruku. Nerozuměla jsem tomu. Nebyla jsem rebel, ale tady jsem se prostě necítila ani trochu dobře. Navíc vůbec nefunguju pod tlakem. Rolovala jsem se do sebe a pod sebe a utíkala se do snů. Vytvořila jsem si vlastní svět: Fantasland. Jeho základy postavil můj táta. Vybudoval ve mně velký sen o barevném světě, o kterém mi vyprávěl místo pohádek vždycky před usnutím. A mně se takhle jednou v noci vyklenul na stropě dětského pokoje Brooklynský most…
Byl z nějakého aktuálního večerního příběhu?
Ano i ne. Naši blízcí příbuzní emigrovali do Německa a mým rodičům sebrali pasy. A tak mi táta každý večer vyprávěl o nějakém místě na světě. A mně ten most utkvěl mezi všemi natolik, že se stal symbolem mé základní představy o životě: Chtěla jsem vzít tátu za ruku a projít se po něm. To byl pro mě dlouhodobý cíl. Dál jsem jako děcko nedohlédla. Že to nebylo úplně mimo, mi došlo, když jsem se nedaleko toho mostu potkala se svým manželem. Nechal si ho pak dokonce vytetovat na ruku…
Probereme tu vaši cestu k mostu přece jen postupně.
Povinnou školní docházkou jsem nakonec prošla. O odpoledních jsem pak seděla u mámy v kuchyni a ukazovala jí atlas světa a prstíkem naznačovala, kudy se tím světem dá letět a plout a chodit. Atlantik jsem tenkrát považovala za úzké území, které se musí překonat, aby se člověk ocitl ve světě plném barev. Máma míchala těsto a říkala: „…to víš, že jo, Simonko, to víš, že jo…“ Pak mě táta přihlásil na nějakou elektrotechnickou střední školu. Když jsem takhle na konci prvního ročníku zvracela u lavičky v parku ze stresu, že ten reparát z matiky nedám, otřel mi pusu a řekl: „Tak jo, pojedeš do světa.“
Kam vás chtěl poslat?
Tomu předcházelo, že maminka odpověděla na inzerát první skautky, která hledala modelky z východního bloku. Jela jsem do Bratislavy na casting a dostala jsem nabídku odjet do Paříže. Od paní, která měla hedvábný šátek a krásně voněla. Wow! Svět se otevřel.
Byla jste vůbec do té doby někde za hranicemi?
Ano, s mámou v Bulharsku, ale protože jsme neměly peníze na letenku, jely jsme autobusem přes Rumunsko. Autobus někde zastavil, měly jsme hlad, ale v krámě, který byl otevřený, prodávali jen mýdlo na váhu a alkohol… Takhle jsem si svět z tátova vyprávění fakt nepředstavovala.
A teď jste čekala na letadlo do Paříže…
Milada Karasová tenkrát řekla tátovi: „Nebojte se, z té holky něco bude, to já poznám!“ A on mi konečně pustil ruku. Hrála jsem statečnou a letěla. Hrál statečného a nechal mě odletět.
Celý rozhovor se Simonou Krainovou si přečtete v dubnovém čísle časopisu Moje Psychologie.
